David Mitchell se jako dítě moc rád koukal na britský pořad Play School a nenesl dobře změny, které BBC v pořadu provedla, tak se rozhodl napsat oficiální stížnost. A to mu nebylo ani osm. Zato Chelsea Clinton psala stížnosti už v pěti letech a rovnou prezidentu Reaganovi. Ve druhém videu povypráví spolu se svou matkou, jaké bylo dospívání v Bílém domě a co se stalo, když jste si tam objednali pizzu.
Přišlo mi vtipné, jak jste zmínili psaní dopisů v dětství. Davide, tys taky psal dopisy jako dítě. Podle mě je to pro některé děti moc práce, - ale tobě to nebylo jedno. - Já si pamatuju jenom jeden dopis, ale jeden jsem napsal. V televizi běžel pořad… Tenkrát vysílali pořad Play School, pamatujete? Byl to pořad pro malé děti a odehrávalo se to ve fiktivním domě, kde byly…
Asi aby se děti naučily poznávat čas, tak tam měly takové hodiny, vždycky na začátku toho příběhu. A pod těmi hodinami byl takový kolotoč s postavičkami, bylo to dost kouzelné. A jednou se to přestalo otáčet. Tehdy mi řekli, možná se pletu, ale řekli mi, že to bylo kvůli nějakému sporu v odborech BBC. - Že ty odbory… - Kolik ti bylo? Myslím, že mi bylo třeba… - Nevím, pět nebo šest.
- Věděl jsi, co jsou to odbory? Nejspíš ne. Asi mi o nich řekli až později, ale prostě mi řekli, že to bylo kvůli hádce, že se hádají ti lidi, co to otáčí, s jinými lidmi, co čtou ten příběh. A tak jsem napsal dopis, kde jsem, tuším, hloupě navrhoval, že si mají popovídat a vyřešit ty rozpory. - To ti muselo být tak osm. - Byl jsem určitě mladší. - Ještě mladší? - Chelsea napsala v pěti letech - dopis prezidentu Reaganovi.
- Je to tak. - Co rozčilovalo tebe? - Jednoho dne přišla, že chce napsat dopis prezidentu Reaganovi. První, co jsem uměla číst, byly noviny, to u nás doma není překvapivé. A když mi bylo pět, tak jsem v novinách četla článek. Po ránu nad cereáliema, které jsem si tajně osladila medem, protože máma mi zakázala slazené cereálie. Moje děti teď rozmazluje, ale na nás byla přísná.
Tos jí nikdy neodpustila. „Jdu do talk show a budu zase mluvit - o tom medu na cereáliích.“ - No jo, to bylo moc nápadný, příště to líp skryju. A tak jsem si přečetla, že prezident Reagan jede na návštěvu do západního Německa a měl navštívit hřbitov v Bitburgu. Na tom hřbitově jsou pochovaní nacisté včetně velitelů SS. A já si nemyslela, že by prezident měl vzdávat hold ve jménu naší země na místě, kde byli pohřbení nacisté.
- Kolik ti bylo? - Pět let. Ale napsala jsem panu prezidentovi dopis… - Ten med si zasloužila. - Očividně. Ale musím přiznat, že o nacistech jsem se dozvěděla - z filmu Za zvuků hudby. - Chápu. Tak jsem napsala dopis: „Pane prezidente, viděla jsem Za zvuků hudby, nacisti nebyli hodní…“ - „Co to má znamenat?“ - Ano.
„Prosím, nechoďte za nimi na hřbitov.“
Přišlo mi vtipné, jak jste zmínili psaní dopisů v dětství. Davide, tys taky psal dopisy jako dítě. Podle mě je to pro některé děti moc práce, - ale tobě to nebylo jedno. - Já si pamatuju jenom jeden dopis, ale jeden jsem napsal. V televizi běžel pořad… Tenkrát vysílali pořad Play School, pamatujete? Byl to pořad pro malé děti a odehrávalo se to ve fiktivním domě, kde byly…
Asi aby se děti naučily poznávat čas, tak tam měly takové hodiny, vždycky na začátku toho příběhu. A pod těmi hodinami byl takový kolotoč s postavičkami, bylo to dost kouzelné. A jednou se to přestalo otáčet. Tehdy mi řekli, možná se pletu, ale řekli mi, že to bylo kvůli nějakému sporu v odborech BBC. - Že ty odbory… - Kolik ti bylo? Myslím, že mi bylo třeba… - Nevím, pět nebo šest.
- Věděl jsi, co jsou to odbory? Nejspíš ne. Asi mi o nich řekli až později, ale prostě mi řekli, že to bylo kvůli hádce, že se hádají ti lidi, co to otáčí, s jinými lidmi, co čtou ten příběh. A tak jsem napsal dopis, kde jsem, tuším, hloupě navrhoval, že si mají popovídat a vyřešit ty rozpory. - To ti muselo být tak osm. - Byl jsem určitě mladší. - Ještě mladší? - Chelsea napsala v pěti letech - dopis prezidentu Reaganovi.
- Je to tak. - Co rozčilovalo tebe? - Jednoho dne přišla, že chce napsat dopis prezidentu Reaganovi. První, co jsem uměla číst, byly noviny, to u nás doma není překvapivé. A když mi bylo pět, tak jsem v novinách četla článek. Po ránu nad cereáliema, které jsem si tajně osladila medem, protože máma mi zakázala slazené cereálie. Moje děti teď rozmazluje, ale na nás byla přísná.
Tos jí nikdy neodpustila. „Jdu do talk show a budu zase mluvit - o tom medu na cereáliích.“ - No jo, to bylo moc nápadný, příště to líp skryju. A tak jsem si přečetla, že prezident Reagan jede na návštěvu do západního Německa a měl navštívit hřbitov v Bitburgu. Na tom hřbitově jsou pochovaní nacisté včetně velitelů SS. A já si nemyslela, že by prezident měl vzdávat hold ve jménu naší země na místě, kde byli pohřbení nacisté.
- Kolik ti bylo? - Pět let. Ale napsala jsem panu prezidentovi dopis… - Ten med si zasloužila. - Očividně. Ale musím přiznat, že o nacistech jsem se dozvěděla - z filmu Za zvuků hudby. - Chápu. Tak jsem napsala dopis: „Pane prezidente, viděla jsem Za zvuků hudby, nacisti nebyli hodní…“ - „Co to má znamenat?“ - Ano.
jesterkaPublikováno: 6 let
