Claudia Winkleman nechala syna na houpačce s pytlem brambor

Abych měla 15 minut klidu, posadila jsem jednou své dítě na jeden konec houpačky a pytel brambor na druhý. Dobře. Kdy to bylo? - Když mu byly tři. - Tři? - Byly mu tři? Jo. Děti mám ráda, nechápejte mě špatně, ale na hřišti mi to vůbec nejde. - Bylo to na hřišti? - Jo. - Proč jsi brala brambory na hřiště? Protože…



Dobře. Protože jsem… Nemějte strach. Ne, protože to bylo na venkově. Tam jsou brambory všude. Je tam spousta věcí. Takže to nebyly kupované brambory? Prostěs posbírala divoké brambory? Byl tam farmářský obchod, v Bedfordshire, kde žije moje teta Bridget. Nelžu.



Najděte si ji. A… - Claudio, ty ale lžeš, že? - Ne! - Kolikrát se tohle stalo? - Byl to pytlík. Dělo se to celý víkend, od chvíle, kdy jsme přijeli na její oslavu, až do odjezdu v neděli odpoledne. Není náhodou zábava na houpačce založena na neustálém pohybu? Ten tam ale byl. Jak to? Brambory jsou známé svou nehybností. Ne.



Vykopl by se nahoru a houpačka by šla dolů. Pak by šla pomalu… On se chichotal. „Mami“ a zatleskal, teda vlastně ne. „Drž se!“ - Tak zní. - Jak daleko bys to nechala zajít? Že byste si třeba ty a tvá polovička řekli: „Večer bychom mohli zajít na drink do Wetherspoons.“ „Ale nemůžeme ho nechat samotného.“ „Neboj, necháme ho tu s bramborama.“ Bylo nás tam hodně…



- Tak proč jeden z vás nešel na houpačku? - Protože dospělý by se na ni nevešel. - Je asi taková… - Zmenšuje se. Ať je to… Já z toho slyším, že ve tvé rodině není jediný člověk, který by si chtěl hrát s tvým dítětem, a tak jsi mu musela pořídit přítele v podobě pytlu brambor. - Ne. Stydím se za to. - Co na to říkáte, Lee? Co tipujete? Co si myslíme?



- Tipuju pravdu. - Cože? Opravdu? Slyšelas tu historku? Přece jen… - Tak ať to zpytlíkujeme… - Neříkej zpytlíkujeme… - No jo. Vůbec tomu nevěřím a řeknu vám proč. Nemyslím, že by Claudiu její dítě znudilo natolik, aby ho strčila na houpačku s bramborama. Myslím, že by se mu plně věnovala. Je to zajímavé, zní to pravdivě, protože Claudia působí - jako zanedbávající typ.



- Jo. Ne, šlo jen o tu houpačku. Všechno ostatní… Ulízávala jsem ho ke spánku. Ulízávala ke spánku? - Tak jak? - Myslím, že Claudia je dobrá máma, takže dáme lež. - Já bych tipla pravdu. - Dobře. - Neexistují dobré a špatné mámy. - Jen mámy, co mají dobré dny a co mají špatné dny. - Jo, a… No tak. - Jo, máš úplnou pravdu.



- Lucy, povím ti pár věcí o mé mámě. Jednou mě posadila na židli, cigaretu v jedné ruce, sklenku vína v druhé. A řekla: „Synu, je tu něco, co ti musím říct. Tohle není tvůj opravdový táta.“ A ukázala na velký pytel brambor. Tak mi řekni, jestli tohle není špatný rodič. Tipneme lež. - Tipují lež. Claudio? - Prosím, ať je to lež. Ať je to lež… Je to…



lež. Mám velkou radost.