David Mitchell a darovaný iPad

- Tajemný předmět. - Dobře. Pod stolem máš krabici. Vytáhni předmět. Nejdřív dej krabici na stůl. Přesně, teď vytáhni předmět z krabice. - Mám to. - A teď přečti kartu. Loni na Vánoce mi bratr koupil tenhle iPad. Nikdy jsem ho nezapnul, ale použil jsem ho k zabití vosy a jako tácek na přenesení tří šálků horké čokolády.



Tým Leeho. Tak jo. - Pro koho byly ty horké čokolády? Mluv! - Pardon? - Pro koho byly ty čokolády? - Jmenuj a bez přemýšlení. - To je moc velký tlak. Tři lidi neznám, je to lež! Pro koho byly, Davide? Byly pro mou ženu, pro mě a pro mou mámu. Kam jsi je nesl? Nesl jsem je z místnosti na výrobu horké čokolády…



do konzumtoria horké čokolády. - Z kuchyně do obýváku? - Jo, to je ono. Zabils tu vosu skleněnou stranou nebo neskleněnou stranou? - Neskleněnou. - Dobře. Jak moc jsi ji praštil? No je mrtvá. Nešlo o žádnou ránu s velkým rozmáchnutím. Bylo to za letu?



Bylo to spíš jako přitisknout a zatlačit. Svými vyděšenými nářky jsem ji ukolébal do falešného pocitu bezpečí. Počkal jsem, než si sedla na rovný povrch, a pak jsem přitiskl a zatlačil. Když zabíjíš vosu, nerozmáčkneš ji pomalu jako nějaký psychopat. Říkal, že přitiskl a zatlačil jen proto, že ví, že tam nejsou žádné prohlubně. - Ne, ne, ne! Neříkám, že jsem postupně… Jakmile jsem začal tlačit, bylo to rychlé.



Nechtěl jsem zvětšovat její utrpení. Nešeptal jsem jí: „Máte pocit, že se místnost zmenšuje, paní Voso? To se vám určitě jen zdá. Že se vaše tykadýlka začínají tříštit? Co dál? Zkuste pohnout křídlem. Aha, nejde to!“ Dobře, je čas se rozhodnout. - Říkáš, že je to?



- Lež. - Říkáš, že je to lež. - Je to lež. - Tipujete lež. Davide, byla to pravda, nebo lež? Byla to… lež. Překlad: marysol www.videacesky.cz