Měla Jo Brand rande na hřbitově?

Jednou jsem si ve škole potřela celý obličej kopřivami a řekla učitelce, že mi je zle, abych mohla jít na rande na hřbitově. Davidův tým. Teda… Pravda. Takže šlo o rande na hřbitově? Byl ten kluk naživu? Předtím než jsme se sešli jo.



Říkáš, že to bylo za tvých školních let, takže mluvíme o devadesátkách. Takže to… Jo. To je můj způsob lichocení a galantnosti. - Kdy to bylo, Jo? - 1890. - Konec šedesátek, začátek sedmdesátek. - Konec šedesátek? - Jo. - Dobře. Když jsi pak takhle vešla na hřbitov, musel být v šoku, když tě uviděl. Robe, byl rád, že mě vidí.



Věděl, co dostane. Počkat, počkat. Co dostal? Koupila jsem mu dort. Takže čerstvě okopřivovaná jdeš za učitelkou, co se stalo pak? Řekla jsem učitelce, že se necítím dobře, že jsem asi snědla něco, z čeho mám alergickou reakci, a jestli můžu jít domů. Já ti nevím, školu jsem sice nikdy nevedl, ale když dítě řekne, že je mu zle, můžete prostě říct: „Dobře, tak si běž“?



No, řekla jsem jí, že máma je doma a že bydlím jen kousek od školy. Na konci šedesátek byla úplně jiná doba. Nebylo to moc dlouho od doby, kdy děti přestaly vylézat komíny. Co myslíte? Zní to tak nereálně, že to asi bude pravda, ne? To není dobré zdůvodnění, mělo by platit, že co zní nereálně, bude spíš lež. I když pravdivé věci jsou záměrně vybírány tak, aby zněly nereálně. - Přesně.



- Třeba já sem jezdím autem. O tom se tu ale nemluví. To by bylo lehké. Promiň, můžu se na něco zeptat? Proč máš auto? To je otázka třídy, víš? I tak by mě ale neměli nutit řídit tvoje auto. Dobře, Jo na hřbitově s mladíkem. - Co myslíš? - Pravda. - Protože to zní moc nereálně. - Jo. I tak je to podle mě špatný způsob uvažování, ale dáme pravdu. Tipujete pravdu. Dobře, Jo. Pravda, nebo lež?



Je to… lež. Moc dobře. Je to lež. Jo si nepotřela celý obličej kopřivami, aby mohla za školu.