Opilý David Mitchell

Jednou jsem se tak opil,
že jsem vytáhl notebook, řekl si: „čert to vem“ a objednal si učebnici latiny. Tým Leeho. No, učebnice latiny je
celkem neobvyklá věc. Kdy bys latinu využil? Vlastně to byl
latinský slabikář. Ale byla to kniha plná
latinských frází a gramatiky.

Ale nestalo se nic, kdy bys s tím
měl problém. Latina ti nechyběla. No, byl jsem na dost trapné večeři
s centurionem, ale… ne, neměl jsem pocit,
že by mi úplně chyběla, ale byl jsem… - Řekni nám nějakou svou oblíbenou frázi.
- Nemůžu, nejde to. - Učenec jako ty si musí nějaké pamatovat.
- Veni, vidi, vici. Nebo veni, vidi, viki… podle toho, jak to vyslovujete. - Přišel jsem, viděl jsem…
- Zvítězil jsem. - Quod erat demonstrandum.


- Což mělo být dokázáno. Chodil jsem na základku,
tyhle fráze znám. Byly tam i nějaké moderní
praktické fráze jako „Kde je nádraží?“ Ne, a když se nad tím zamyslíš,
dojde ti proč. - Jak ti šla latina ve škole?
- My latinu neměli. - Potřeboval bys slabikář, že jo?
- Jo, těch jsme měli v kůlně spoustu… Tome, co myslíš? Ta představa nákupu… učebnice…

jazyka, kterým už se nemluví, někým, kdo pracuje v prostředí, kde se ten jazyk nepoužívá, a přitom se ten jazyk
kdysi učil ve škole, a kdo se musel opít,
aby si ji koupil, zní přesně jako něco,
co by David Mitchell udělal. Tipuješ pravdu. Lee? - Rozhodně.


- Pravda? Všichni tipují pravdu. - Dobře. Davide.
- Jo. Samozřejmě že je to pravda. Ano, je to pravda. David si v opilosti
objednal učebnici latiny.