Opilý David MitchellWould I Lie to You?

Jednou jsem se tak opil, že jsem vytáhl notebook, řekl si: „čert to vem“ a objednal si učebnici latiny. Tým Leeho. No, učebnice latiny je celkem neobvyklá věc. Kdy bys latinu využil? Vlastně to byl latinský slabikář. Ale byla to kniha plná latinských frází a gramatiky.

Ale nestalo se nic, kdy bys s tím měl problém. Latina ti nechyběla. No, byl jsem na dost trapné večeři s centurionem, ale… ne, neměl jsem pocit, že by mi úplně chyběla, ale byl jsem… - Řekni nám nějakou svou oblíbenou frázi. - Nemůžu, nejde to. - Učenec jako ty si musí nějaké pamatovat. - Veni, vidi, vici. Nebo veni, vidi, viki… podle toho, jak to vyslovujete. - Přišel jsem, viděl jsem… - Zvítězil jsem. - Quod erat demonstrandum.

- Což mělo být dokázáno. Chodil jsem na základku, tyhle fráze znám. Byly tam i nějaké moderní praktické fráze jako „Kde je nádraží?“ Ne, a když se nad tím zamyslíš, dojde ti proč. - Jak ti šla latina ve škole? - My latinu neměli. - Potřeboval bys slabikář, že jo? - Jo, těch jsme měli v kůlně spoustu… Tome, co myslíš? Ta představa nákupu… učebnice…

jazyka, kterým už se nemluví, někým, kdo pracuje v prostředí, kde se ten jazyk nepoužívá, a přitom se ten jazyk kdysi učil ve škole, a kdo se musel opít, aby si ji koupil, zní přesně jako něco, co by David Mitchell udělal. Tipuješ pravdu. Lee? - Rozhodně.

- Pravda? Všichni tipují pravdu. - Dobře. Davide. - Jo. Samozřejmě že je to pravda. Ano, je to pravda. David si v opilosti objednal učebnici latiny.