Sousedské trampoty Chrise McCauslanda

Chrisi, začínáš. Dobře. Nabídli mi to v Braillově písmu, ale jak to tak u slepců bývá, vůbec ty nesmysly neumím číst. Takže… Lee, prokážeš mi tu čest a přečteš, co je na kartě? Samozřejmě. Měsíc jsem si myslel, že mě soused ignoruje, a on si myslel, že já ignoruju jeho, dokud nezjistil, že jsem slepý, a já nezjistil, že je hluchý.



Davidův tým. Takže ten soused bydlí hned vedle, je to tak? Mám ti to přečíst ještě jednou? - Je to můj soused, Davide. - Dobře. Jsou tam tři byty. Já bydlím uprostřed a on dole. A kdo bydlí nahoře? Policajt.



- A… - A ten je němý. A tobě se zdálo, že je odměřený? Myslel jsem, že je to nejnevychovanější člověk. Třeba v den, kdy se přistěhoval, jsem ho pozdravil a on mě úplně ignoroval. Možná neignoroval. Možná udělal… No, nevím, co teď děláš… Gabby, perfektně jsi poukázala na to, co se pravděpodobně stalo.



- Takže… je hluchý. - Jo. Ale vidí? Jo. Jinak by byl ve fakt pěkný bryndě. Jen kvůli tomu… Neviděl by, jak ho zdravíš? Během toho měsíce se odehrálo několik incidentů, kdy jsme oba toho druhého měli za nezdvořilého. Když se přistěhoval, nosil nějaké krabice do domu a já byl zrovna na schodech.



Zakřičel jsem na něj pozdrav a on mi nikdy neodpověděl, tak jsem si říkal: „To není slušný.“ A tys věděl, že tam je kvůli zvuku? Něcos slyšel a říkal sis: „To musí být ten novej týpek.“ Navzdory všeobecnému přesvědčení hluší lidé dělají hluk. Takže… A pak zas jindy jsem byl venku a dělal něco s autem.



Nakládal auto, vykládal auto, možná nějaký… Ale neřídil ho? Ne. To dělá moje žena ze zcela právních důvodů, Robe. Asi bych mohl jezdit po dálnici, kdyby tam na boku bylo to co u bowlingových drah. Párkrát přišel zpátky a zamával a usmál se na mě a já nevěděl, že tam je, a ignoroval ho.



A pak jsem ho slyšel projít okolo a zakřičel na něj pozdrav, ale to už jsem mluvil k jeho zádům a on mi nikdy neodpověděl. A tak to šlo nějakou dobu. Jak se to vyřešilo? - Zasáhl ten policajt a urovnal to? - Zavolal jsem policajta a on přišel dolů. A to už jsem měl předtuchu, že musí být hluchý. Říkal jsem si, že to je jediný možný přijatelný vysvětlení.



Přesně to si říkám, když se moje obecenstvo nesměje. Narazil jsem na jeho mámu, která přišla na návštěvu, a řekl jsem jí: „Je hluchej, že jo?“ A ona řekla že jo. To je odvážnej úvodní manévr. Vyměnil jsem si s ním telefonní čísla, abychom si mohli… Počkej, nech mě se nad tím zamyslet. Jak zvedá telefon? Máme esemesky, Lee.



Víš, jaká bude další otázka, že jo? Takže… Můj mobil mluví. Všechno mi přečte. A jen pro představu, dokonce i smajlíky, když používáte smajlíky, tak vám to řekne, co je to za smajlíka. A ten usměvavej smajlík, ten typickej usměvavej smajlík, má pro slepý lidi… název „smějící se obličej s normálníma očima“. Nevím, jestli se očekává, že budu používat smajlíka se slunečními brýlemi…



Navíc se ukázalo, což mě dost překvapilo, že je Australan, což máme spojený s přízvukem, že jo? Ale on je Australan jen ve vlastní hlavě. Dobře, pojďme… Začíná… Začíná to být divný. Pokud je cokoliv z toho urážlivý, tak to prostě můžou vynechat v titulcích. Johne, co myslíš? No, myslím…



Nevím. Nevěřím tomu. Myslíš, že si tohle vymyslel? - Co myslíš ty, Gabby? - Dost z toho se mi zdá nepravdivý. - Já tomu věřím. Věřím tomu, ale… - Ty tomu věříš, oni ne. - Ne… - Ale nechci přehlasovat svůj tým. - Ne, na to nemáš dost pevný charakter. Nejsem si jistá natolik, abych tě přehlasovala. - Je to možný. Je to možný. - Dobře. - Tipneme pravdu. - Dobře. Tipují pravdu. Chrisi, pravda, nebo lež?



Je to… 100%… pravda. Ano, je to pravda. Chris a jeho soused si mysleli, že je ten druhý ignoruje.