Vesmír, roušky a Steven Spielberg

- Bál ses? - Rozhodně, nejde na to nemyslet. Všichni známe ty katastrofy, takže víte, že jdete do rizika, že je to trochu ruleta, ale převažuje nadšení. Prostě vás to zavalí. Adrenalin, radost, nadšení a potom ten hlásek, co říká: „Fakt doufám, že se nic nepokazí.“ Ale byl jsi prvním britským astronautem, který vyrazil na „vesmírnou procházku“. - Je to tak.



- Jak říkal Gary, určitě se musíš bát, ale necítíš se taky hrozně zranitelný, takhle mimo tu stanici? Jistě, připadáte si strašně nechránění, tam je to nebezpečí hmatatelné. Už když jste nacpaní v přetlakové komoře s kolegou a se vším vybavením, tak už tam, když vypustí vzduch, cítíte, že jste v nehostinném prostředí. Jako když se potápíte hodně hluboko. Pak se dostanete ven a je to neskutečné. Jste ve vesmíru, pohybujete se tam ve skafandru, ale vidíte celý vesmír.



Opravdu silný pocit obnaženosti - a místy také závrať. - Rozhodně. Ale v té knize taky píšeš, že jednou jsi měl pocit, že vidíš UFO. To bylo hodně vtipné. I přes den je kosmos úplně černý, nejčernější černá, jakou si dovedete představit. Když uvidíte světlo, je to raketa, která letí ke stanici. Například nějaký náklad nebo přiletí posádka na výměnu, pak jsou vidět světla.



A tehdy jsem se díval z okna a uviděl jsem tři světla, jak plují za sebou. Říkal jsem si, že nemá nikdo přiletět, tak jsem zavolal kolegu Jeffa Williamse, co si o tom myslí. Byl úplně stejně zmatený. Pak se do té řady přidalo čtvrté světlo. Mysleli jsme si, že jsou ta světla daleko, ale najednou nám došlo, že to byly malinké kapičky, ale hodně blízko. Ukázalo se, že z ruské rakety Progress unikala tekutina, okamžitě krystalizovala a odrážela světlo stanice.



Vlastně to byla ruská moč, která unikala z té jejich rakety. To jsou zvířata, ty Rusové. Ale asi nikdy nikdo necítil takovou úlevu při pohledu na ruskou moč.

- Bál ses? - Rozhodně, nejde na to nemyslet. Všichni známe ty katastrofy, takže víte, že jdete do rizika, že je to trochu ruleta, ale převažuje nadšení. Prostě vás to zavalí. Adrenalin, radost, nadšení a potom ten hlásek, co říká: „Fakt doufám, že se nic nepokazí.“ Ale byl jsi prvním britským astronautem, který vyrazil na „vesmírnou procházku“. - Je to tak.



- Jak říkal Gary, určitě se musíš bát, ale necítíš se taky hrozně zranitelný, takhle mimo tu stanici? Jistě, připadáte si strašně nechránění, tam je to nebezpečí hmatatelné. Už když jste nacpaní v přetlakové komoře s kolegou a se vším vybavením, tak už tam, když vypustí vzduch, cítíte, že jste v nehostinném prostředí. Jako když se potápíte hodně hluboko. Pak se dostanete ven a je to neskutečné. Jste ve vesmíru, pohybujete se tam ve skafandru, ale vidíte celý vesmír.



Opravdu silný pocit obnaženosti - a místy také závrať. - Rozhodně. Ale v té knize taky píšeš, že jednou jsi měl pocit, že vidíš UFO. To bylo hodně vtipné. I přes den je kosmos úplně černý, nejčernější černá, jakou si dovedete představit. Když uvidíte světlo, je to raketa, která letí ke stanici. Například nějaký náklad nebo přiletí posádka na výměnu, pak jsou vidět světla.



A tehdy jsem se díval z okna a uviděl jsem tři světla, jak plují za sebou. Říkal jsem si, že nemá nikdo přiletět, tak jsem zavolal kolegu Jeffa Williamse, co si o tom myslí. Byl úplně stejně zmatený. Pak se do té řady přidalo čtvrté světlo. Mysleli jsme si, že jsou ta světla daleko, ale najednou nám došlo, že to byly malinké kapičky, ale hodně blízko. Ukázalo se, že z ruské rakety Progress unikala tekutina, okamžitě krystalizovala a odrážela světlo stanice.



Vlastně to byla ruská moč, která unikala z té jejich rakety. To jsou zvířata, ty Rusové. Ale asi nikdy nikdo necítil takovou úlevu při pohledu na ruskou moč.

- Bál ses? - Rozhodně, nejde na to nemyslet. Všichni známe ty katastrofy, takže víte, že jdete do rizika, že je to trochu ruleta, ale převažuje nadšení. Prostě vás to zavalí. Adrenalin, radost, nadšení a potom ten hlásek, co říká: „Fakt doufám, že se nic nepokazí.“ Ale byl jsi prvním britským astronautem, který vyrazil na „vesmírnou procházku“. - Je to tak.



- Jak říkal Gary, určitě se musíš bát, ale necítíš se taky hrozně zranitelný, takhle mimo tu stanici? Jistě, připadáte si strašně nechránění, tam je to nebezpečí hmatatelné. Už když jste nacpaní v přetlakové komoře s kolegou a se vším vybavením, tak už tam, když vypustí vzduch, cítíte, že jste v nehostinném prostředí. Jako když se potápíte hodně hluboko. Pak se dostanete ven a je to neskutečné. Jste ve vesmíru, pohybujete se tam ve skafandru, ale vidíte celý vesmír.



Opravdu silný pocit obnaženosti - a místy také závrať. - Rozhodně. Ale v té knize taky píšeš, že jednou jsi měl pocit, že vidíš UFO. To bylo hodně vtipné. I přes den je kosmos úplně černý, nejčernější černá, jakou si dovedete představit. Když uvidíte světlo, je to raketa, která letí ke stanici. Například nějaký náklad nebo přiletí posádka na výměnu, pak jsou vidět světla.



A tehdy jsem se díval z okna a uviděl jsem tři světla, jak plují za sebou. Říkal jsem si, že nemá nikdo přiletět, tak jsem zavolal kolegu Jeffa Williamse, co si o tom myslí. Byl úplně stejně zmatený. Pak se do té řady přidalo čtvrté světlo. Mysleli jsme si, že jsou ta světla daleko, ale najednou nám došlo, že to byly malinké kapičky, ale hodně blízko. Ukázalo se, že z ruské rakety Progress unikala tekutina, okamžitě krystalizovala a odrážela světlo stanice.



Vlastně to byla ruská moč, která unikala z té jejich rakety. To jsou zvířata, ty Rusové. Ale asi nikdy nikdo necítil takovou úlevu při pohledu na ruskou moč.