Krádež a křoví – hra Boba Mortimera

Jako teenager jsem terorizoval sousedy originální hrou nazvanou Krádež a křoví. Jaká byla pravidla hry Krádež a křoví? Zaprvé chci říct, že už si to moc nepamatuju. To se v téhle hře vždy hodí. Jsem už přeci jen starší pán. Mé vzpomínky jsou jako otisky prstů na opuštěném zábradlí. - Vlastně skoro neexistují.



- Zatímco poeticky popisuješ stárnutí, tak další část tvého mozku vymýšlí pravidla této fiktivní hry. Krádež a křoví. Je to hra, kterou jsem hrál v mládí, když jsem byl teenager. Ve čtvrti Lakes Estate ve městě Middlesbrough. Bylo mi 14 nebo 15. Snad vám to bude stačit. A otázka zní: Je to pravda, nebo lež? - Vzpomínáš si… - Ticho, to vám musí stačit. …o co v té hře šlo?



Samozřejmě. V tom případě jsem spokojený, nemusíš nám to říkat. Jaké to mělo pravidla? Muselo vás být víc. Většinou jsem to hrál s Holíkem a Pytlíkem. Nevěděl jsem, že jsi jako dítě znal hobity. Neil Overal, syn Jerryho Montérky. Neměl jméno po otci?



Nesnášel ho. A taky tam byl Gary Sýrovec. Říkali jsme mu Syreček, protože mu máma dávala plátkový sýr. Když jsme se spolu poflakovali. Myslela si, že mu to pomůže na beďary. - Dávala mu na to plátkový sýr. - Nebylo to kvůli jménu Sýrovec? Ne, to ne. O to právě jde. Muselo to v tom hrát roli.



Ne. Gary Sýrovec byl velký kluk. Měl obří hlavu. Říkali mu Snajperův sen. Hele, byl to strašně hodný kluk. Byl to… Miluju tyhle chvíle, kdy se řekne: „Bobe, pojďme se posadit ke krbu a ty nám povyprávíš historky z mládí.“ - Pokračuj.



Krádež a křoví. - Takže pravidla hry. Krádež a… - Křoví. - Křoví. Byla jednoduchá. Připlížili jste se zezadu k něčímu domu a sledovali jste, jak se ta rodinka kouká na televizi a tak. - Zní to dost zlověstně. - Já vím. - Bylo to v noci? - Večer. - Takže ta rodinka byla osvícena televizí. - Ano. Byla to nádhera. Našli jste okno, kde byly roztažené závěsy.



Pak jste šli do zadní části zahrady a pomalu se přibližovali k oknu. Snažili jste se být nenápadní. A víc a víc nahlas jste si prozpěvovali: Pardon, je však nasnadě… že jsme na vaší zahradě. Postupně jste se přibližovali k oknu… a jakmile vás zahlédli, tak přišlo na řadu to křoví. A jak?



Nesměli jste utéct předem. Museli jste přeskákat přes ploty. Byli jsme teenageři a čekali jsme, až někdo udělá hluk nebo se prozradí. A pak jste běželi všemi těmi zahradami. To je to křoví. A kde je ta krádež? Ta krádež… Vždy jsme měli pocit, že jsme jim něco ukradli. - Soukromí. - Soukromí, důstojnost. Takže jsi víc a víc nahlas říkal: Pardon, je však nasnadě, že jsme na vaší…



Pardon, je však nasnadě, že jsme na vaší zahradě. - Křičeli jste to. - Jak moc nahlas? Když někdo špatně slyšel: Pardon, je však nasnadě, že jsme na vaší zahradě! - Dokud si toho nevšimli. - Jo. Tahle hra nemohla trvat dlouho, než na vás lidi přišli a… Byla to jedna z našich her.



Jeden večer byla hra Krádež a křoví. Jiný večer jsme ovocnáři kradli ovoce z vozíku, házeli ho do vzduchu a nechali si ho padat na hlavu. Zdá se mi, že tuhle hru jsi hrál hodně. Příště vynech melouny. Sýrovec v tom byl hodně dobrý. - Co myslíte? - Steve? Já mám problém, že ty detaily zní hrozně uvěřitelně, ale pokud to hráli, tak strávil spoustu času čuměním do cizích oken.



Já se kloním k pravdě. Jo. Vím, že to zní divně, ale prostě tomu věřím. - Takže říkáte pravda? - Jo. Krádež a křoví. Bobe, je to pravda, nebo lež? Říkal jsem… pravdu! Překlad: Xardass www.videacesky.cz