Castlevania, část 2.

Překlad: Rizyk
www.videacesky.cz Tahle hra je nezbožná zmrdovina. Možná si ji pamatujete
z mé úplně první recenze. To bylo před pěti lety, ještě než bylo
mou povinností hrát tyhle sračky. Tehdy jsem se s tím tak nepáral. Použil jsém kód
a přeskočil velkou část hry. Takže teď mám druhou šanci,
protože pojedu na ostro. Tohle hovno jsem jen lehce nakousnul.

Teprve později začne pořádně smrdět. Jen pro objasnění - tahle hra pro mě
pořád má svou nostalgickou hodnotu. Grafika a hudba je perfektní a pořád má tu atmosféru Castlevanie. A pak tady jsou tyhle části. Proč je nutné tak často přerušovat hru? K nakupování věcí potřebujete srdce. Pokud umřete, přijdete o všechny srdce
a musíte začít zase od nuly.

Takže jestli si chcete něco koupit,
tak je nejlepší zůstat na bezpečném místě a zabíjet pořád dokola ty samé nepřátele. Co to je za zábavu? V noci jste úplně v háji,
protože všechny obchody jsou zavřené. Máte jen jednu možnost,
a to počkat až bude den. A honit zombíky kolem. Pojď sem ty jedna zombie sračko. V takových chvílích, kdy se nudíte,
najdete různé chyby ve hře.

Třeba u dveří. Proč přestala fungovat svěcená voda? Z nějakého důvodu
mi to vždy přišlo zábavné. Mohl bych to dělat celé hodiny. Tohle je první Castlevania
v nelineárním stylu, kde musíte chodit kolem a objevovat. Je to super nápad,
jen ne moc dobře vyřešený. Příběh se odehrává poté,
co Simon v první hře zničil Drákulu a všechny jeho části těla
se rozdělily do různých sídel.

Teď se musí Simon zbavit
prokletí Drákuly jednou provždy a to tak, že se musí dostat
do jednotlivých sídel a hodit dubový kůl do koule. Vlastníte teď Drákulovo žebro. Počkat, vrastníte? Vrastníte? Děláte si prdel? Každopádně mě to zmátlo.

Jak má někoho napadnout,
že má házet tyčí na kouli? Našel jsem jednu nápovědu. Říká: "Symbol zla se
objeví po útoku kůlem." To mi pomohlo,
nemohli byste aspoň říct, kde... Obj... obe... obejví? Obejví? Četl to vůbec někdo? Akorát to ukazuje, kolik času nad tím
strávili, když mají špatně i text. Text sám o sobě je jedním
z hlavních problémů.

Nejen chyby, ale také jejich informace. Vypadá to, že vám dávají nápovědu,
ale nikdy nedávají smysl. A většinou to jsou úplné lži. V adventurách, a RPG obzvláště,
jsou nápovědy velkou součástí hry. Takže jako hráč věříte tomu,
že co řeknou je pravda. Konec konců, proč by tam jinak byly? Aby vás kurva zmátly, proto! Nejvíc mě znepokojuje část,
kde vejdete do domu a tam najdete sedět
na zemi tuhle starou mrchu.

Vypadá jak mrtvola na cestě
s mopem na hlavě. Říká: "Pojďme spolu žít." Tak dobře, prostě tady budeme žít. No... Máš to tady pěkné. Stručně řečeno,
číst cokoliv v téhle hře je stejně zbytečné,
jako chlápek v Zeldě II, který říká: "Já jsem chyba."

Proto takovým hrám říkáme
Nintendo Power hry. Samozřejmě je tady zeď,
kde musíte vybrat červený krystal, kleknout si a počkat na tornádo. To je ale teprve začátek. Je tady část, kde se musíte
dostat pod jezero. Sotva vidím plošinku, takže
předpokládám, že tam dolů mám jít. Pokud se ale dotknete vody,
tak umřete. Musíte vybrat modrý krystal,
pak si na pár sekund kleknout a pak můžete jít skrz vodu.

Koho by tohle kurva napadlo? Je tady ještě další část,
kde musíte jít na hřbitov a položit tam česnek,
abyste dostali stříbrný meč. Co to je za postavu, která čeká
na hřbitově na někoho, kdo tam položí česnek? Tohle jsou ty záhadné části,
ale pak jsou tady čistě otravné pasáže. Některé skoky jsou prostě šílené.

Dostaň se tam nahoru! Pak jsou tady tyhle kostky. Nevypadá to obtížně.
Zdá se, že je stačí přeskočit. Pokud ale nemáte naprosto
přesné časování, tak nedoskočíte. Zkusím to znova. Tahle hra je na hovno. Nejotravnější nepřátelé, na které nikdy
nezapomenu, jsou ty želatiny. Poskakují úplně všude.

Nedá se jich zbavit,
hlavně když jste na schodech. Cože? Pojďme se na to podívat znova. Jsem na schodech,
naprosto bezbranný, želatina mě trefí a já propadnu skrz falešný blok. To je tak kurevsky mizerné. Nejotravnějším ohrožením
v téhle hře je voda. Vážně?

Voda?
Proč je to takový problém? No tak! Vždyť to nebylo
ani na stejné obrazovce. Jako poslední stojí za zmínku bossové. Je jich málo a věřte mi,
pěkně je odflákli. A to teda pořádně. Víte jak je Smrťák těžký v první hře? Pokud víte, tak počkejte až uvidíte,
jak obtížný je tady. Sakra, to jsem měl ale štěstí,
že jsem se přes něj dostal. Pak samozřejmě projdete prázdný hrad,
abyste bojovali s nejlehčím finálním bossem v historii her.

A tady máte Castlevanii 2. No, to bylo obsáhlé. Ale měli bychom tenhle díl završit
posledním dílem NES trilogie. Castlevania 3 - Dracula's Curse. V téhle hře hrajete za Trevora Belmonta,
předchůdce Simona, který bojoval s Drákulou jako první,
což z téhle hry dělá prequel. Vrací se k základnímu stylu první hry.

Má ale dvě novinky. Zaprvé se často dostanete na rozcestí,
kdy si můžete vybrat, kudy se vydáte. Zadruhé můžete hrát i za jiné postavy,
které potkáte po cestě. Je tady Grant, který leze po zdech. Sypha, který umí kouzlit. A Alucard, který se umí změnit v netopýra.
Musíte mít ale dost srdcí. Alucard je syn Drákuly. Jméno Alucard je Drákula naopak a pochází z filmu z roku 1943 Drákulův syn.

Přijede hrabě Alucard. D, R, A, C... Co si to tu povídáte? Nic, nic, jen mě napadla taková hloupost. S těmahle vychytávkama si myslím,
že je to nejlepší Castlevania na NES. Ale taky je ta nejtěžší. Je tady část,
kde se obrazovka posouvá nahoru.

Pokud zůstanete dole, umřete. Co to je za logiku? Co ze světa Trevora Belmonta ho zabilo?
Televizní obrazovka? Takže nesmíte ztrácet čas,
musíte postupovat nahoru. Co to kurva bylo za nesmysl? Je to snad fér, že musíte spěchat
a zničehonic se vám objevují v cestě rytíři? Největším nebezpečím nejsou jámy, ani voda, ani bodce,
nic takového.

Jsou to schody. Zkurvené schody jsou vaší noční můrou. Pokud stojíte vedle schodiště
a chcete použít zvláštní útok, tak se místo útoku pohnete
nahoru po schodech. Dívejte. Běž dolů,
chci zaútočit na rytíře. Běž pryč z těch schodů! Jste bezbranní. Na schodech jste prostě v prdeli.

A co podlaha? Udělejme z ní taky smrtelnou past. Jasně, je to v pohodě,
když chcete takovou sračku hrát. Ale jak mám krucinál doprdele u posraného
Ježíše z píči útočit na nepřátele, když mi pod nohama padá zkurvená zem? To snad vývojáři předpokládali, že budu
nějak zázračně zvládat víc věcí najednou? Díky Bohu za Alucarda. Vidíš, taky můžu podvádět, ty hajzle.

Jo a když používáte Syphovo
zmrazovací kouzlo, ať uděláte cokoliv,
nikdy nezmrazujte střely nepřátel. To byla katastrofa. A taková je celá hra.
Je to čím dál větší pohroma. Ti zmrdi nemají kousek soucitu! A proto vzniklo Game Genie. Ale to já používat nebudu,
protože to udělám poctivě! Kde je ten kód pro život navíc?

Pomoz mi. To je ono.
Vyhláskujete Pomoz mi. Není to nejvíc sedící heslo,
jaké jste kdy slyšeli? Protože to je přesně to, na co myslí
ten, kdo tuhle hru hraje. Dostal jsem se k Drákulovi,
ale nikdy jsem ho neporazil. Ať už stojíte kdekoliv,
uvězní vás dva plameny, zatímco třetí vyšlehne uprostřed. Jak se tomu máte vyhnout?
Pokaždé vás dostane. Nejhorší na tom je,
že když umřete, tak nezačnete u schodů.

Ne! Ne jako u těch předchozích her. Místo toho vás hra pošle
na začátek úrovně. Je to kurevsky nelítostné. A Drákula má tři podoby! Chcete mi říct,
že musím projít celou úroveň a porazit tři formy Drákuly bez jakýchkoliv
pokračování nebo životů? To jste šílení?

Jak to mám asi tak udělat? Jestli existuje hra,
která vás dostane do špatné nálady, tak je to třetí Castlevania. Tohle je hra, která vás nasere.
Strčit ji do Nintenda je jako vyběhnout do bouřky plné moči. Musíte jet na plné koule.
Existuje je jeden způsob jak na to a to strčit péro do zásuvky. Chcete hrát tenis s orangutanem, zatímco máte hlavu v řiti hyeny?

Tak potom hodně štěstí. To je tedy konec trilogie Castlevania. Máme ale víc vzpomínek,
o které je třeba se podělit. Protože Drákula nikdy neumírá!
Halloween bude mít přesčas. Tohle je Castlevaniaton. Tahle hra je jako hrát
tenis s orangutanem, zatímco máte hlavu hyeny v řiti.

Nebo svoji hlavu v její řiti...