Argument proti politické korektnosti

Vím, že tím, že jsem souhlasil
s účastí v této debatě s tím, že budu
zastupovat tuto stranu, tak mnoho lidí,
kteří toto téma podle mě vnímají nesprávně
jako věc levice a pravice, což jsou označení,
která ztratila význam, si bude říkat, že zrazuji sám sebe ve věci hodnot,
které jsem v minulosti hájil. Už tak mě spousta lidí
zavrhla jednoduše proto, že tu stojím
vedle profesora Petersona.

A to přesně je ten důvod,
proč tu vlastně stojím. Stojím vedle někoho, kdo má na mnoho věcí
jiný názor než já. Hlavně co se politiky
a dalších věcí týče. Ale stojím tu právě proto,
že si myslím, že to musí přestat. Tento hněv, zášť,
nepřátelskost a netolerance. A hlavně tato jistota:
Buď jsi s námi, nebo proti nám.

V našem světě se otevřela propast,
jáma, obrovská puklina. A každým dnem
se prohlubuje a rozšiřuje. A ani jedna strana
neslyší nic z toho, co říká ta druhá.
A slyšet to ani nechce. Zatímco se střetávají
armády a propagandisté kulturní války někde tam dole,
v té proláklině mezi oběma stranami, obyčejní lidé se snaží
žít své životy zcela zmatení, znudění a zrazení příšernými zvuky a výbuchy,
které zní kolem nich.

Myslím, že je načase, aby toto toxické,
binární a zbytečné šílenství skončilo. Než se navzájem zničíme. Měl bych přiznat barvu. Než se posuneme dál,
je fér říct, jaká je má minulost. Celý svůj dospělý život
jsem to, čemu byste řekli levičák. Umírněný levičák.
Liberál toho vůbec nejjemnějšího zrna. Žádný zapálený socialista,
co staví barikády.

Ani bych neřekl progresivní. Chodil jsem na demonstrace,
ale bál jsem se nosit transparenty. Jsem členem této
nenáviděné komunity SJW? Bojovníků za sociální spravedlnost? Nemám vysoké mínění
o sociální nespravedlnosti. A sám sebe vnímám
jako bojovníka za sociální spravedlnost. Když jsem vyrůstal, byli mými
intelektuálními hrdiny Bertrand Russell a G.

E. Moore, liberální myslitelé,
spisovatelé jako E. M. Forster. Věřil jsem a stále věřím
v posvátnost lidských vztahů. V převahu srdce, přátelství,
lásky a společných zájmů. Jsou to spíše osobní
vnitřní přesvědčení než vnější politická přesvědčení. Taková humanistická verze
náboženského cítění. Věřím v lidstvo a lidskost.
Alespoň si to myslím. I přes to všechno, co se stalo
za 40 let mého dospělého života. Jsem měkký a snadno se nechám
zahnat tvrdšími srdci a intelekty.

Překvapuje mě,
že jsem označován za aktivistu. Ale v minulosti jsem se aktivně
bil za určité aktivistické cíle. Vyrůstal jsem s vědomím,
že jsem gay. Poprvé jsem to zjistil, když jsem se narodil,
vzhlédl jsem a řekl si: "Tak do něčeho takového
už nikdy ani nepáchnu!" Jsem žid. Jsem žid, takže zcela přirozeně
chci, aby hrůzy rasismu... Přirozeně chci, aby rasismus,
misogynie, homofobie, transfobie, xenofobie, šikana, fanatismus a netolerance všeho lidstva skončily.

Ale to snad chceme všichni. Otázkou je,
jak takového cíle dosáhnout. Má výhrada vůči
politické korektnosti není v tom, že kombinuje to, čím jsem celý život
opovrhoval a čemu jsem vzdoroval. Ten mravokárný tón,
ve vší úctě k vám. Zbožnost, povýšenost,
hon na čarodějnice, udavačství, zahanbování,
tvrzení bez jakýchkoliv důkazů, obviňování, inkvizice, cenzura.

To nejsou důvody, proč se vzpírám
svým liberálním kolegům. Mou pravou námitkou je, že podle mě
politická korektnost nefunguje. Taky se chci podílet
na tvorbě lepšího světa. Ale tohle není způsob,
jakým ho dosáhnout. Myslím, že jedno
z největších lidských selhání je mít raději pravdu
než být efektivní.

A politická korektnost
je posedlá tím, že má vždycky pravdu, aniž by přemýšlela o tom,
jak je efektivní. Neoznačil bych se
za klasického libertariána. Ale rád porušuji pravidla. A instinktivně a hluboce nevěřím
v nic, co je konformní a ortodoxní. Pokroku nikdy nedosáhnou
kazatelé a strážci morálky. Ale abych parafrázoval
Jevgenije Zamjatina: "Šílenci, poustevníci, kacíři,
snílci, rebelové a skeptici."

Možná se pletu,
doufám, že se dnes večer něco naučím. Opravdu si myslím, že se mohu plést. A jsem připraven
zvážit možnost, že politická korektnost nám přinese
více tolerance a lepší svět. Ale nejsem si jistý. A chtěl bych, aby
večer zastřešil citát Bertranda Russella: "Bolestné na naší době je to, že jistí jsou si jen hlupáci. A ti, kteří mají
představivost a porozumění, jsou naplněni
pochybami a nerozhodností."

Nechť pochyby zvítězí! Nevěřím, že pokrok v mé kultuře,
který mi umožnil vzít si někoho stejného pohlaví,
což jsem před třemi roky udělal... Nevěřím, že je to důsledek
politické korektnosti. Možná je politická korektnost
něco jako živý pstruh. Čím víc ji zmáčkneme,
tím dál odskočí. Možná řeknete, že nemluvím
o politické korektnosti, ale sociální spravedlnosti.


Souhlasím. Ať je to politika identity,
historie vašich lidí, historie mých lidí,
mí předci byli také otroky. Britové otroky Římanů
a židé otroky Egypťanů. Všichni lidé byli někdy otroky. V tomto smyslu sdílíme vědění,
že je důležité se ozvat. Ale Russell Means, můj přítel,
který bojoval za práva indiánů, říkal: "Proboha, klidně mi říkejte
indiáne, Siouxi nebo Russelle, je fuk, jak mi říkáte,
důležité je, jak se ke mně chováte."

Takže narážím
na poměrně rozšířenou myšlenku... A v městě Barrow na Aljašce
mi Iñupiat řekl: "Říkej mi Eskymáku. Bude to jednodušší,
stejně slovo Iñupiat vyslovuješ špatně." Slova... Řeknu vám
na závěr krátkou příhodu. V Británii máme rovnoprávnost gayů,
protože jsme vytrvali a klepali na dveře lidem u moci.
Neřvali jsme, nekřičeli jsme. Lidé jako Ian McKellen
se dostali až k premiérovi.

A když královna podepisovala
královský souhlas, jak to tak dělá, k zákonu schvalujícímu
rovnoprávnost manželství, řekla: "Bože... Tohle jsem si v roce 1953
nedokázala ani představit. Je to mimořádné, že? Úžasné." A předala jim ho. Je to pěkný příběh, snad pravdivý. Ale není o politické korektnosti.

Je o prosté lidské slušnosti. Překlad: Xardass
www.videacesky.cz