To nejlepší z červeného křesla – 28. sérieThe Graham Norton Show

Dobře, díky. Máte někoho na druhé lince? - Zdravím, Grahame. - Zdravím. To je Jackie Weaver? Neměla pravomoc? Jak se jmenujete? - Jmenuji se Gale. - To je pěkné. A za co jste dostala tolik ocenění, Gale?

Ty nejsou moje, jsou nejmladšího syna. Hrával fotbal a dělal cross-country. - Je dobrý, že? - Ano. Tak povídejte Gale. Jen abyste měli představu, tohle bylo asi před 25 lety. Nejmladší syn byl předškolák a ve školce se učili hláskovat některá slova. Učitelka to nastavila celkem jednoduché, procházela s nimi abecedu a vybírala krátká slova.

Dostali se k písmenu W. U toho nebylo moc krátkých slov, tak po pár slovech řekla, že to trochu ztíží, přidá k W další písmeno: WH. Můj syn se přihlásil, že jedno slovo zná. Řekl whip, tedy bič. Učitelka ho pochválila a on: „Maminka má bič.“ „Opravdu?“ „Má ho v ložnici.“ „Dobře, Andrew.“ „Taky má pouta na ruce.“ Pak mi to ta učitelka vyprávěla a já se ptám: „Ale zeptala jste se, jaký bič a pouta to jsou?“ Prý se neodvážila.

Tak jsem vysvětlila: „Bič máme, někdo nám ho koupil v 80. letech, když byl ve Španělsku. Je to takový levný suvenýr. A ta pouta byla opravdová policejní, ale ztratily se k nim klíčky a můj nejstarší se v nich zaseknul, aby se to nestalo znovu, dala jsem je do šatní skříně.

Tak se tam dostaly.“ Vlastně to bylo velmi nevinné. Dobře, nechám vás odejít. Děkuji, Grahame. Za tohle jsem tě nemohl vyklopit. Kdo si myslel, že slovo na W bude wank, honit? Ano, taky mě to napadlo. Ten bič mě vážně překvapil.

Mluvila o delším slově, tak jsem čekala… Nemůžu to říct. - Jako -er. - Aha, wanker, honibrk. To Deborah nemůže říct. Zdravím. Teda, to je panečku tvář! - Zdravím, pane, jak se jmenujete? - Zdravím. Jsem Darren. Vkládáme do vás velké naděje. Toto je David Tennant, - chcete ho udržet v křesle. - Zdravím, Davide. - Kde jste, Darrene?

- V Queenslandu v Austrálii. Vynikající. A co tam děláte? Býval jsem šerifem, ale mám problémy se srdcem, takže jsem teď v invalidním důchodu. Už to je příběh, bezva. - Tak povídejte, Darrene. - Dobře. Před pár lety jsme šli na silvestrovský večírek, bylo osm večer, měl jsem trochu času a pár mých modelů letadel a aut potřebovalo spravit, tak jsem si říkal, že to udělám.

Čas mám… Vzal jsem si vteřinové lepidlo, šel do obýváku a začal lepit. Spravil jsem dva modely a pak mi upadlo víčko od toho lepidla pod stůl. Tak jsem si řekl, že se pro něj natáhnu. Tak jsem se to snažil sebrat, po pár pokusech se mi to podařilo a byl jsem nadšený, že jsem ho chytil. Ale podařilo se mi přilepit si hlavu ke stolu.

Moje čelo bylo přilepené ke stolu. Teď jsem rád, že jsme vydrželi až sem. - Pak jsem byl v nemocnici… - I s tím stolem? Přišel doktor a ptal se: „Jak vám mohu pomoci?“ A já: „Mám k čelu přilepený konferenční stolek.“ Můžete jít, Darrene, skvělé! - Zdravím. - Jak se jmenujete, pane? Jmenuji se Mike.

Fakt doufám, že máte děti, Miku. Ano, děti mám. Není to nějaký koníček. Jak ho chytli? No, vtipná historka… Kde jste, Miku? - Ve Westmiddlands u Walsallu. - Trochu vágní, ale dobře… A co děláte, Miku? - Pracuji v HR. - Výborně. Seznamte se s Rameshem - a povídejte.

- Hodně štěstí, Miku. Asi před 14 lety jsem chtěl překvapit budoucí manželku, tak jsem napsal jednomu vašemu hostovi, kterého ona úplně milovala. Poprosil jsem ho, jestli by jí nemohl napsat vzkaz, který bych zapojil do svatebního proslovu. Byl tak laskav, že mi poslal tohle se vzkazem: „Mike má velké štěstí, spoustu lásky přeje Hugh.“ Děkuji moc, Hugh, že jste to poslal.

Už jsme rozvedení, ale i tak. Ukázalo se, že tolik štěstí Mike neměl. Můžete jít! Očividně byli svoji dlouho. Na té fotce jsi vypadal jako dítě. To bylo super. Fakt je to od tebe milé. Vůbec se mi to nepodobá. Asi jsem měl šikovnou asistentku. - Zdravím, Grahame, jak se máte? - Skvěle, kde jste? - V Buffalu v New Yorku, USA. - A jak se jmenujete? - Chris.

- Chrisi, to na stěně je umění, nebo něco plánujete? Zrovna jsme se se ženou nastěhovali do nového domu a chceme tu vymalovat. Tohle jsou možnosti. - Chápu. Já bych vzal druhou z… - Já taky! - Souhlasím. - Ano, druhá zprava. Podle mě všechny tu místnost opticky zmenší. Je potřeba něco světlého. Ale to je ložnice, chtějí ji mít útulnou.

Dobře, Chrisi. Myslím, že Mel Giedroyc už je připravená. Seznamte se, to je Mel, to je Chris. Zdravím, Mel. Nebojte, jste v bezpečí. - Tak povídejte. Pokusí se tě nepřeklopit. - Do toho, Chrisi. Na vysoké jsem chodil s holkou, jejíž rodiče se přátelili s těmi mými. Oba jsme byli z velmi věřících rodin. Jednoho víkendu odjeli naši rodiče na nějakou náboženskou akci.

Já jsem byl u ní a jak tak lidé v tom věku dělají, byli jsme na gauči, sundali jsme si oblečení. Teda kromě mých ponožek. A najednou jsme slyšeli, jak se otevírají dveře garáže. Ona vyskočila, posbírala si věci a utekla nahoru, aby se upravila. Já tam stál jenom v ponožkách, moje věci ležely na zemi.

Natáhl jsem se pro tričko a oblékl ho, ale uvědomil jsem si, že si nestihnu obléct kalhoty. Tak jsem je jen hodil pod sebe, posadil jsem se na gauč, na kterém ležela nějaká deka. Já ji popadl, přikryl si jí klín, co nejlépe jsem se zahalil a dveře z garáže se otevřely… To prostě nejde. Zas tak dlouhá naše show není. Vím, že je z New Yorku, ale snad tu show už viděl.

- Jsi v pohodě, Mel? - To nebylo dobré. - Počůrala ses? - Trošku jsem se počůrala. Ale show už končí, dáme ti do taxíku nějakou plínu na cestu domů. - Zdravím. - Zdravím, jak se jmenujete? - Nicola. - A kde jste, Nicolo? - Ve Sleafordu v Lincolnshire. - Lincolnshire, domov internetu.

- A co tam děláte? - Jsem učitelka na prvním stupni. - Hm, smutný. - No jo. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Dobrá, tak povídejte, jaký příběh udrží Roba v křesle? Dobře. Byla jsem v Mombase a měla jsem prudký průjem, takže jsem potřebovala najít záchod. To je celý příběh? Protože už to je skvělá historka. Vystřílela jste to moc rychle.

Prudký průjem nepřekonáte. - To je určitě všechno. - Překonám. Potřebovala jsem záchod, ale měli tam jen díru v zemi. Byla to vykachlíkovaná díra se splachováním. Tak jsem si dřepla nad tu díru, celé moje tělo do ní explodovalo. Já jsem spláchla a všechno to, co zrovna vylétlo z mého těla, se vyvalilo z té díry… - To se nemá splachovat!

- Proboha. - To je nechutný. - Vždyť má na starosti děti… - Zdravím. Šťastný nový rok. - Vám taky! Jak se jmenujete? - Nina. - Seznamte se s Nishem, Nino. - Rád vás poznávám, - A kde jste, Nino? V okresu Waterford v Irsku. To je krása, opravdu nádhera. - A co ve Waterfordu děláte? - Jsem sestřička na pediatrii. Za její historku mě nemůžeš vyklopit.

Ne u sestřičky na pediatrii. To si rozhodnu sám. Tak povídejte, Nino. Byl silvestr a slavili jsme v klubu. Já jsem studovala na sestřičku, měla jsem za sebou jen pár měsíců školy, když přišel telefonát, že se ve vsi někdo vyboural na motorce. Přišli chlapi a ptali se, jestli bych nemohla pomoct. Měla jsem nula zkušeností, ale jela jsem.

Tak jsme dole vylezli z auta, přiběhli tam, muž byl na opačné straně cesty než motorka. Já si k němu klekla a on: Ptám se: „Jste v pořádku?“ A on: Povídám: „Vydržte. Jste zraněný?“ „Musíte se uklidnit, přestat křičet a říct, kde vás to bolí.“ A on: „Klečíte mi na ruce!“ Můžete jít, Nino.

- Kohopak tam asi máme? Dobrý večer. - Zdravím. Vypadáte, že víte, co děláte. - Doufám. - Jak se jmenujete? - Jasmina. - Aha. A určitě máte zajímavou práci. - Co děláte? - Jsem výživová poradkyně. No vida! Nevím, je to zajímavé? To je fuk. Tak výživová poradkyně?

Arsène, otázky? Co marsky, dobré? - Marsky, nebo ne? - Ne. Prý ne. Znáte se? - Plete se. - A odkud jste? - Z Londýna. - Londýnská výživová poradkyně. - Pracujete ve sportu, nebo ve firmě? - Ve sportu ne, dělám na sebe, jsem na volné noze. Je to divoká výživová poradkyně. I tací existují.

Tak povídejte. Měla jsem svou první práci v marketingu, byla jsem tam pár týdnů a můj šéf byl velmi upjatý, korektní, vždy v obleku, velmi seriózní. Moc jsme spolu nevycházeli. Tehdy přišel a bavil se s někým z kanceláře. Já si všimla, že mu něco visí zezadu na obleku. Bylo to dlouhé, bílé. Nevěděla jsem jistě, co to je, tak jsem se pořádně podívala a zjistila, že je to toaletní papír.

Měl v podstatě takový krátký ocásek z toaletního papíru. V tu chvíli jsem se podívala doprava na svou velmi dobrou kamarádku. Viděla jsem jí na očích, že si ve stejnou chvíli jako já všimla, - že je to toaleťák. - Ano. Měla jsem sto chutí vyprsknout smíchy, - ale nemohla jsem. Byl to šéf. - Jistě, ano. Snažila jsem se udržet pod kontrolou, myslet na něco smutného, nic neříkat.

Ale pak mi ho bylo líto. Měla jsem dvě možnosti, nic neříct a on bude celý den chodit s tím toaleťákem. Nebo budu slušná a řeknu mu to. Ne. Vážně jsem se snažil. Opravdu. Už jsme skoro na konci, ale zbývá nám čas podívat se do červeného křesla. Cítíte tu dezinfekci? Vážně, je tam toho celej lavor. Koho tam máme?

Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Jess. - To je pěkné. A odkud jste? - Z Melbourne v Austrálii. - Protože asi budete v televizi, možná byste si chtěla upravit ten svetr. - Děkuji. - To je velmi gentlemanské. Však i tak je to dost ponižující, nemusí se k tomu přidat ještě tohle. - A vy teď žijete tady?

- Ano, už rok. - A co děláte? - Jsem fyzioterapeutka. To je opravdu skvělá práce. - A můžete teď pracovat? - Ano, pracuji pro NHS. - Jo, tak to asi pracujete pořád. - Ano, pořád. Dobrá, můžete povídat. Hele, jak se pevně držíte těch opěradel. Ne, ne, já bych se raději držel. Pozor, Jess.

Tak dobře, řekněte nám svůj příběh. Když jsem pracovala v Melbourne, byla jsem na oddělení urologie, kde jsme měli pacienta, kterého operovali v dolních partiích, takže měl docela opuchlá varlata. Já jsem měla za úkol ho někam odvést. Trochu jsem spěchala, tak jsem ho posadila na okraj postele. Byl docela velký a ten univerzální nemocniční mundúr mu moc nepadnul. Už seděl, tak povídám, že půjdeme, ale on: „Chtěl bych jít v botách.“ Ukázalo se, že je má pod postelí.

Já jsem byla dost mladá a hloupá, tak jsem se rozhodla, že se pro ty boty natáhnu. Bohužel to znamenalo mezi jeho nohama. Takže když jsem pro ty boty sahala, otočila jsem se, ale on chudák měl bolestivou křeč a vstal, takže mě jeho opuchlá varlata plácla rovnou do tváře. Můžete jít, Jess. První týden, co jsme zpátky.

Jasně, bolestivá křeč… Já pořád nechápu, co se tam stalo. - Dostala facku jeho koulema. - Byla skloněná, hledala boty a pak ji takhle trefily jeho koule? Bravo, Poirote! - Zdravím. - Dobrý večer. - Jak se jmenujete? - Linda. - To je hezké.

Odkud jste? - Ramsgate v Kentu. Aha, Ramsgate. A co tam děláte, Lindo? - Pojištění. - Hm, pojištění. V Ramsgate je nebezpečno, tam je pojištění potřeba. - Třeba má pojištění i na dnešek. - Jo, možná nás pak chce žalovat. Bude vlastnit celé studio. Tak povídejte, Lindo. Dobře. Před pár lety, před celkem hodně lety jsem měla přítele. Ano.

A tak trochu jsme se mazlili, líbali… Ale já jsem tenkrát měla docela velký opar na rtu. Lindo, vy mě bavíte. Každopádně po tom mazlení jsem mu řekla: „Hele, ten strup slezl.“ A on: „Ano, zrovna jsem ho spolkl.“ Teda Lindo… Musím se napít. Teď jí bude psát hrozně moc lidí na Tinderu.

Překlad: jesterka www.videacesky.cz