To nejlepší z červeného křesla 29. série podruhéThe Graham Norton Show
156
Další výběr diváckých historek z minulé série. Těch skvělých i těch méně povedených.
Přepis titulků
To už bylo skoro všechno, ale ještě máme čas na červené křeslo. - Koho tam máme? - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Alice. - A co děláte? - Jsem HR specialistka. Pozor, je specialistka. Jiní jen pracují v HR, ale ona je specialistka. Tak dobrá. A kde pracujete? V nizozemské bance Rabobank.
Tu neznám… Ale jejich HR oddělení je špičkové! To vám tedy povím. Tak povídejte, Alice. Cestovala jsem po Vietnamu a po letu se ztratila moje zavazadla, tak jsem si koupila nové žabky. Bydlela jsem ale v hostelu, kde se člověk musel zouvat. Ráno jsem přišla a nemohla své žabky najít. Asi je někdo ukradl.
Tak jsem si vybrala jiné žabky, že mi budou stačit. Celý den jsem v těch nových chodila, vrátila se před hostel, čekala tam s lidmi, se kterými jsem se seznámila. Nakráčela tam holka, ukázala na moje nohy a řekla: „To jsou moje boty?“ Já odpověděla: „Jo, už to tak bude.“ Sundala jsem je a vrátila jí je.
Já teda nevím, kolik je Alice let, ale jak to může být to nejvtipnější, co se jí kdy stalo? Takový promrhaný život. Pořád je to trapné. Při cestování se prostě vzpomínky tvoří nejlépe, co? Neuvěřitelné vzpomínky. Jinde by se to nestalo. Otevřete se něčemu novému a objevujte Vietnam.
To je určitě to nejhorší, co se kdy ve Vietnamu stalo. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Sandra. A odkud jste? - Z Bromley v Kentu. - Vzpomněla jste si. Musela jste se zamyslet. A co tam děláte? Jsem účetní analytička a starám se o psy. Dvě práce na částečný úvazek. Staráte se o psy?
To znamená, že je třeba trénujete? Nebo máte AirBnB pro psy? Starám se o psy lidí, kteří jeli na dovolenou nebo třeba museli do nemocnice, tak se o jejich psy postarám. - To je úžasné. - Starám se o ně třeba celé týdny - nebo jen pár dní. - Podle toho, kolik vydrží. Tak povídejte. Před pár lety jsme s manželem jeli na Menorcu. - Na dovolenou.
- To je pěkné. Letěli jsme tam a kvůli něčemu nám proděravěli zavazadla. Pak tam zkondenzovala voda, všechno oblečení bylo docela mokré, hlavně spodní prádlo. Takže když jsme dorazili do hotelu, dala jsem spodní prádlo na balkon. Bohužel jsme nevěděli, že má tu noc přijít písečná bouře. Všechno moje spodní prádlo tam popadalo… Unavovala mě. Takhle zlá nebyla ani Patricia Gucci.
Proč jsi to udělal? Štve mě, že se nedozvím, jak to skončilo. Prosím tě, její kalhotky skončily v bazénu… Tak končí každá historka. „A moje kalhotky skončily v bazénu…“ Ještě nám čistí křeslo, aby zamezili… Víte, jak to je. Vyklopím je, a ještě by dostali covid. Hrůza! Dvojitá pohroma. - A je to tu.
Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Claire. - A odkud jste, Claire? - Z hrabství Clare v Irsku a žiju v Londýně. Dobrá, Claire z Clare. A co v Londýně děláte Claire z Clare? Pracuji pro velkou irskou stavební firmu, zaučuji tam vedoucí týmů. Dobrá, tak tedy Claire z Clare. Povídejte, Claire z Clare. Díky. Když jsem byla teenager, tak jsem se sestřenkou vyrazila na projížďku v jejím autě. Jely jsme po velmi rušné ulici.
- V Clare? - Ano, v hrabství Clare. - Velmi rušná ulice. - Rušná ulice v Clare, Adame! Z nějakého důvodu měla sestřenka v autě megafon. Podívala jsem se doleva a uviděla jsem Roda Stewarta. Teda, vlastně to nebyl on. Byl to muž, který jako by mu z oka vypadl. Rozhodla jsem se, že chci udělat scénu, takže jsem megafonem zařvala: „To je Rod Stewart!“ Tím jsme způsobily naprosté davové šílenství a na toho chudáka se vrhli lidé, chtěli fotky, podpisy a tak.
Později jsem ho potkala a nakonec mi poděkoval, prý to byl nejlepší den jeho života. Krása. Necháme ji jít? Dobře. Můžete jít, Claire. - Jak se jmenujete?
- Matt. - A co děláte? - Jsem pošťák. A kde roznášíte poštu? - V Tauntonu v Somersetu. - Říkal Matt, nebo Pat? Matt. V Somersetu. Tam nikdo z nás nebydlí. Jsme v bezpečí. Povídejte, Matte. Asi 6 týdnů po tom, co jsem nastoupil, jsem zaťukal u zákazníka, dveře se otevřely, ale nikdo tam nebyl.
Jen se zpoza dveří vynořila ruka. Povídám: „Promiňte, mám pro vás velký balík.“ V tu chvíli ta paní, to jsem poznal podle hlasu, řekla: „Rychle, pojďte dál. Než vás uvidí sousedi. Pojďte.“ „Ne, pardon, musím vám doručit balík.“ To byla jasná fanfikce. Fanfikce o pošťáku Patovi.
Podívá se na reprízu a bude u toho zuřivě honit. Není čas… Zdravím, jak se jmenujete? - Augustine. - A odkud jste? Původem z Francie, ale vyrostla jsem tady. - A co tu děláte? - Tvořím reklamy. Aha. Nějakou, co bychom mohli znát? Něco pro Bombay Sapphire a potom spousta menstruačních reklam.
Jo, viděl jsem reklamy na menstruaci. Rád bych si ji pořídil. Opravdu to umí prodat. Dobrá práce, Augustine. Tak povídejte. Takže, když mi bylo 10, přišla k nám policie zatknout mé rodiče… Úžasné! Můžete jít! Skvělé.
Ten začátek: „Takže…“ Opravdu povedené. Super. Bylo to proto, že jsem napsala kvíz zvaný „Kvíz nadrženého křečka“, nahrála ho na své bebo a poslala odkaz kamarádům. Těm bylo taky 10. Problém byl, že policii se nechtělo věřit, že ten kvíz vážně napsalo dítě. Byly tam otázky jako: „Ošukali byste křečka? Ano / ne / možná.“ „Kdybyste museli ošukat hlodavce, byl by to křeček, myš, pískomil?“ Správná odpověď byla: křeček.
„Jak se tomu říká, když má křeček orgasmus? Křečkogasmus.“ Bylo mi 10, takže slovní hříčky mi moc nešly. Byla jsem předvolána do obýváku, kde jsem uviděla mámu a dva policisty, kteří měli v ruce přepis mého kvízu. Moje velmi zmatená a velmi francouzská matka křičela: „Jak ví, co je to orgasmus?!“ Naštěstí jsem se ke zločinu brzy přiznala a žádný z mých rodičů nešel do vězení kvůli zneužívání křečků.
Dobrá práce, můžete jít, Augustine. Skvělá práce! - Jak se jmenujete? - Katharina. A co děláte, Katharino? Pracuji ve zdravotnictví. Ach jo, musíme bejt milý. - A kde bydlíte?
- V Croydonu. V Croydonu? No dobře. Jedna ložnice, nebo dvě? Povídejte. To nebylo vážně míněné. Povídejte. Teta měla rozlučku, tak jsme vyrazily do Milána. Já, moje sestřenky, teta a moje máma. Vyrazily jsme na letiště a sestřenka přinesla nějaké dárky. Nastoupily jsme do letadla a máma snědla všechny sladkosti. Další ráno říká sestřence: „Díky za ten dárek, bylo to moc dobré.
Moc dobré sladkosti. Ale byly tam jedny bonbony, měly tvar buráků a byly hodně tuhý a moc po ničem nechutnaly.“ Sestřenka na ni zírala, že nic takového v tom nebylo. Pak jí došlo, že máma snědla špunty do uší. Je vaše maminka tady? - Ano, v první řadě.
- Kde ji máme? Snědla špunty do uší! Necháme ji jít. Můžete jít. Dobrá práce. - Věděla jste, že to bude vyprávět? - Ano. A stejně jste přišla. Koho tam máme dál? - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Luise.
- To je pěkné. Napadají mě bio potraviny. Jsem jediný? - Pardon za něj, Luise. - Omlouvám se, Luise. Kde žijete, Luise? Žiju v Ascotu. Páni, Ascot. To je pěkné. Čtyři ložnice. A kde tam pracujete? - V odvětví marketingu.
- Dobrá, tak to jo. Tak povídejte. Před mnoha lety jsem cestovala po Austrálii a zrovna bylo finále mistrovství světa v ragby, Austrálie hrála proti Anglii. A Anglie vyhrála. Byla jsem v baru našeho hostelu, létala tam piva, sklenice, lidé pokřikovali, taková intenzivní chvíle. Měla jsem jen žabky a noha mi sklouzla do skleněných střepů.
Říkám si: „Sakra, pořezala jsem si nohu.“ Takže jsme šli… - Skvělá reakce. - Manažer hostelu přinesl lékárničku, já měla nohu ve vzduchu… A přišel chlap, co se mi hrozně líbil, úplně se zhrozil. Načež mi začal z té rány vysávat střepy. A vypadalo to, že se mu to vážně líbí. Potom tam ty střepy plival…
A ten australský manažer hostelu povídá: „Hej, kámo, co to děláš?“ „Snažím se z té rány vysát střepy.“ „Kámo, to není ta rána. To má bradavici.“ Můžete jít, Luise. Dobrá práce. Courteney se mě ptala, co že to říkala, tak jsem to vysvětlila.
A ona na to: Prostě Austrálie. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Celia. - Zelia? - Celia. - Aha, a kde žijete? V Londýně, ale jsem z Leedsu. Z Leedsu! A co v Londýně děláte? Jsem veterinářka. Už teď je jasné, že to bude super!
- Jde o vaši praxi? - Ano. To je vynikající, Celie! Dobrá, tak tedy povídejte. Během pandemie jsme chodili ordinovat ven, dovnitř klienti nemohli, chodili jsme na parkoviště a vodili si dovnitř jen mazlíčky. Jednou jsem se byla takhle podívat na moc milého labradora, zlobil ho žaludek.
Mluvila jsem s klientem, ukázalo se, že pes má krvavý průjem. Očividně páníčkovi přišel popis málo, tak mi chtěl ukázat fotky. Říkala jsem si, že asi vím, ale dobře. Procházel svoje fotky, když vtom došel moc daleko a následovala fotka genitálií. Odkliknul to, tvářil se, že nic, naštěstí jsem měla roušku, ale bylo mi hrozně trapně. Vzala jsem toho psa, šla dovnitř, řekla to kolegům, ti měli záchvat smíchu a tomu klientovi se od té doby vyhýbám.
Je to hrozný. - To bylo dobrý. - Tak můžete jít. - Zdravím, - Zdravím. Jak se jmenujete? - Sam. To je pěkné. A co děláte? Jsem finanční manažerka. - A kde? - V Southwarku v Londýně. Aha, tam to známe. Tak povídejte. Už odjakživa, co si pamatuju, úplně od raného dětství jsem měla v pupíku docela výrazné znamínko.
Když mi bylo 21, byla jsem těhotná, čekala jsem syna. A jak se tak v těhotenství stává, rostlo mi bříško, přibrala jsem. A občas ženám ten pupík vystoupne. A tehdy jsem zjistila, že to nebylo znamínko, nýbrž jablečné semínko. Asi jsem si ho tam dala jako malá. Můžete jít, vážená paní.
Skvělá historka! - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Lars. - Lars? - Ano. Jste skutečná osoba, Larsi? To jsem. Dobrá. Odkud jste? Jsem Nor, ale žiju tady v Londýně.
- To je skvělý přízvuk. - Že? Skoro to zní, že ho předstírá. To po mně nikdy nechtějte. Larsi, proč jste se přestěhoval do Londýna? Stěhoval jsem se do Anglie kvůli manželce. A do Londýna jsme se přestěhovali až teď v létě. - A co se mě týče… - Zní jako Němec… Ne, jsem Nor. Děkuji. Nicméně jsem se přestěhoval do Londýna, chtěl jsem změnu, ale jinak pracuji už 20 let z domu.
A tohle byla zajímavá změna. - To nebyl ten příběh, že ne? - Ne. Dobrá, tak povídejte. Tohle se stalo před pár lety, bylo mi tehdy asi 18. Jeden můj kamarád… Poprosil mě, abych v lékárně vzal těhotenský test. Jakože koupil.
Každopádně v té lékárně nebyl nikdo kromě prodavačky, která mě obsluhovala. A ta řekla: „Snad to vyjde tak, jak byste si přál.“ Tehdy jsem zrovna začal chodit s novou přítelkyní a ten večer jsem měl jít poprvé k ní domů. Zrovna jsme koukali na film, když domů přišla její máma. A byla to ta prodavačka z lékárny. Rozhodně můžete jít!
Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Tu neznám… Ale jejich HR oddělení je špičkové! To vám tedy povím. Tak povídejte, Alice. Cestovala jsem po Vietnamu a po letu se ztratila moje zavazadla, tak jsem si koupila nové žabky. Bydlela jsem ale v hostelu, kde se člověk musel zouvat. Ráno jsem přišla a nemohla své žabky najít. Asi je někdo ukradl.
Tak jsem si vybrala jiné žabky, že mi budou stačit. Celý den jsem v těch nových chodila, vrátila se před hostel, čekala tam s lidmi, se kterými jsem se seznámila. Nakráčela tam holka, ukázala na moje nohy a řekla: „To jsou moje boty?“ Já odpověděla: „Jo, už to tak bude.“ Sundala jsem je a vrátila jí je.
Já teda nevím, kolik je Alice let, ale jak to může být to nejvtipnější, co se jí kdy stalo? Takový promrhaný život. Pořád je to trapné. Při cestování se prostě vzpomínky tvoří nejlépe, co? Neuvěřitelné vzpomínky. Jinde by se to nestalo. Otevřete se něčemu novému a objevujte Vietnam.
To je určitě to nejhorší, co se kdy ve Vietnamu stalo. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Sandra. A odkud jste? - Z Bromley v Kentu. - Vzpomněla jste si. Musela jste se zamyslet. A co tam děláte? Jsem účetní analytička a starám se o psy. Dvě práce na částečný úvazek. Staráte se o psy?
To znamená, že je třeba trénujete? Nebo máte AirBnB pro psy? Starám se o psy lidí, kteří jeli na dovolenou nebo třeba museli do nemocnice, tak se o jejich psy postarám. - To je úžasné. - Starám se o ně třeba celé týdny - nebo jen pár dní. - Podle toho, kolik vydrží. Tak povídejte. Před pár lety jsme s manželem jeli na Menorcu. - Na dovolenou.
- To je pěkné. Letěli jsme tam a kvůli něčemu nám proděravěli zavazadla. Pak tam zkondenzovala voda, všechno oblečení bylo docela mokré, hlavně spodní prádlo. Takže když jsme dorazili do hotelu, dala jsem spodní prádlo na balkon. Bohužel jsme nevěděli, že má tu noc přijít písečná bouře. Všechno moje spodní prádlo tam popadalo… Unavovala mě. Takhle zlá nebyla ani Patricia Gucci.
Proč jsi to udělal? Štve mě, že se nedozvím, jak to skončilo. Prosím tě, její kalhotky skončily v bazénu… Tak končí každá historka. „A moje kalhotky skončily v bazénu…“ Ještě nám čistí křeslo, aby zamezili… Víte, jak to je. Vyklopím je, a ještě by dostali covid. Hrůza! Dvojitá pohroma. - A je to tu.
Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Claire. - A odkud jste, Claire? - Z hrabství Clare v Irsku a žiju v Londýně. Dobrá, Claire z Clare. A co v Londýně děláte Claire z Clare? Pracuji pro velkou irskou stavební firmu, zaučuji tam vedoucí týmů. Dobrá, tak tedy Claire z Clare. Povídejte, Claire z Clare. Díky. Když jsem byla teenager, tak jsem se sestřenkou vyrazila na projížďku v jejím autě. Jely jsme po velmi rušné ulici.
- V Clare? - Ano, v hrabství Clare. - Velmi rušná ulice. - Rušná ulice v Clare, Adame! Z nějakého důvodu měla sestřenka v autě megafon. Podívala jsem se doleva a uviděla jsem Roda Stewarta. Teda, vlastně to nebyl on. Byl to muž, který jako by mu z oka vypadl. Rozhodla jsem se, že chci udělat scénu, takže jsem megafonem zařvala: „To je Rod Stewart!“ Tím jsme způsobily naprosté davové šílenství a na toho chudáka se vrhli lidé, chtěli fotky, podpisy a tak.
Později jsem ho potkala a nakonec mi poděkoval, prý to byl nejlepší den jeho života. Krása. Necháme ji jít? Dobře. Můžete jít, Claire. - Jak se jmenujete?
- Matt. - A co děláte? - Jsem pošťák. A kde roznášíte poštu? - V Tauntonu v Somersetu. - Říkal Matt, nebo Pat? Matt. V Somersetu. Tam nikdo z nás nebydlí. Jsme v bezpečí. Povídejte, Matte. Asi 6 týdnů po tom, co jsem nastoupil, jsem zaťukal u zákazníka, dveře se otevřely, ale nikdo tam nebyl.
Jen se zpoza dveří vynořila ruka. Povídám: „Promiňte, mám pro vás velký balík.“ V tu chvíli ta paní, to jsem poznal podle hlasu, řekla: „Rychle, pojďte dál. Než vás uvidí sousedi. Pojďte.“ „Ne, pardon, musím vám doručit balík.“ To byla jasná fanfikce. Fanfikce o pošťáku Patovi.
Podívá se na reprízu a bude u toho zuřivě honit. Není čas… Zdravím, jak se jmenujete? - Augustine. - A odkud jste? Původem z Francie, ale vyrostla jsem tady. - A co tu děláte? - Tvořím reklamy. Aha. Nějakou, co bychom mohli znát? Něco pro Bombay Sapphire a potom spousta menstruačních reklam.
Jo, viděl jsem reklamy na menstruaci. Rád bych si ji pořídil. Opravdu to umí prodat. Dobrá práce, Augustine. Tak povídejte. Takže, když mi bylo 10, přišla k nám policie zatknout mé rodiče… Úžasné! Můžete jít! Skvělé.
Ten začátek: „Takže…“ Opravdu povedené. Super. Bylo to proto, že jsem napsala kvíz zvaný „Kvíz nadrženého křečka“, nahrála ho na své bebo a poslala odkaz kamarádům. Těm bylo taky 10. Problém byl, že policii se nechtělo věřit, že ten kvíz vážně napsalo dítě. Byly tam otázky jako: „Ošukali byste křečka? Ano / ne / možná.“ „Kdybyste museli ošukat hlodavce, byl by to křeček, myš, pískomil?“ Správná odpověď byla: křeček.
„Jak se tomu říká, když má křeček orgasmus? Křečkogasmus.“ Bylo mi 10, takže slovní hříčky mi moc nešly. Byla jsem předvolána do obýváku, kde jsem uviděla mámu a dva policisty, kteří měli v ruce přepis mého kvízu. Moje velmi zmatená a velmi francouzská matka křičela: „Jak ví, co je to orgasmus?!“ Naštěstí jsem se ke zločinu brzy přiznala a žádný z mých rodičů nešel do vězení kvůli zneužívání křečků.
Dobrá práce, můžete jít, Augustine. Skvělá práce! - Jak se jmenujete? - Katharina. A co děláte, Katharino? Pracuji ve zdravotnictví. Ach jo, musíme bejt milý. - A kde bydlíte?
- V Croydonu. V Croydonu? No dobře. Jedna ložnice, nebo dvě? Povídejte. To nebylo vážně míněné. Povídejte. Teta měla rozlučku, tak jsme vyrazily do Milána. Já, moje sestřenky, teta a moje máma. Vyrazily jsme na letiště a sestřenka přinesla nějaké dárky. Nastoupily jsme do letadla a máma snědla všechny sladkosti. Další ráno říká sestřence: „Díky za ten dárek, bylo to moc dobré.
Moc dobré sladkosti. Ale byly tam jedny bonbony, měly tvar buráků a byly hodně tuhý a moc po ničem nechutnaly.“ Sestřenka na ni zírala, že nic takového v tom nebylo. Pak jí došlo, že máma snědla špunty do uší. Je vaše maminka tady? - Ano, v první řadě.
- Kde ji máme? Snědla špunty do uší! Necháme ji jít. Můžete jít. Dobrá práce. - Věděla jste, že to bude vyprávět? - Ano. A stejně jste přišla. Koho tam máme dál? - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Luise.
- To je pěkné. Napadají mě bio potraviny. Jsem jediný? - Pardon za něj, Luise. - Omlouvám se, Luise. Kde žijete, Luise? Žiju v Ascotu. Páni, Ascot. To je pěkné. Čtyři ložnice. A kde tam pracujete? - V odvětví marketingu.
- Dobrá, tak to jo. Tak povídejte. Před mnoha lety jsem cestovala po Austrálii a zrovna bylo finále mistrovství světa v ragby, Austrálie hrála proti Anglii. A Anglie vyhrála. Byla jsem v baru našeho hostelu, létala tam piva, sklenice, lidé pokřikovali, taková intenzivní chvíle. Měla jsem jen žabky a noha mi sklouzla do skleněných střepů.
Říkám si: „Sakra, pořezala jsem si nohu.“ Takže jsme šli… - Skvělá reakce. - Manažer hostelu přinesl lékárničku, já měla nohu ve vzduchu… A přišel chlap, co se mi hrozně líbil, úplně se zhrozil. Načež mi začal z té rány vysávat střepy. A vypadalo to, že se mu to vážně líbí. Potom tam ty střepy plival…
A ten australský manažer hostelu povídá: „Hej, kámo, co to děláš?“ „Snažím se z té rány vysát střepy.“ „Kámo, to není ta rána. To má bradavici.“ Můžete jít, Luise. Dobrá práce. Courteney se mě ptala, co že to říkala, tak jsem to vysvětlila.
A ona na to: Prostě Austrálie. - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Celia. - Zelia? - Celia. - Aha, a kde žijete? V Londýně, ale jsem z Leedsu. Z Leedsu! A co v Londýně děláte? Jsem veterinářka. Už teď je jasné, že to bude super!
- Jde o vaši praxi? - Ano. To je vynikající, Celie! Dobrá, tak tedy povídejte. Během pandemie jsme chodili ordinovat ven, dovnitř klienti nemohli, chodili jsme na parkoviště a vodili si dovnitř jen mazlíčky. Jednou jsem se byla takhle podívat na moc milého labradora, zlobil ho žaludek.
Mluvila jsem s klientem, ukázalo se, že pes má krvavý průjem. Očividně páníčkovi přišel popis málo, tak mi chtěl ukázat fotky. Říkala jsem si, že asi vím, ale dobře. Procházel svoje fotky, když vtom došel moc daleko a následovala fotka genitálií. Odkliknul to, tvářil se, že nic, naštěstí jsem měla roušku, ale bylo mi hrozně trapně. Vzala jsem toho psa, šla dovnitř, řekla to kolegům, ti měli záchvat smíchu a tomu klientovi se od té doby vyhýbám.
Je to hrozný. - To bylo dobrý. - Tak můžete jít. - Zdravím, - Zdravím. Jak se jmenujete? - Sam. To je pěkné. A co děláte? Jsem finanční manažerka. - A kde? - V Southwarku v Londýně. Aha, tam to známe. Tak povídejte. Už odjakživa, co si pamatuju, úplně od raného dětství jsem měla v pupíku docela výrazné znamínko.
Když mi bylo 21, byla jsem těhotná, čekala jsem syna. A jak se tak v těhotenství stává, rostlo mi bříško, přibrala jsem. A občas ženám ten pupík vystoupne. A tehdy jsem zjistila, že to nebylo znamínko, nýbrž jablečné semínko. Asi jsem si ho tam dala jako malá. Můžete jít, vážená paní.
Skvělá historka! - Zdravím. - Zdravím. - Jak se jmenujete? - Lars. - Lars? - Ano. Jste skutečná osoba, Larsi? To jsem. Dobrá. Odkud jste? Jsem Nor, ale žiju tady v Londýně.
- To je skvělý přízvuk. - Že? Skoro to zní, že ho předstírá. To po mně nikdy nechtějte. Larsi, proč jste se přestěhoval do Londýna? Stěhoval jsem se do Anglie kvůli manželce. A do Londýna jsme se přestěhovali až teď v létě. - A co se mě týče… - Zní jako Němec… Ne, jsem Nor. Děkuji. Nicméně jsem se přestěhoval do Londýna, chtěl jsem změnu, ale jinak pracuji už 20 let z domu.
A tohle byla zajímavá změna. - To nebyl ten příběh, že ne? - Ne. Dobrá, tak povídejte. Tohle se stalo před pár lety, bylo mi tehdy asi 18. Jeden můj kamarád… Poprosil mě, abych v lékárně vzal těhotenský test. Jakože koupil.
Každopádně v té lékárně nebyl nikdo kromě prodavačky, která mě obsluhovala. A ta řekla: „Snad to vyjde tak, jak byste si přál.“ Tehdy jsem zrovna začal chodit s novou přítelkyní a ten večer jsem měl jít poprvé k ní domů. Zrovna jsme koukali na film, když domů přišla její máma. A byla to ta prodavačka z lékárny. Rozhodně můžete jít!
Překlad: jesterka www.videacesky.cz
Komentáře (0)