To nejlepší z červeného křesla v karanténě

- Zdravím. - Hezký den. - Jak se jmenujete? - Catherine. - A odkud jste, Catherine? - Ze South Hamptonu. Aha. Já trochu doufal, že odněkud ze světa, ale South Hampton je taky dobrý. - A co v South Hamptonu děláte, Catherine? - Jsem sestřička v chirurgické praxi. A je ten tlak v chirurgické praxi menší? Máte tam větší klid než v nemocnicích? - Je to asi tak stejné.



- Tak moc děkuji, že jste se připojila. Tak povídejte, Catherine. Před několika lety jsem byla se svým ex na svatbě někoho z rodiny. - Chápu. - A přišlo skupinové focení. Muži byli vzadu a ženy před nimi. Tak jsem si dala ruce za záda a osahávala jsem ptáka a koule svého ex. Je to sestřička!



Ale neuvědomila jsem si, že můj ex šel za svědka a vyměnil si místo se svým otcem. Takže jsem prakticky za horkého letního dne stála na louce a osahávala jsem rozkrok svého bývalého tchána. Pěkná historka, Catherine. Podle mě můžete jít. - Jen jděte. - Sláva! - Můžu jít. - Ano, tak jděte. Jděte. Aha, mám jít, pardon!



- Zdravím. - Zdravím. Páni, u vás máte slavnostní náladu. Jak se jmenujete? - Natasha. - A odkud voláte? - Z Ashby v Midlands. - Jasné. U vás se standardy nezměnily, - moc vám to sluší. - Děkuji. - A co obvykle děláte? - Pracuji pro National Trust. - Tak to asi máte zavřeno, že? - Ano. Chápu.



Takže teď děláte tohle. Tak povídejte. Vrátila jsem se z hrozně náročného posilování a měla jsem dost nejisté nohy, ale šla jsem do sprchy. Došlo mi, že jsem si zapomněla vzít šampon, otevřela jsem dveře sprchového koutu, abych si ho vzala, a jak jsem se pro něj natáhla, podlomily se mi nohy, uklouzla jsem a spadla na hodně špičatou lahev sprchového gelu, která se mi zarazila do zadku. To se nikdy nestalo.



Nikomu se něco takového nestalo omylem. Zdravím. Krásné červené křeslo. Odkud voláte? - Z Dublinu. - Aha. A jak se jmenujete? - Loeck. - Loeck? - Ano. - Dobře. Tak povídejte. Když mi bylo asi 10, vzali mě rodiče do Belgie na dovolenou. A tam mají památku jménem Manneken Pis, - což je socha čůrajícího chlapečka. - Ano. A bylo to tam všude, přišlo mi to hrozně vtipný.



Pak v jednom obchodu se suvenýry měli malou verzi té sochy a dole to mělo tlačítko. Tak jsem pro to došel, zmáčkl tlačítko a začalo to syčet. To mi přišlo vtipný. Zavolal jsem svoji mámu a říkám: „Je slyšet, jak čůrá.“ Dal jsem jí to k uchu, ale ukázalo se, že tam syčel plyn, protože to byl zapalovač, a já v tom obchodě mámě zapálil vlasy. To je moc hezké, můžete jít.



Jen jděte. Skvělé. Bylo tam všechno, čůrání, máma s hořícími vlasy… Bravo, Loecku. - Zdravím, jak se jmenujete? - Georgia. - A kde zrovna jste, Georgio? - Jsem v Doncasteru v Yorkshiru. - Dobrá, tady od nás. - Je to tak. - A co děláte, když můžete pracovat? - Jsem servírka. - Páni, to máte teda asi volno. - Hodně. Chápu. Tak hodně štěstí a snad budete brzy moct zase do práce. - Děkuju moc.



- Tak povídejte. Když mi bylo osm, byli jsme na hausbótu v Austrálii, byl luxusní, byla tam vířivka a tak. Tak já, brácha a mamka jsme ji vyzkoušeli, zbytek rodiny posedával kolem. Já nevěděla, co tam, bylo mi osm, nakonec jsem udělala to, co dělají buddhisté. Sedla jsem si do tureckého sedu a dělala óm. Máma ke mně seděla zády, tak jsem na ni zavolala a říkám: „Hele, mami, masturbuju!“ Ona se otočila a povídá: „Tohle už nikdy neříkej!



Medituješ. Nevyprávěj ve škole, že jsi na dovolené masturbovala ve vířivce.“ Můžete jít. Úžasná historka a moc hezky odvyprávěná. Běžte. - Děkuji. - Odpojte se a běžte. - Zdravím. - Dobrý den. - Jak se jmenujete? - Elizabeth. - Aha. A kde jste, Elizabeth? - Teď zrovna na Floridě, v USA. Aha, to je hezké. A udělala jste si pěkné červené křeslo. - Tak povídejte, Elizabeth.



- V roce 2005 a 2006 jsem dělala dobrovolnici v americkém mírovém sboru, byli jsme v západní Africe a s několika kamarády jsme si chtěli udělat dovolenou v jedné rezervaci. Bylo to asi 6 nebo 7 hodin cesty a poslední část cesty jsme jeli pouští na korbě náklaďáku. Aby ušetřili místo, často naloží dozadu dobytek a zavazadla, na to si sednou ženy a děti a muži sedí na tyči, která vede kolem korby.



My jsme pak měly hlavy mezi jejich koleny. Tak jsem takhle jeli a narazili na docela velkou nerovnost, takže se celé vozidlo rozkývalo. V tu chvíli ztratil ten chlap, co seděl nade mnou, rovnováhu a spadl. Při tom pádu se mi jeho tradiční kroj přetáhl přes hlavu jako stan a jeho koule mě trefily přímo do pusy. Já jen zařvala, že jsem dostala koulema do obličeje. Shodím vás, ale jen proto, že někoho shodit musím.



To jsou mi teda praktiky. - Dobrý den, jak se jmenujete? - Zdravím, já jsem Nicole. - Ahoj, Nicole. A kde jste? - Jsem v nádherném Dollaru ve Skotsku. - To je krásné! A co tam děláte? - Jsem cukrářka, dělám dorty na zakázku. - To je hezké. A pečete dorty i teď? - Teď máme trochu pauzu, hodně klientů odložilo zakázky, ale pustíme se do toho, až budeme moct. Měla byste jim ty svatební dorty vnutit, když už si je objednali. Jasně, koukejte si je vzít!



Dělejte si s tím, co chcete. Tak povídejte. Když jsem byla první rok vdaná, první Vánoce, tak jsem se zrovna přestěhovala do Skotska. A můj muž se rozhodl mi věnovat pozemková práva, díky nimž bych získala titul lady. Ale měla bych doplnit, že můj muž se jmenuje Alexander Garden. Já jsem tedy bez znalosti místní kultury a různých místních vtipů celých šest měsíců vyprávěla každému, že jsem Lady Garden, jak je to krásné. Shodím vás, ale je to dobrá historka.



A už letí. Sbohem. - Jak se jmenujete? - Jennifer. - A kde zrovna jste, Jennifer? - Jsem z Oak Hillu ve Virginii, - což je kousek od Washingtonu. - Aha. A co děláte normálně? Já ještě pořád pracuji, venčím psy. - Psi se musí venčit. - Je to tak. Ryby musí plavat. Dobrá, tak povídejte. Stalo se to před mnoha lety, byla jsem s kamarádem Chrisem na večeři, bylo to moc hezké a rozhodli jsme se zůstat i na drinky.



Došli jsme k baru, dali si pár piv, povídali jsme si, bavili jsme se. Ale pokaždé, když jsem vzhlédla, zírala na mě z druhé strany nějaká holka. Měla jsem pocit, že ji znám, tak jsem řekla Chrisovi, že to je asi holka z vejšky, kterou jsem fakt neměla ráda, byla zlá, připadala mi ošklivá a vypadala jako kůň. Celou dobu na mě ten její koňskej obličej zíral. Dali jsme si ještě pár piv, ty mi dodaly odvahu, tak jsem se rozhodla, že tam půjdu a pěkně jí to vytmavím.



Ale jak jsem vstala, uvědomila jsem si, že to nebyla holka z vejšky, celou dobu jsem koukala na svůj odraz v zrcadle. - To je dobrá historka! - Jo. - Můžete jít. - Dobře, děkuji. - Jak se jmenujete? - Jmenuji se Vinea. - A kde zrovna jste? - Jsem na Manhattanu, jinam nemůžu. To je skvělé. A zůstáváme v klidu, pijeme šampaňské. - Tak povídejte.



- Když jsem odpromovala, koupila jsem si jednosměrnou letenku, vzala si nějaké peníze a přestěhovala se do Říma. Nemluvila jsem italsky, ale koupila jsem si moped. Takový pozůstatek z antického Říma s motorem. Bylo potřeba ho často opravovat a jednou se uvolnily brzdy, tak jsem to přivezla opraváři a řekla jsem mu: „La Mia fregna non funziona.“ Jemu zmrzl úsměv a zbledl jako stěna. Věděla jsem, že jsem řekla něco špatně, ale nechala jsem tam ten moped, šla domů a zavolala svému tehdejšímu italskému příteli.



Řekla jsem, že jsem sdělila opraváři, že mi nefungují brzdy, la Mia fregna non funziona. Na druhé straně bylo ticho a pak propukl v hurónský smích. Vysvětlil mi, že jsem řekla, že mi nefunguje kunda. To je super. Špatné překlady tu máme často, ale tohle je dobré. Tak asi můžete prostě jít. Běžte. - Zdravím! Jak se jmenujete? - Jsem Jennifer. - A kde jste, Jennifer?



- Jsem v Elkridge v Marylandu. - Aha, a jsou tam i vaši kamarádi. - Je to tak, ano. - Nezáviďte. - Ne, vážně nezávidím. - Tak povídejte. - Jsem sestřička a chvíli po škole jsem měla pacienta, který měl odumřelé prsty na nohou, byly zčernalé, uschlé. Pečovala jsem o něj, a když jsem ho prohlédla, zjistila jsem, že má odumřelé nejen prsty, ale také penis. Jedné kolegyni jsem říkala, že jestli mu to upadne, tak končím, nebudu sestřičkou.



O pár dní později jsem přišla k němu na pokoj. Vedle postele měl sklenici s vodou, a když jsem se na ni koukla, viděla jsem, že v té sklenici něco plave. Vypadalo to jako jeho penis. Tak jsem vykřikla: „Co se stalo?!“ On se podíval na mě, pak na tu sklenici a povídá: „To je párek od snídaně. Byl suchý, tak jsem myslel, že změkne.“ Můžete jít. To je jedna z nejdivnějších historek, co jsme tu měli. - Zdravím, Grahame, jak se máte?



- Dobře, děkuji. Jak se jmenujete? - Scott Hodges. - Dobře, a kde jste, Scotte? - Jsem v Salt Lake City v Utahu. - Teda! Tak děkujeme, že jste tu a že jste si dal tolik práce s tou červenou. Křeslo i tričko. - Jenom pro vás. - A co je vaše práce? Dělám manažera v jedné společnosti, dohlížím na montáže v Texasu, Oklahomě a Kansasu, aby byly naše telefony správně nainstalované. - Dobrá, tak povídejte.



- Super. Před několika lety jsem pracoval v jižní Kalifornii, byl jsem za přepážkou v bance. Vypadalo to, že nás chtějí dva přicházející muži okrást, ale zeptal jsem se, co potřebují. Jeden mi ukázal vzkaz, že jde o přepadení, ať jim dáme všechnu hotovost. Udělali jsme, co řekli, dali jim peníze a oni vyrazili, ani se nerozloučili… Když odešli, zavolali jsme policii, popsali je a tak dále. Začal vyprchávat adrenalin a měl jsem pocit, že omdlím, tak mě můj manažer poslal do čekárny, že tam jsou pohodlné židle, ať si odpočinu.



Sedl jsem si tam a po pár vteřinách vidím, že u mé přepážky něco leží. Tak jsem tam došel a našel jsem peněženku toho lupiče. Zapomněl ji na pultě u přepážky. Podíval jsem se na průkazy a opravdu to byl on. Když mě přišli policisté vyslýchat, chtěli po mně popis. - Prostě jsem jim ukázal fotku. - Páni! Tahle historka je pro naši show příliš dobrá.



- Ale je to pravda. - To by bylo na dokumentární seriál. - Můžete jít. - Děkuji. Na takovou kvalitu nejsme zvyklí. Super. Málokdy jsou historky až příliš dobré. Překlad: jesterka www.videacesky.cz