Oproti jeho jménu má panama klobouk své kořeny v Ekvádoru, kde se k výrobě používá speciální druh palmy Carludivica Palmata, zvaná též Paja Tequilla. V roce 1906 Theodor Roosevelt nosil jeden z těchto klobouků při návštěvě stavby Panamského průplavu. Jeho fotografie obletěla svět a přes Panamu se klobouk dostal dále do Severní Ameriky a Evropy. Pokryl hlavy mnoha slavných osob, jako jsou například Ernest Hemmingway, Winston Churchill, Harry Truman a Paul Newman.
Klobouky zvané panama se vyrábějí v Ekvádoru. Místní jim říkají „sombreros de paja toquilla“. Pletou se ručně ze slámy a výroba jednoho trvá celý den za odměnu pouhých 5 dolarů. Toto zdlouhavé řemeslo živilo malou vesničku v Andách téměř 100 let. Nyní však peníze tkalcům nestačí na zvyšující se životní výdaje. Mnoho ztrácí o řemeslo zájem a odcházejí ze země za lepší prací. Navštívili jsme Tkalcovské sdružení Puzhio, kde ubývající řemeslníci bojují o živobytí a drží se nad vodou.
Angelita Espinoza se naučila plést klobouky v šesti letech. Napřed oloupe slámu získanou z palmy toquilla. Udržuje vlákna vlhká, aby se nelámala, a každé z nich po jednom štěpí pomocí nehtů. Boky musíme ostříhat, aby měly všechny stejnou délku. Tento proces jí trvá 10 až 30 minut a na jeden klobouk potřebuje 7 stonků. Pak přichází pletení.
Každý řemeslník klobouk začne i dokončí, aby byly stehy jednotné. Na jednom klobouku pracuje jeden pár rukou. Občas nás bolí ruce, záda, ohýbání v pase. Tkalci kloboukové polotovary prodávají vývozcům. Za klobouk ze silné slámy, který pletou den, dostanou 5 dolarů. Za klobouk z jemných vláken utrží až čtyřikrát tolik, ale protože ten jim trvá pět dnů, výdělek klesne na 4 dolary denně. Aby utržili více, někteří členové sdružení, jako Ramiro Guzmán, klobouky i dokončují.
Utáhne stehy… Takhle si je vezmu, na šířku nebo na výšku, jak to jde. A pak odstřihne přečnívající slámu. Natření lepidlem dává kloboukům jejich pružnost. Panamy jsou známé pro svou tvárnost a odolnost. Můžu krempu otočit takhle nebo naopak. Po tvarování a žehlení mu dají konečný tvar stroje. Typický vzhled jim dodá černá stuha.
Klobouky panama se nosily celá staletí. Domorodí obyvatelé Jižní Ameriky je pletli dávno před příchodem Španělů v 16. století. Ale za mořem se prosadily až ve století 19., když byly převezeny přes Panamský průplav. Tehdy se ujal název klobouk panama. Stal se z nich drahý módní doplněk napříč Státy i Evropou. Dnes je řemeslo zapsáno v UNESCO a v Ekvádoru je místní denně nosí. Pravé panamské klobouky se online ve Státech a Evropě prodávají za víc než 50 dolarů, ale sdružení v Puzhiu dostane jen 14.
Většina zisku jde na dokončovací práce a tkalcům zbývá sotva na placení účtů. V obchodě si koupíme kilo soli nebo tak a našich 5 či 6 dolarů je pryč. Musíme pracovat víc, abychom vyžili. Angelita se teď víc věnuje farmě a hlavní příjem má z prodeje rajčat. Tkalcovství a zemědělství táhly ekonomiku Puzhia posledních 150 let. Ale se zvýšením životních nákladů dnes nejsou udržitelné. V dnešní době musíme platit za vodu a elektřinu.
Dříve naši rodiče, možná spíš prarodiče, všechno zvládli splatit pletením nebo farmařením. Tento způsob života už se nelíbí mladším generacím. Dnešní mladí nechtějí žít jako my, protože je to prostý způsob života, strohý. A tak odcházejí. I samotní tkalci řemeslo opouštějí. Někteří hledají štěstí za hranicemi, další přešli do zemědělství či jiných odvětví.
Sdružení v roce 2005 začínalo se 124 tkalci, dnes jich zbývá 25. Občas se cítíme bezmocní, že nedokážeme pomoct. Pandemie situaci ještě zhoršila. Třicet mil západně od Puzhia si Juan José Paredes uvědomuje úbytek návštěvníků ve svém muzeu klobouků toquilla ve městě Cuenca, pro slamáky známém. Minulý rok přijelo skoro 40 000 turistů.
To znamená 125 lidí denně. Dnes, když je dobrý den, jich přijde 10 až 15. Prodává různé druhy klobouků od řemeslníků ze všech koutů země. Ale snížená poptávka znamená méně práce. Když tkalci odejdou, nebude, kdo by je pletl. To je holý fakt. Když nikdo nebude plést, nic nezbude. Juan věří, že klíčem k zachování řemesla je vzbudit lásku v mladých Ekvádorcích. Je důležité ukázat jejich význam generacím, které přijdou po nás.
Je to jako starat se o ulice vašeho města. Jako starat se o cokoliv, dědictví patří všem. Přeji si, aby mladí lidé milovali to, co my, umění pletení, ale právě teď se s tím pereme. Angelita doufá, že v budoucnu do sdružení přivede nové tkalce a především že příběh klobouků panama bude vyprávět celému světu. Možná je vidí za výlohou obchodu a nevědí, odkud pocházejí. A možná si myslí, že je vyrobil stroj, ale ne.
Vyrobily je naše ruce. Ruce tkadlen z vesnice Puzhio. Překlad: hAnko www.videacesky.cz
hAnkoPublikováno: 4 let
