Malíři

Senzační! Už zase o ní sní. - Skvělý kozy. - Okamžitě toho nech. - Nedělej to. - Jsou spíš takhle. - Nech toho, teď hned. - Tuhle část dne mám moc rád. - Zírání na lidi, který neznáme. - Nezírám. - Hledám, kde jsou východy. - To je fakt divná lež. Když o něčem sním já, cestuju po světě.



Všechno jsem to viděla, aspoň v hlavě. Velká čínská zeď. Velká. Grand Canyon. Grandiózní. Šikmá věž v Pise. Šikmá. Ale nakonec to bylo zklamání. Já nesním. Je tam jen nicota. - Jacku! - Co? Co je? Proč nepřestaneš snít a nejdeš ji oslovit?



Cože? Hm... Asi ne. No tak, co nejhoršího by se mohlo stát? Ahoj. - Jo, to by asi bylo to nejhorší... - Co kdybych šel s tebou? Budu ti dělat křoví. - Ahoj. - Ahoj. - Já jsem Jack. - Tak se jmenuje, jasně. Říkal jsem si, jestli nechceš zajít někam na jídlo.



Chce se koukat, jak si dáváš věci do pusy. Tak jsem to nemyslel. Jen, že bychom se mohli poznat. Intimní znalost... tvého těla. - Ne, jen bys mě rozptyloval. - A co kdybych se za tebe přimluvila já? Míváš sex s muži? - Promiň, cože? - Míváš sex s muži? - No...



Občas ano. - Dobrý, super. Znáš Jacka? Ne, v pohodě, dostanu se k tomu, až budu připravený. A co kdyby přišla ona jako první? - Všechno v pohodě? - Jo, v pohodě. To by bylo dobrý. Měl bys počkat, až přijde. Nebo byste se do toho nemuseli míchat. - Marv, jakou máme dneska práci? - Ou, dneska nemáme práci. Ale tohle je potřeba udělat.



- Vymalovat kancelář? - Štětcem. Možná to je tvá vysněná práce. Pamatuješ na toho chlapa? Byl v armádě, diktátor... Přestaň! Teď hned. Nikdy nevíš, když to uděláš hezky, mohl bys udělat dojem na jednu osobu... Chtěl jsem, abys toho nechala. A navíc na malíři interiérů - není nic sexy.



- Tys neviděl ty filmy? Malíř potká osamělou ženu v domácnosti, ona potřebuje řemeslníka, on jí ukáže, co umí, potom jí vymaluje tu zeď a dostane za tu práci slušně zaplaceno. Na jaký filmy se to vy dva koukáte? Mám s tím velké plány. Dám si na čas, přidám nějakou barvu, něco odvážného, ale ne agresivního. - Marv chce béžovou. - Marv neví, co chce. Dávej pozor.



Ano, zdravím. Ano. Trvalo vám to věky, tak jsem to zadala svým lidem. Jo, jo, jen asi budeme potřebovat žebřík na tu horní část. Aha, vy máte žebřík. A ty žebříky... Taky je půjčujete? Už zase o ní sníš. - Cože? To teda ne. - Jsi si jistý? - Vypadá to, že jo.



- Nevím, o čem to mluvíš. - Kde jsem vzal červenou? - Hele, máš ji rád, o tolik nejde. - Pozvi ji na rande. - Už se stalo. - Co? - Už jsem ji pozval. - Kdy? - Před chvílí. Byl jsi na záchodě. - Ahoj. - Ahoj. - Byl jsi cool? - Samozřejmě. - Ahoj. - Ahoj. Pěkně.



Počkej, odkud máš tu koženou bundu? - Koupil jsem ji. - Kolik stála? Nepamatuju se. To je blbá retrospektiva. Tohle nemusíte vidět. - Já jsem Jack. - Já jsem Emma. - Já vím, vídám tě tu. - Jo, to já tak vídám různý lidi. Tak jsem to nemyslela. Jo, už jsem tu byla. Roztomilý. Říkal jsem si, jestli bych ti mohl dneska koupit večeři.



Jo, to bych moc ráda. Mám dneska nejširší úsměv na světě a to mi sluší, všechno je v pořádku. Nadnáší mě ulicí to šimrání motýlů v břiše. Vylezu až na střechy, zazpívám to z plných plic, naplním vzduch láskou, jen přijďte, ať vás ten krásný pocit zahřeje. Protože já nejspíš dneska dostanu...



- Počkej, tys takhle zpíval beze mě? - Jo. - Přidali se lidi na ulici? - Jo. Ale no tak! Vždyť víš, že to je můj sen. - Kde jsem byl? - Byl jsi... - Na záchodě. - Jacku, nestrávil jsem na záchodě celý den. Šel jsem jednou. Tys ji nepozval na rande, co? - Ne.



- A ta písnička? - Nebyla. - Ta kožená bunda? - Tu jsem si koupil. - Kolik stála? - Nepamatuju se. - Jacku? - 50 liber. - 50? To je za jeden kus oblečení moc. Proto jsem ti to neřekl. Vím, že bys začal vyšilovat. Dobře, pokud ji nechceš pozvat, nevadí, ale nelži mi o muzikálových číslech. Jo, tam ta lež asi selhala. Co to má bejt?



Chtěla jsem béžovou. Nebo krémovou, magnóliovou, - prostě něco z árijské palety. - Já to říkal. Ale tohle je jiné a zajímavé, v žádné jiné kanceláři to neuvidíš. Chápu, o co se snažíš, ale je to trochu přehnané. V jednoduchosti je krása, méně je někdy více, - bílá je to pravé... - Brzdi! Na zdi kanceláře se nejlépe vyjímá paleta bělochů. - Ale to je umění.



- Změň to. Já si ty pravidla nevymyslela. Hotovo. Proč vypadáš tak spokojeně? Musel jsi přemalovat - své mistrovské dílo. - Jo, ale tam nahoře, jsem to vymaloval trochu jiným odstínem, abych se Marv pomstil. Já bych to nepoznal. Jasně, ale já to vím. - Koukáš, jak schne barva?



- Ne, Dean... Dean použil nahoře jiný odstín, aby naštval Marv. - Nepoznala bych to. - Já taky ne. - Ty jsi Jack, viď? - Jsem. - A ty jsi Emma. - Jsem. Těší mě. Mě taky. No... Přenechám tě tvé zdi. Teda vlastně, promiň, ještě něco.



Mohla bych tě někdy vzít na večeři? Jo. Teda, moc rád bych tě vzal na večeři. Ty máš auto? - Ne. - Tak v tom případě tě na večeři vezmu já. Mohli bychom jet autobusem. Říkal jsem ti, že máš počkat, až přijde. Na co narážíš?



Že to celé byl složitý plán, aby... Nespěchej - na to rande. - Co to děláš? Dočkej času... - jak malíř obrazu. - Cože?! Dočkej času, dočkej času dočkej času jako malíř obrazu. To mě začínalo bavit. Kéž bych to mohl fakt udělat. Udělal jsi to.



Kdo jsou sakra tihle lidi? Překlad: jesterka www.videacesky.cz