Jennifer Carpenter u Craiga Fergusona

Vítejte zpátky. Mým dalším hostem je úžasná herečka. Hraje v Dexterovi, kterého každou
neděli vysílá Showtime. Tady je ukázka. Přichází Jennifer Carpenter. - Ahoj, Jennifer.
- Ahoj. - Moc ti to sluší.
- Díky. - Vážně ti to sluší. A celá se třpytíš.
- Vážně? - Jo, třpytí se ti oči.


- Vzala jsem si na sebe kvůli tobě šaty. - A proto se ti třpytí oči?
- Ano. - Vypadá to moc hezky.
- Ne, někdo to udělal za mě. - Já bych to nezvládla.
- Ty třpytky? - Jo. Budeš přitahovat pozornost. Tak to bych si ji měla vzít
s sebou a dělat to každej den. Myslím, že pozornost přitahuješ i tak.
Gratuluju k Dexterovi. - To už nepotřebuješ.
- Ne. - Díky.


- Kolik že to bylo řad? Pět? Šest? - Osm.
- Osm řad? - Jo. - Byl jsi blízko. - Asi jsem si to měl
přečíst, než jsem to roztrhal. - Ale osm řad... Tahle je poslední, že?
- Jo. - Víš, jak to skončí?
- Jo. - Oni ti to řekli?
- Jo. - Takže to stojí za to?
- Ano. - To je dobře. Celej seriál k tomu konci směřoval
a já jsem s ním spokojená. - Pozor.

S tím opatrně.
- Tak si to nikdo nevyloží. Udělej to ještě jednou.
To je super. - Co léto? Kde všude jsi byla?
- Kde jsem byla? Všude možně. - Dost času jsem strávila v Kentucky.
- Jo, ty jsi vlastně z Louisville. - Pořád jsem z Louisville.
- Nemůžete říct Louisville. Musíte říct... Musíš mít v puse horkou bramboru. - Trochu jsem se učila na bicí.
- Na bicí? - Malinko. - To jsem dělal já,
než jsem skončil v téhle díře. - Vážně?


- Jo, živil jsem se jako bubeník. - Je to moje šance všemu uniknout.
- To rozhodně ne. To chceš
po Dexterovi seknout s hraním? - Ne. Proboha, to neříkej.
- Dobře. - Řekla jsi, že to tvoje šance uniknout.
- Jo, je to dost... - Potřebuju po osmi letech pauzu.
- To chápu. - O tom nepochybuju.
- Jo. Já tohle dělám už deset let. Jo. Jseš v pohodě? Znám dobrou masérku.


Ta tě zas postaví na nohy. Takže jsem hrála na bicí... - To zní dobře.
- Zase hraju v bowlingové lize. - Zase hraješ bowling? Výborně.
- Mám novej rekord. - Super.
- 201. - To je hodně?
- Vylepšila jsem si ho. Vždycky, když hraju bowling... Když vrhnu koulí,
bolí mě z toho trochu palec. Takže jsem přestal hrát.

- Taky tě bolí palec?
- Ne. - Ty máš ale silný ruce. - To je pravda. Možná
potřebuješ větší kouli. - Větší kouli? Ale ta je zas těžší.
Když si vezmeš větší kouli, do které se ti vlezou prsty,
je těžší a pak tě z ní bolí celá ruka. To nemůžou vyrábět menší
koule s většíma otvorama? Proč? Já nevím.
Možná bys ho prostě měl přestat hrát. Tobě propagace
bowlingu moc nejde. Říkám si, že když si stěžuješ,
že tě z té koule bolí palec, bowling možná není pro tebe.

- Jo. - Nepřestávej hledat.
- A něco si najdu? - Něco si najdeš.
- Máš vlastní tým? - Jo.
- Jak se jmenuje? Na tom ještě pracujeme.
Byli jsme "Špinavý palce". Ten rok jsme byli druzí.
Minulej rok jsmy byli "The Carpenters". Já jsem to nevymyslela.
Zase jsme byli druzí. Se správným jménem
letos snad budeme první.

Potřebujete jméno,
který je agresivní a zároveň přátelský. Mám několik nápadů.
Určitě vezmu v potaz názory ostatních. - Napadlo mě "Easy Spare".
- Easy Spare? Jo, já vím. A co tohle? "We XXX..."
To znamená tři striky za sebou. "We XXX Sparadically." Ne, ne. Víš, co na tom
je špatně? Že se jim to líbilo. - Ne, potřebujete něco odvážnýho.


- Dobře, mám ještě jeden. "Říkals něco?" Počkat. Ne, ne. Vrhneš koulí
a ten hod se ti vážně povede. A pak tomu druhýmu týmu řekneš:
"Říkals něco?" Já jsem si představoval
něco jednoduchýho. Něco jako ***. Něco takovýho. Víš, moje postava
v tom seriálu hodně nadávala. - Jo, to je pravda.


- A já se snažím nenadávat. - Já v reálným životě nenadávám.
- Dobře. Jestli tuhle show
považuješ za svůj reálnej život... - Tohle není můj reálnej život.
- Dobře. - To byl můj mikrofon.
- Vážně? - Jo. - Chceš, abych ti ho...
- Ne, díky. Já to zvládnu. - Můžu ti ho...
- Ne, díky. Cením si toho, ale ne. - Vidím ho. Je přímo tam.
- Ale slyšíš mě dobře. Co?

- To bylo blbý.
- Takže už nenadáváš? Nadávám,
ale když už zakleju, vážně to sedne. Je to jak rána z děla, protože lidi
na to ode mě normálně nejsou zvyklí. Naopak v seriálu jsou
u mě na nadávání všichni zvyklí. - Jo, snažím se víc vážit slova.
- Když nadávám já, lidi jsou pohoršení, protože si myslí,
že se ozve něco jako: "Tutsi frutsi!" Oni na to: "To je skutečná nadávka!"
A já: "To si *** pište." Při řízení
to ale moc efektivní není.

- "Kliď se mi z cesty, ty pitomče!"
- Jo, máš pravdu. Hádej, co se mi nedávno stalo.
Byl jsem v autě a stál jsem na semaforu, kterej se změnil na zelenou.
Přede mnou stála jedna ženská, takže jsem na ni trochu zatroubil.
Ne agresivně. Přátelsky. - Vysloužil jsem si prostředníček.
- Mám horší. Stalo se mi to samý. Byl to šedivej,
chtrně vypadající chlap. Nechtěla jsem, aby přišel
o pojištění, takže jsem trochu zatroubila. A on mě napadl nožem.

Stál na semaforu a já si říkám:
"Dobře, dává mi lekci." Byla tam stopka. Takže jsem si říkala:
"Dobře. Přijdu kvůli němu pozdě. Co už." A než jsem se nadála,
vyrazil z auta s nožem, zabodl ho do strany spolujezdce
a poškrábal ji až ke kufru. Bylo to... - Cože? - Jo. A pak A.J.,
jeden z našich nejmilejších... - Tohle se vážně stalo?
- Jo. A.J., jeden z nejmilejších lidí
na světě, tam další den přišel s fixou a zakryl mi ten škrábanec na autě.

- Není to hezký?
- To je krása. - To bylo dost...
- Takže na nikoho netrubte. - Říkám si, že jsem z toho vyvázl dobře.
- To jo. - Ale pobouřilo mě to.
- To jo. - To je mi líto.
- Mně je líto, že ti někdo probodl auto. - Díky.
- To je hrůza. - Kabriolet to nebyl, že?
- Ne, byl to Prius. - Je to vůbec technicky auto?


- Jo, já vím. Někdy mi to připomíná
jízdu na sekačce na trávu. Na CBS reklamu nemají, že ne? Teď už ne. Ale je super. Má malou spotřebu.
Bez problémů s ním jezdím už pět let. - Stejně nám vypršel čas.
- Dobře. Chceš trapný ticho?
Falešnou hádku? Tanec s koněm? - Trapný ticho?
- Jo. - Dobře. - Ale chtěla jsem si zkusit
terapii.

- To klidně můžeme. - Vážně? To je super.
- Sice nám došel čas, ale to je jedno. Tak jo. Řekněte mi o vaší lásce k botám. Žádnou necítím. Proč nenávidíte boty? Protože mám ráda svoje chodidla. Proč máte svoje chodidla
radši než svoje ruce? Protože...

Protože chodidla
mi umožňují pohyb. Vaše ruce jim nepomáhají? Neotevírají vám snad dveře? - To moje chodidla dokážou taky.
- Vy umíte otevírat dveře nohama? - Měla byste se dát k cirkusu.
- Kdo říká, že tam nejsem? - Vy jste v cirkusu?
- Tak trochu. Můžeš se vůbec
dívat na svýho terapeuta? - Myslím, že se na něj dívat můžeš.
- Dobře. - Jseš magor.


- Ne. - Ne.
- Nejsi k tomu způsobilej. To bych nebyl moc dobrej terapeut.
"Jseš magor!" - "Slyšeli jste ji?"
- Určitě bych ti odmítla zaplatit. - Jo. To je dobrý.
- Dobře. Stejně je to všechno
kvůli tvým rodičům. Přála bych si, aby všichni mohli vidět,
co všechno existuje pod tímhle stolem. Normální věci.
Starej pozoun, pár kokosů. - Jo.


- A loutka Drewa Careyho. To byla Jennifer Carpenter.
Hned se vrátíme. Překlad: qetu
www.videacesky.cz