Michael McIntyre a trable s dětmi

Jsou zde páry, co mají děti, a páry, co nemají. Ti, co nemají děti, si myslí, že vědí, jaké to je mít děti. Rádi o tom diskutují, že? "Moc ráda bych s tebou jednou založila rodinu. Byl by z tebe skvělý táta." "A ty bys byla skvělá máma. Nebylo by úžasné mít malé verze nás dvou?" Myslíte si, jak to máte v malíku. Nemáte ani potuchy! Když máte děti, tak se i ty nejobyčejnější úkoly stanou nezvladatelnými.

Například jen odejít z domu. Takhle odcházejí z domu bezdětní: "Půjdeme ven?" "Ano." Já odcházím každý den takhle: "Lucasi! Oscare! Pojďte dolů! Přijdeme pozdě! Kde jste? Obuj si boty." "Já nevím, kde je mám." "Tak je utíkej najít.

Kde jsi je viděl naposledy?" "Na mých nohou." "Až potom. Běž je najít. Tak a ruce nahoru, ať tě můžu obléct. No šup, šup." To je moje žena. Je tak vyčerpaná, že se ani sama neobleče. "Proč je mám dávat nahoru? Kam jdeme? Chci jít do postele." "Našel jsem tvoje boty, Lucasi. Maminka ti je drží. Oscare?! Pojď hned dolů!" "Obleč si kabát." "Já nechci." Vy, co nemáte děti, když si třeba zapínáte zip, máte na to moře času. Jak se soustředíte na to dát zip do jezdce. Na chvíli se pozastavíte a popřemýšlíte, co budete ve svém volnu dělat.

A pak jednoduše zapnete, co? Myslíte, že já mám na takový blbosti čas? Každé ráno: "Nehýbej se." "Musíš si obléct jinou bundu, je to zaseklý. Beztak to jen zhoršuju. Osy!" Můj tříletý syn nikde nesejde dolů. Ven ho dostaneme jen tak, že předstíráme, že odcházíme bez něj. "Měj se, Osy." Můj šestiletý syn to miluje. "Necháváme tu Osyho, že jo? Nesnáším ho." "Nebuď na něj zlý.

A neodcházím bez něj, jen to předstíráme. Rozluč se s ním." Ale jemu je to úplně jedno. Jen řekne: "Čau." Tak se pro něj musíme vrátit a slíbit mu, že mu něco koupíme, když s námi půjde. Tak to probíhá pokaždé. Nedávno když se to opakovalo, jsem řekl svý ženě, že už to takhle dál nejde. "Dost, já tohle nemůžu dělat pokaždý, když jdeme ven. To je šílený. Musíme Osymu udělit lekci." Jdeme pryč. Poletíme na Korfu a užijeme si dovolenou. Nemáte tušení. Třeba jízda autem. S čím nejhorším se potýkáte?

"Je chladno, zapni klimatizaci. To je příjemný." "Tamhle je nová italská restaurace, můžeme tam zajít... kdykoliv, úplně kdykoliv." "Miluju tuhle píseň: Svobodaaa!" Zatímco dávám děti do auta, si pohrávám s myšlenkou, jak je sprovodím ze světa. "A zůstaňte tam!" Snažíme se chovat normálně. "Co je to za píseň? Kola autobusu se točí a točí." "Znova!" "Hele, to je ta nová italská restaurace." "Tam se nikdy nepodíváme." Podívám se do zpětného zrcátka, jestli jsou děti v pořádku.

A když se podívám do zrcátka, tak tam ani jeden není. Oba měli okýnka dole s hlavami vystrčenými ven. Dělali to oba. Žena začala křičet: "Zalezte do auta!" Ale ti nás neslyší. "Jooo, co jsi říkal, tati?" Při 120kilometrové rychlosti jsem musel vystrčit hlavu ze svýho okýnka, aby mě slyšeli. "Zpátky do auta!" "Co jsi říkal?"

Žena dělá totéž. "Zalezte!" "Co říkáš?" Všichni čtyři jsme měli vystrčené hlavy ven. Mezitím kolem projížděly bezdětné páry: "Podívej se na ty děti, taky bych chtěl založit rodinu." Nemáte ani tušení! Nebo spaní? Spaní v noci? Bezdětní si navzájem popřejí krásnou dobrou noc. Někdy si i řeknou: "Spi sladce."

"Budu." To je tak arogantní. "Budu spát nádherně. Dobrou noc, miláčku. Spi sladce." Už je to dlouho, co jsme si se ženou popřáli dobrou noc. Teď si říkáme: "Hodně štěstí." Každou noc slyšíme: "Tati, tati, mami." Někdy se probudí uprostřed noci. Jsou 2 hodiny ráno a už dávno spíme. Úplně rozespalý otevírám oči a můj syn je hned u mého obličeje. "Co tady děláš?

Kolik je hodin? Jsou 2 hodiny. Co chceš?" "Chci jít do školy." "Do školy? O čem to mluvíš? Mazej spát." "Už jsem obutý." "Cože? Tys našel boty?" "Spravil jsem si bundu." "Jak jsi...? Co to děláš? Jsou 2 hodiny ráno, idiote! Mazej spát. Kde je Osy?" "Čeká u dveří." "Vždyť ve škole ani nikdy nebyl! Jsou 2 ráno!" Nemáte tušení.