Muž, který sázel stromy

Thumbnail play icon
96 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:628
Počet zobrazení:9 464
Krátké filmy patří na našem webu vůbec k nejlepšímu a nejoceňovanějšímu obsahu. Starší kanadský počin Muž, který sázel stromy (The Man Who Planted Trees, L'homme qui plantait des arbres), natočený podle stejnojmenné novely z roku 1951 od Jeana Giona, patří do nejlepší desítky krátkometrážních filmů na světě a jestli si něco zaslouží, tak je to přinejmenším prostor na VideaČesky.cz. Vychutnejte si 30 minut krásné starší animace z roku 1987 a pociťte atmosféru francouzských hor společně s Elzéardem Bouffierem, fiktivní postavou, jež vykonala dílo boží.

Přepis titulků

MUŽ, KTERÝ SÁZEL STROMY Překlad: bakeLit www.videacesky.cz Před mnoha lety jsem se vydal na pěší túru vysoko do Alp, území cestovatelům zcela neznámému, kde se starověká pohoří táhnou dolů do Provence. Túra započala na neúrodných rašeliništích, 1 200 či 1 300 metrů nad mořskou hladinou, ležících v pusté a jednotvárné zemi.

Kromě divokých levandulí tam nekvetlo nic. Má cesta vedla přes nejširší místo onoho území a po třídenním výšlapu jsem se ocitl v pustině tak bezútěšný, že by to slova nepopsala. Utábořil jsem se poblíž ostatků opuštěné vesnice. Den před tím, kdy mi došly zásoby vody a musel jsem nějaké najít. Shluk domů, byť v troskách, který mi připomínal staré vosí hnízdo, ve mně vyvolal myšlenku na to, že tam kdysi musela být fontána nebo snad studna.

Fontána tam vskutku byla, jenomže vyschlá. Domy postrádající střechy, rozežrané větrem a deštěm, a kaple se svou rozpadající se zvonicí svým pravidelným uspořádáním připomínaly domy a kostely v žijící vesnici. Ale život zde již vyprchal. Byl slunečný bezmračný červnový den, ale přes tyto holé vrchoviny foukal zuřivý, nesnesitelný vítr.

Vrče skrze kostry obydlí, zněl jako divoká šelma, rozrušená při krmení se jejich užíráním. Musel jsem se utábořit jinde. Po pěti hodinách chůze jsem stále ještě nenašel žádnou vodu a v dohledu nebylo nic, co by mi dávalo naději, že nějakou najdu. Kudy jsem šel, tam bylo pořád to samé sucho, ten samý obhroublý plevel.

Cosi v dálce upoutalo mou pozornost. Štíhlý, tmavý útvar, který jsem pokládal za pařez. Ale pro případ jsem se k němu vydal. Byl to pastevec. A vedle něj, odpočívaje na žhnoucí zemi, leželo asi třicet ovcí. Dal mi napít ze své lahve a vzápětí už mě vedl do své salaše v roklině uprostřed nížiny.

Vytáhl vodu, mimo jiné vynikající vodu, z velmi hluboké přírodní studně, nad kterou si sestrojil prostý rumpál. Ten muž byl vskutku tichý, což u lidí, kteří žijí o samotě, bývá časté, ale jevil se být sebejistý a přesvědčený svou sebedůvěrou. Celé se to v té neúrodné zemi zdálo být poněkud zvláštní. Nebydlel v chatce, ale ve skutečném domu.

V kamenném domu, jehož zdi jasně vykazovaly známky toho, jak jeho úsilí opravilo tuto v minulosti trosku. Jeho střecha byla pevná a silná a vítr narážející na její obklady zněl jako moře smývající pobřeží. Uvnitř bylo útulno a uklizeno. Nádobí umyté, podlaha vytřená, brokovnice naolejovaná a jeho polévka slabě vroucí nad ohněm. Všiml jsem si, že byl čerstvě oholen, že každý jeho knoflík byl napevno přišit a že jeho oblečení bylo pečlivě zalátáno, díky čemuž byla zašitá místa nepozorovatelná.

Podělil se se mnou o svou polévku. Když jsem mu nabídl svůj pytlík na tabák, řekl mi, že nekouří. Pes, tichý stejně jako jeho pán, se choval přátelsky a ani se nelísal. Dohodli jsme se, že zde strávím noc.

Nejbližší vesnice byla pořád vzdálená téměř dva dny chůze. Vesnic bylo na tomto území pomálu a byly od sebe velmi vzdálené a já moc dobře věděl, jak to v nich vypadá. Čtyři nebo pět z nich byly roztroušeny nad svahy těchto vrchovin, každá z nich na samém konci polní cesty táhnoucí se mezi mlázím bílých dubů. Byly obydlené paliči uhlí. Žili v chudobě. Rodiny se k sobě choulily v počasí drsném jak v létě, tak i v zimě, a jejich každodenní boj o přežití se stával hořčejším, když se od sebe musely oddělovat.

Nedostávalo se jim žádné útěchy. Jejich neustálé prahnutí po útěku se proměnilo v šílenou ambici. Muži donekonečna tahali do města své vozíky s uhlím a pak se vraceli domů. Dokonce i ti nejodolnějšího charakteru propadali šílenství neustálé dřiny. Ženy překypovaly nelibostí.

Úplně všude dominovala rivalita. V prodeji uhlí či obsazení kostelní lavice. Jedni bojovali ve ctnosti, druzí naopak v nectnosti a královské bitvy mezi ctnými a nectnými vypukaly ustavičně. A do toho všeho neustále foukal vítr. Všudypřítomný vítr, neustále dráždící nervy. Sebevraždy se šířily jako epidemie a objevovalo se spoustu případů šílenosti, které téměř pokaždé končily vraždou.

Pastevec, který nekouřil, se vydal naplnit malý pytel a na stůl vyprázdnil hromádku žaludů. Začal je velmi důkladně zkoumat, jeden po druhém, a rozděloval dobré od špatných. Já jsem jen seděl a pokuřoval svou dýmku. Nabídl jsem mu pomoc, ale odvětil mi, že je to jeho práce. A vskutku, při pohledu na to, jak důkladně svou úlohu vykonával, jsem na tom netrval.

To byla jediná chvíle, kdy jsme spolu promluvili. Když už měl rozděleno dostatek žaludů, rozdělil je do hromádek po 10. Při rozdělování také vyřazoval ty, co byly malé, a ty, co byly nakřáplé. Přičemž nyní už je zkoumal velmi, velmi zblízka. Když před ním konečně leželo sto dokonalých žaludů, tak přestal a oba jsme ulehli do postele. Být v přítomnosti tohoto muže mi dopřávalo obrovský pocit míru. Následujícího rána jsem se ho zeptal, jestli bych u něj mohl ještě přes den zůstat odpočívat.

Přišlo mu to zcela přirozené, nebo spíš, abych byl přesnější, působil na mě takovým dojmem, že ho nic nedokáže rozrušit. Den odpočinku nebyl absolutně nezbytný, ale byl jsem zaujatý. Chtěl jsem se o něm dozvědět víc. Pustil své ovce z ohrady a dovedl je na jejich pastvinu. Ještě než odešel, vzal si malý pytel plný pečlivě vybraných žaludů a uložil je do vědra s vodou, aby navlhly.

Všiml jsem si, že jako vycházkovou hůl nesl železnou tyč o tloušťce mého palce a výšce mých ramen. Předstíraje, že jdu na klidnou procházku, jsem ho sledoval. Sice z dálky, ale držel jsem se na stejné cestě jako on. Pastvina pro jeho ovce ležela v roklině. Nechav svého psa dohlížet na stádo, začal stoupat k místu, kde jsem stál.

Měl jsem strach, že mě jde pokárat. Ani zdaleka. Při cestě se mě optal, jestli chci jít s ním, nemám-li nic lepšího na práci. Měl namířeno ještě trochu výše. Až na vrchol kopce. Jakmile jsme došli na místo jím určené, začal svou železnou hůl tlačit do země. Vykopal díru, položil do ní žalud a opět ji zaplnil. Sázel duby.

Zeptal jsem se ho, zda mu ta půda patří. Řekl, že ne. A zda věděl, kdo byl jejím vlastníkem? Nevěděl. Měl za to, že je to společná půda, majetek farnosti, anebo třeba patřila lidem, kteří se o ni nestarali. To ho vůbec neznepokojovalo. A tak s nekonečnou péčí zasadil svých sto žaludů. Po poledním jídle se dal do třídění dalších žaludů.

Řekl bych, že jsem se svými otázkami byl dosti neodbytný, protože mi na ně odpověděl. Již tři roky v té pusté krajině sázel stromy. Měl jich zasazeno již 100 tisíc. Ze 100 tisíců jich vyrostlo 20 tisíc, u kterých očekával, že ještě o polovinu přijde, buď kvůli hlodavcům, nebo jakýmkoli jiným nepředvídatelným věcem, které prozradí pouze sám osud.

To nám dává 10 tisíc dubů, které vyrostou v této zemi, přičemž předtím... tu nebylo nic. Poté jsem se zajímal o jeho věk. Bylo mu zjevně přes 50. 55, pověděl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Vlastnil dole v nížinách jednu farmu. Byla pro něj celým jeho životem. Přišel o svého jediného syna a pak i o svou manželku, a ustoupil tak do této samoty, kde si pokojně a klidně žil se svými ovcemi a svým psem.

Byl názoru, že země vymírala pro nedostatek stromů. Dodal, že když sám neměl nic důležitého na práci, rozhodl se, že tuto situaci napraví. Byl jsem mladý a přemýšlel jsem jen o své budoucnosti a o tom, jak najdu štěstí. Tak jsem mu řekl, že 10 tisíc dubů za 30 let by bylo báječné. Odpověděl prostě, a to tak, že když mu Bůh daroval život, za 30 let by ho zasadil o tolik více, že by těchto 10 tisíc dubů představovalo jen kapku vody v moři.

V tu dobu se zabýval studiem růstu buků, a měl dokonce celou školku plnou sazenic, které vyrostly ze žaludů. Byly doopravdy překrásné. Zamýšlel také, že do svých údolí zasadí břízy, kde prý byla vláha hned pod vrchní zeminou. Následujícího dne jsme se rozdělili.

Rok poté přišla první světová válka, ve které jsem 5 let bojoval. Obyčejného pěšáka asi myšlenky na stromy netrápily. Po demobilizaci jsem byl odměněn menším spropitným a obrovskou touhou dýchat čistý vzduch. Na nic jiného jsem nemyslel, když jsem se opět vydal na cestu do neúrodné země. Krajina se ani trochu nezměnila.

Nicméně v jisté vzdálenosti od opuštěné vesnice jsem zpozoroval jakousi našedlou mlhu, jak ležela na vrcholech kopců jako koberec. Na pastevce, který sázel stromy, jsem myslel už od minulého dne. "10 tisíc dubů," pomyslel jsem si, "doopravdy vyžaduje spoustu místa." Během těch pěti let jsem viděl tolik lidí umřít, že pro mne bylo snadné si představit, že i Elezeard Bouffier je mrtev.

Obzvláště když je nám 20, díváme se na 50leté muže jako na starce, kterým nezbývá než umřít. Nebyl mrtvý. Ale změnil své zaměstnání. Zbyly mu už jen čtyři ovce, ale zase měl přes 100 včelích úlů. Vzdal se ovcí, protože ohrožovaly jeho mladé stromy. Válka ho nijak neznepokojovala a v poklidu pokračoval ve svém sázení.

Dubům zasazeným v roce 1910 bylo v tu dobu 10 let a převyšovaly nás oba. Byl to tak impozantní pohled, že jsem zůstal němý. A vzhledem k tomu, že on nikdy nepromluvil, strávili jsme celý den v tichosti a procházeli jeho lesem. Byl rozdělen do tří částí, do dálky měl 11 kilometrů a do šířky tři. Když jsem si uvědomil, že to všechno byl výsledek práce ruky a duše jediného člověka, bez jakékoliv mechanické pomoci, zdálo se mi, že lidé mohou být efektivní stejně jako Bůh i v jiných činnostech, než je ničení.

Šel za svým snem. A duby, které mi byly po ramena a táhly se do dáli, kam až lidské oko dohlédlo, toho byly svědky. Duby byly silné a i hlodavci s nimi měli slitování.

Co se týkalo osudu, musel by byl přijít s větrnou smrští, aby zničil tento lidský výtvor. Ukázal mi krásné háje pětiletých břízek, které zasadil v roce 1915, kdy jsem zrovna bojoval v bitvě u Verdunu. Rozmístil je po všech dolících, u kterých správně odhadl, že kousek pod povrchem bude vláha. Byly jak malá dítka. Něžná, byť stabilní a odhodlaná. Jeho výtvor, jak se zdálo, s sebou sám přinesl dobro.

O to se však nestaral. Odhodlaně plnil svůj prostý úkol. Když jsme šli zpátky vesnicí, spatřil jsem tekoucí pramen vody, který byl vyschlý od doby, kam jen lidská paměť sahá. Byl to skutečně ten nejpozoruhodnější výtvor přirozeného cyklu, který jsem kdy viděl. Před dávnými časy byly tyto potoky plné vody. Zatímco některé protékaly ubohými vesnicemi, o kterých jsem už mluvil, jiné byly postaveny na místech starověkých římských vesnic.

Jak archeologové kopali v ruinách, objevili vnadidla, zatímco ve 20. století byly zapotřebí nádrže, které dokázaly zajistit jen skromné množství vody. Semínka roztrousil i sám vítr. A společně s vodou přišly znovu na svět i vrby, rákosy, louky, zahrady, květiny... a důvod k životu. Ale tato změna nastávala natolik pozvolně, že ji každý jednoduše bral za samozřejmou.

Ovšem, lovci, kteří lezli do takovýchto výšin hledat zajíce či divočáky, náhlou přítomnost maličkých stromů ihned zaznamenali. Ale připisovali to nějakým vrtochům přírody. Proto se nikdo pastevcovi nepletl do jeho práce. Kdyby se domnívali, že jde o lidské dílo, začali by se vměšovat. Ale kdo by na něj jen pomyslel? Kdo z vesnice či dokonce ze správních orgánů by si dokázal vůbec představit tak nepřetržitou a skvostnou štědrost?

Od roku 1920 jsem každoročně Elzéarda Bouffiera navštěvoval. Nikdy jsem neviděl, že by ztratil odvahu nebo ho něco odradilo. A častokrát, Bůh ví, to vypadalo, že i samotné nebe je proti němu. Nikdy jsem se nezkoušel vžít do jeho frustrací. Ale aby dosáhl takového výsledku, musel pokořit několik překážek. Se svým zapálením uspět musel doopravdy bojovat a zvítězit nad zoufalstvím. Musíme brát na vědomí, že tento výjimečný muž pracoval v naprosté osamělosti.

V osamělosti tak veliké, že na sklonku svého života přišel o zvyk řeči. Anebo spíš ho nepovažoval za důležitý. V roce 1933 ho navštívil udivený lesník a upozornil ho o nařízení, že rozdělávat oheň venku je zakázané kvůli ohrožování tohoto "přírodního" pralesa. Tehdy to bylo poprvé v životě, sdělil mu lesník naivně, kdy viděl, jak les rostl sám, bez ničí pomoci. V roce 1935 se na tento "přírodní" les přijela podívat celá delegace úředních činitelů.

Dostavil se vysoce hodnocený úředník z oddělení lesního hospodářství. Zvolený člen parlamentu, techničtí experti... A začalo se hluboce diskutovat. Rozhodlo se, že se musí něco udělat. Naštěstí ale nikdo neudělal nic, až na jednu dobrou věc: Les byl umístěn pod ochranu vlády a spalování dřevěného uhlí bylo zakázáno. Bylo vskutku téměř nemožné uniknout okouzlení krásou těch mladých a zdravých stromů.

Jejich kouzlo dokázalo pohltit dokonce i členy parlamentu. Jeden ze starších lesníků v delegaci byl můj přítel a celou tu záhadu jsem mu vysvětlil. Následujícího týdne jsme se oba vydali na cestu najít Elzéarda Bouffiera. Byl zabraný do práce asi 20 kilometrů od místa, kde probíhala úřední inspekce. Ve svém příteli lesníkovi jsem se nezmýlil. Dokázal ocenit vše, co viděl. Nabídl jsem vejce, která jsem přinesl jako dar.

Společně jsme se naobědvali a strávili několik hodin tichým rozjímáním nad krajinou. Svahy, po kterých jsme cestou vystoupali, byly pokryty stromy čtyřikrát tak vysokými, jako jsme byli mi. Měl jsem v paměti, jak to zde vypadalo v roce 1913. Opuštěně. Ale poklidná, pravidelná práce, svižný horský větřík, prostý život, a zejména duševní klid obdarovaly tohoto starého muže zdravím, které téměř budilo úžas.

Byl to jeden z poslů božích. Zajímalo mě, kolik dalších hektarů chtěl ještě pokrýt stromy. Ještě než jsme se vydali na cestu, učinil můj přítel malý návrh ohledně druhů stromů, kterým místní půda vyhovovala. Nesnažil se mu to polopaticky vysvětlovat. "Z prostého důvodu," pověděl mi posléze, "neboť tento muž o tom ví mnohem víc než já."

O tom nápadu musel hloubavě přemýšlet, protože po hodině chůze dodal: "Ví o tom mnohem víc než kdokoliv na celém světě." "Nalezl dokonalý způsob, jak být šťastný." Díky tomuto lesníkovi nebyl zajištěn jen Elzéardův les, ale i jeho spokojenost. Jeho práce byla vážněji ohrožena pouze v období druhé světové války. Auta byla poháněna generátory na spalování dříví. Dřeva nebylo nikdy dost. Tudíž započalo kácení dubů zasazených roku 1910, ale byly tak daleko od dopravních cest, že se celý závod projevil jako finančně nevýhodný.

A tak jej opustili. Pastevec o něčem takovém neměl zdání. Byl 30 kilometrů daleko a poklidně odváděl svou práci. Ignoroval válku v roce 1939 stejně jako ignoroval tu v roce 1914. Elzéarda Bouffiera jsem viděl naposledy v červnu roku 1945. Tehdy mu bylo 87 let.

Znovu jsem se vydal na cestu do těch pustých plání, ale tehdy, i navzdory narušení, které za sebou zanechala válka, jezdil autobus z údolí Durance až vysoko do hor. Usoudil jsem, že právě kvůli těmto relativně rychlým dopravním prostředkům jsem nemohl rozpoznat místa, na která mě kdysi vedly mé vlastní nohy. Až samotný název vesnice mě ujistil, že se opravdu nacházím v krajině, jež kdysi byla pustá a opuštěná. Autobus zastavil u Vergons.

V roce 1913 měla tato víska s nejvýše tuctem domů tři obyvatele. Divoká stvoření, která se navzájem nesnášela a nastražovala na sebe pasti, aby si vydělávala na živobytí. Byli to lidé bez naděje. Za tu dobu se všechno změnilo. Dokonce i samotné ovzduší. Místo dřívějších drsných suchých větrů tam foukal jemný vánek plný vůně. Z vrcholků hor se nesl zvuk připomínající tekoucí vodu. Byl to však vítr, který šustil lesem. A pak jsem užasl ještě víc.

Slyšel jsem další zvuk připomínající vodu. Spatřil jsem postavenou fontánu, která vesele šplíchala. A vedle ní, což mi přišlo nejvíce dojemné, zasadil někdo lípu. Dokonalý symbol znovuzrození. Mimoto jevil Vergons známky práce, kterou může inspirovat jen naděje. Naděje byla tedy navrácena. Ruiny byly vyčištěny a chátrající zdi zbořeny.

Nové domy s čerstvou fasádou stály v zelinářských zahradách, kde květiny a zelenina rostly v uspořádaném chaosu. Růže a zelí, hledíky a pórek, celer a sasanky. Celé se to proměnilo v místo, na kterém by člověk rád žil. Z tohoto místa už jsem pokračoval pěšky. Na to, aby tamní život plně vzkvétal, by muselo být déle po válce, ale samotný Lazarus povstal z hrobky.

Na nižších svazích hor jsem viděl mladá ječmenová a žitná pole a dole v úzkých údolích se zelenaly louky. Trvalo to jen osm let, než veškerá příroda začala zářit zdravím a prosperitou. Tam, kde jsem v roce 1913 viděl jen ruiny, nyní stály čisté, právě nahozené statky. Důkaz šťastných a pohodlných životů. Vyschlé prameny, živící se sněhem a dešti, nyní obhospodařovány lesem, začaly znovu téct.

V javorových hájích měl každý statek svou vlastní fontánu, jež přetékala na koberce čerstvé máty. Pozvolna byly vesnice postupně znovu postaveny. Přišli se sem usadit lidé z dolních plání, kde půda byla drahá. Přinesli s sebou mládí, život a touhu po dobrodružství. Na cestách člověk potkával lidi překypující zdravím a smějící se chlapce s děvčaty, jak si tak užívali venkovské radosti.

Když počítám ty, co tu žili i předtím a jejichž životy se vlivem příjemného okolí zcela změnily, a ty, co se čerstvě přistěhovali, více než 10 tisíc lidí vděčí za svůj pocit blaženosti Elzéardu Bouffierovi. Když pomyslím na to, že jeden člověk, jedno tělo a jedna duše dokázali proměnit poušť v zemi Kanaánskou, uvědomuji si, že lidský osud může přeci jen být vskutku nádherný. Ale když vezmu v potaz to zanícené odhodlání a tu neochvějnou velkorysost duše, která byla k dosažení takového výsledku zapotřebí, jsem plný obdivu pro tohoto starého neučeného rolníka, který dokázal splnit úkol hodný samotného Boha.

Elzéard Bouffier pokojně zemřel v Banonu roku 1947. Překlad: bakeLit www.videcesky.cz

Komentáře (36)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Video opět funkční.

200

Odpovědět

Nejde :(

180

Odpovědět

Nefunkční :(

181

Odpovědět

Úžasné, nádherná animace, spousta záběrů jen samý impresionismus evokující pozitivní myšlenky a prožitek tohoto filmu. Nuda? Je mě moc líto lidí, kteří v tom nevidí nic jiného než ztracený čas, bohužel v dnešní době převažují ti, co mají vnímání a cítění krásy motorové pily.

252

Odpovědět

Úžasné,pohlcující,inspirující :) 10/10

231

Odpovědět

Nuda...30min celkem zabitych, je zajimavy jak to muze nekoho tak zaujmout

1865

Odpovědět

já myslel že nepřekládáte videa která jsou už dostupná přeložená nebo dokonce nadabovaná :D ale i tak 10/10

193

Odpovědět

Po Cirkusu Motýl další film, který jsem dlouho sháněl a sehnal až díky Vám. Díky :)

190

Odpovědět

Nerad bych hodnotil záporně jen proto, že nesnáším tuhle rozevlátou animaci.

192

Odpovědět

tyvoe, jestli sem se na to zrovna ted nedival na yt a vy to sem date

184

Odpovědět

o5 parádní krátký filmek :) a na ty já sem chodím rád. Ovšem hodnotím 9/10, jsou tu podle mého i lepší ;-) Každopádně jen tak dál, na tohle bych mohl koukat hodiny

193

Odpovědět

Super, moc díky za tenhe filmeček. knížka je krásná tak jsme zvědav. Tak snad jen bych doplnil: je to novela z roku 1953 o síle ducha od francouzského spisovatele Jeana Giona. U nás vyšla u nakl vyšehrad v super celoilustrovaném vydání:)

180

Odpovědět

ano nádherná animačka

znám to už z netu a má to několik zpracování, ale tohle je nejlepší (tehdy jem to četli v angličtině jako článek, a já si to našel - nevycházel jsem z údivu, a všechno ručně)

180

Odpovědět

Za 10 :)

180

Odpovědět

Tohle nám pouštěli na střední a už tehdy se mi to vrylo do paměti...vůbec to nejlepší, co jsem kdy viděl

180

Další