Proč Bob Dylan získal Nobelovu cenuNerdwriter1
24
V roce 2016 získal Bob Dylan jako první hudební textař Nobelovu cenu za literaturu. V tomto videu rozebírá Nerdwriter text k písni All Along the Watchtower (album John Wesley Harding, 1967), hledá jeho skryté významy a ukazuje, jak společně s hudbou vytváří působivou atmosféru této folkové balady.
Přepis titulků
Zůstanete u folk-rocku,
nebo budete víc psát? - Já nehraju folk-rock.
- Jak byste svou hudbu nazval? Řekl bych, že je to... "Musí být odsud cesta pryč," řekl taškář zloději. "Je tu příliš mnoho zmatku,
nenajdu tu úlevu." Existují romány,
dokonce i trilogie, které mají méně obsahu
než píseň All Along the Watchtower od Boba Dylana.
Je neuvěřitelné, čeho Dylan dosáhl s 12 řádky, 130 slovy a 2,5 minutami. Neřekl bych, že tu píseň dokážu vysvětlit úplně, to u Dylana podle mě nedokáže nikdo, ale dá se tady toho hodně objevit. Je důležité podívat se, jak ta píseň zapadá do Dylanovy kariéry. Je to čtvrtá píseň na albu z roku 1967 John Wesley Harding, které vyšlo po jeho nejslavnějších a nejpopulárnějších deskách, Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde. Dylan už se pustil do elektroniky, už zavrhnul velkou část svého politického významu ze začátků a tím si odcizil mnoho folkových fanoušků.
Texty v těch albech byly texty posedlého člověka zasaženého nějakým magickým duchem, který zpíval naprosto nádherné eposy ve formě proudu aluzí a miniatur. Proto byl John Wesley Harding takový šok. Jeho skrovná instrumentace, převážně kytara, baskytara a bicí, které doprovází zpěv a harmoniku, a dvou až tříminutové písničky tvoří ostrý kontrast nejen k jeho předchozí tvorbě, ale i k maximalistické, psychedelické atmosféře roku 1967.
Ten rok vydali Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, které ostatně Dylan nazval "velmi požitkářské". I přesto Dylanovo osmé album všichni chválili. A oprávněně, patří mezi to nejčistší, co kdy vydal, jak konceptuálně, v tématech, které se v těch 12 písních objevují, tak textově. V roce 1968 řekl: "Tím textem neprostrčíte prst, v žádné sloce není díra, žádná výplň, v každém řádku něco je."
Píseň All Along the Watchtower má 12 veršů. Je to alegorie napsaná jako rozhovor mezi dvěma archetypy, taškářem a zlodějem. Taškář promluví první, hledá cestu odsud, ačkoli nevíme přesně, kde je tady, a stěžuje si, že obchodníci pijí jeho víno a oráči orají jeho půdu, aniž by znali hodnotu těch věcí. Zloděj odpovídá: "Není důvod se rozčilovat, ti lidé možná mají pocit, že život je žert, ale my to víme lépe, protože jsme si tím už prošli."
Potom se příběh zaměří na strážní věž, ve které je nějaký rozruch, protože strážní si v dálce všimnou dvou blížících se jezdců. Poslední čtyřverší je trochu překvapivé, zní to, jako by přišlo ve špatný čas. Uvažuje se, že ty poslední řádky jsou vlastně v čase příběhu první. Tím dává Dylan písničce nekonečnou, cyklickou atmosféru, neustále se vrací zase na začátek, což zdůrazňuje marnost taškářových prvních slov. "Musí být odsud cesta pryč." Samozřejmě není jasné, jestli ti dva blížící se jezdci jsou taškář a zloděj, jestli si jich taškář a zloděj všimnou, nebo je ta situace ještě jiná.
Zrovna tak stojí za to se ptát, kdo vlastně ty dvě postavy jsou. Podle některých je taškář Dylan a zloděj je Elvis, který "ukradl" afroamerickou hudbu pro popkulturu bílých. Podle jiných to jsou dvě strany Dylanovy osobnosti, před a po strašné nehodě na motorce, která svým způsobem zapříčinila jeho nový styl hudby. Podle dalších je taškář Ježíš, který mluví s jedním ze zlodějů, který byl ukřižován spolu s ním.
Četl jste Bibli? Spojovat to s Biblí není tak scestné. V John Wesley Harding je dohromady nějakých 70 narážek na Bibli a Dylanovi blízcí si pamatují, že doma ve Woodstocku často hledal ve svém velkém vydání Bible. Několik lidí si všimlo podobností mezi touto písní a 21. kapitolou v Knize Izajáš. Je to úsek, který předpovídá pád Babylonu a návrat Židů z exilu do Jeruzaléma.
Dylan na začátku kariéry často odmítal roli proroka, měl pocit, že tu zodpovědnost mu připisovali neprávem. Ale zdá se, že tady tu roli přijal, popsal tu apokalyptický scénář plný obav, jako by říkal: "Chcete proroctví? Dobře, dám vám proroctví." Ale má svou cenu. Ta cena je tajemství a uvíznutí, proroctví, jehož význam je navždy mimo chápání. Sám se staví do role taškáře, zloděje, vypravěče, Ježíše a proroka, a zároveň odstraňuje svou osobní účast, která byla patrná v předchozím díle.
Na konci zůstane posluchačům stejně hrozivé očekávání věcí příštích jako po přečtení Druhého příchodu od Yeatse, ve kterém děsivá nepředstavitelná bestie míří k Betlému, aby se tam zrodila. Na mě to celé ale nejvíce působí až ve spojení s hudbou. Mnohým se víc líbí verze Jimmyho Hendrixe a ta je samozřejmě neuvěřitelně úžasná, ale podle mě sedí akustická kvalita Dylanova originálu přesně k tomu příběhu. Jádro písně tvoří hybná sekvence akordů kytary a baskytary, která vás po několika tuctech opakování uvězní v hypnotické setrvačnosti, k tomu se přidá Dylanův text s ozvěnou, každý verš má dvě části, které se houpají jako kyvadlo tam a zpět bez velkých rozdílů ve výšce tónu, další náznak uvěznění.
Pronikavá a neúprosná harmonika v mezihrách drásá nervy a zesiluje pocit úzkosti a zlého tušení, které se v nás píseň snaží vyvolat. U strážní věže držela knížata hlídku. Dylan si tu hraje se svými dvěma nejoblíbenějšími žánry. Ta píseň je folková balada, ač krátká, je to příběh vyprávěný jako rozhovor, který se snaží předat poselství.
Ale v celé písni najdete stopy blues. Hlavně jednoho z Dylanových hrdinů, Roberta Johnsona, který prý zaprodal duši ďáblu za hudební nadání. Johnson, stejně jako Dylan, vyprávěl působivé příběhy s temnými podtóny v písních s jednoduchou, repetitivní strukturou. A myslím, že to je klíč k síle této písně. All Along the Watchtower přináší proroctví blížící se zkázy na pevných, neochvějných základech. Vrací se jak k jeho kořenům ve folku, tak k černým kořenům rokenrolu.
Velkým darem Boba Dylana bylo, že dokázal z něčeho, co směřuje k minulosti, vytěžit něco nového pro svou hudbu. To hudba dělá z této písně tajemné proroctví, kterému neuniknete, které vás vtáhne a vždycky na konci zase začne. Překlad: jesterka www.videacesky.cz Ahoj všichni, díky za zhlédnutí, to video mě moc bavilo, bylo skvělé ho stříhat. Můžete se podívat na můj TedxTalk, jde v něm o videoeseje, děkuji vysoké škole Lafayette za pozvání.
Doufám, že tohle video vás potěšilo, uvidíme se příští středu.
Je neuvěřitelné, čeho Dylan dosáhl s 12 řádky, 130 slovy a 2,5 minutami. Neřekl bych, že tu píseň dokážu vysvětlit úplně, to u Dylana podle mě nedokáže nikdo, ale dá se tady toho hodně objevit. Je důležité podívat se, jak ta píseň zapadá do Dylanovy kariéry. Je to čtvrtá píseň na albu z roku 1967 John Wesley Harding, které vyšlo po jeho nejslavnějších a nejpopulárnějších deskách, Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde. Dylan už se pustil do elektroniky, už zavrhnul velkou část svého politického významu ze začátků a tím si odcizil mnoho folkových fanoušků.
Texty v těch albech byly texty posedlého člověka zasaženého nějakým magickým duchem, který zpíval naprosto nádherné eposy ve formě proudu aluzí a miniatur. Proto byl John Wesley Harding takový šok. Jeho skrovná instrumentace, převážně kytara, baskytara a bicí, které doprovází zpěv a harmoniku, a dvou až tříminutové písničky tvoří ostrý kontrast nejen k jeho předchozí tvorbě, ale i k maximalistické, psychedelické atmosféře roku 1967.
Ten rok vydali Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, které ostatně Dylan nazval "velmi požitkářské". I přesto Dylanovo osmé album všichni chválili. A oprávněně, patří mezi to nejčistší, co kdy vydal, jak konceptuálně, v tématech, které se v těch 12 písních objevují, tak textově. V roce 1968 řekl: "Tím textem neprostrčíte prst, v žádné sloce není díra, žádná výplň, v každém řádku něco je."
Píseň All Along the Watchtower má 12 veršů. Je to alegorie napsaná jako rozhovor mezi dvěma archetypy, taškářem a zlodějem. Taškář promluví první, hledá cestu odsud, ačkoli nevíme přesně, kde je tady, a stěžuje si, že obchodníci pijí jeho víno a oráči orají jeho půdu, aniž by znali hodnotu těch věcí. Zloděj odpovídá: "Není důvod se rozčilovat, ti lidé možná mají pocit, že život je žert, ale my to víme lépe, protože jsme si tím už prošli."
Potom se příběh zaměří na strážní věž, ve které je nějaký rozruch, protože strážní si v dálce všimnou dvou blížících se jezdců. Poslední čtyřverší je trochu překvapivé, zní to, jako by přišlo ve špatný čas. Uvažuje se, že ty poslední řádky jsou vlastně v čase příběhu první. Tím dává Dylan písničce nekonečnou, cyklickou atmosféru, neustále se vrací zase na začátek, což zdůrazňuje marnost taškářových prvních slov. "Musí být odsud cesta pryč." Samozřejmě není jasné, jestli ti dva blížící se jezdci jsou taškář a zloděj, jestli si jich taškář a zloděj všimnou, nebo je ta situace ještě jiná.
Zrovna tak stojí za to se ptát, kdo vlastně ty dvě postavy jsou. Podle některých je taškář Dylan a zloděj je Elvis, který "ukradl" afroamerickou hudbu pro popkulturu bílých. Podle jiných to jsou dvě strany Dylanovy osobnosti, před a po strašné nehodě na motorce, která svým způsobem zapříčinila jeho nový styl hudby. Podle dalších je taškář Ježíš, který mluví s jedním ze zlodějů, který byl ukřižován spolu s ním.
Četl jste Bibli? Spojovat to s Biblí není tak scestné. V John Wesley Harding je dohromady nějakých 70 narážek na Bibli a Dylanovi blízcí si pamatují, že doma ve Woodstocku často hledal ve svém velkém vydání Bible. Několik lidí si všimlo podobností mezi touto písní a 21. kapitolou v Knize Izajáš. Je to úsek, který předpovídá pád Babylonu a návrat Židů z exilu do Jeruzaléma.
Dylan na začátku kariéry často odmítal roli proroka, měl pocit, že tu zodpovědnost mu připisovali neprávem. Ale zdá se, že tady tu roli přijal, popsal tu apokalyptický scénář plný obav, jako by říkal: "Chcete proroctví? Dobře, dám vám proroctví." Ale má svou cenu. Ta cena je tajemství a uvíznutí, proroctví, jehož význam je navždy mimo chápání. Sám se staví do role taškáře, zloděje, vypravěče, Ježíše a proroka, a zároveň odstraňuje svou osobní účast, která byla patrná v předchozím díle.
Na konci zůstane posluchačům stejně hrozivé očekávání věcí příštích jako po přečtení Druhého příchodu od Yeatse, ve kterém děsivá nepředstavitelná bestie míří k Betlému, aby se tam zrodila. Na mě to celé ale nejvíce působí až ve spojení s hudbou. Mnohým se víc líbí verze Jimmyho Hendrixe a ta je samozřejmě neuvěřitelně úžasná, ale podle mě sedí akustická kvalita Dylanova originálu přesně k tomu příběhu. Jádro písně tvoří hybná sekvence akordů kytary a baskytary, která vás po několika tuctech opakování uvězní v hypnotické setrvačnosti, k tomu se přidá Dylanův text s ozvěnou, každý verš má dvě části, které se houpají jako kyvadlo tam a zpět bez velkých rozdílů ve výšce tónu, další náznak uvěznění.
Pronikavá a neúprosná harmonika v mezihrách drásá nervy a zesiluje pocit úzkosti a zlého tušení, které se v nás píseň snaží vyvolat. U strážní věže držela knížata hlídku. Dylan si tu hraje se svými dvěma nejoblíbenějšími žánry. Ta píseň je folková balada, ač krátká, je to příběh vyprávěný jako rozhovor, který se snaží předat poselství.
Ale v celé písni najdete stopy blues. Hlavně jednoho z Dylanových hrdinů, Roberta Johnsona, který prý zaprodal duši ďáblu za hudební nadání. Johnson, stejně jako Dylan, vyprávěl působivé příběhy s temnými podtóny v písních s jednoduchou, repetitivní strukturou. A myslím, že to je klíč k síle této písně. All Along the Watchtower přináší proroctví blížící se zkázy na pevných, neochvějných základech. Vrací se jak k jeho kořenům ve folku, tak k černým kořenům rokenrolu.
Velkým darem Boba Dylana bylo, že dokázal z něčeho, co směřuje k minulosti, vytěžit něco nového pro svou hudbu. To hudba dělá z této písně tajemné proroctví, kterému neuniknete, které vás vtáhne a vždycky na konci zase začne. Překlad: jesterka www.videacesky.cz Ahoj všichni, díky za zhlédnutí, to video mě moc bavilo, bylo skvělé ho stříhat. Můžete se podívat na můj TedxTalk, jde v něm o videoeseje, děkuji vysoké škole Lafayette za pozvání.
Doufám, že tohle video vás potěšilo, uvidíme se příští středu.
Komentáře (0)