Proč Bob Dylan získal Nobelovu cenu

Zůstanete u folk-rocku,
nebo budete víc psát? - Já nehraju folk-rock.
- Jak byste svou hudbu nazval? Řekl bych, že je to... "Musí být odsud cesta pryč," řekl taškář zloději. "Je tu příliš mnoho zmatku,
nenajdu tu úlevu." Existují romány,
dokonce i trilogie, které mají méně obsahu
než píseň All Along the Watchtower od Boba Dylana.


Je neuvěřitelné, čeho Dylan dosáhl s 12 řádky, 130 slovy a 2,5 minutami.
Neřekl bych, že tu píseň dokážu vysvětlit úplně,
to u Dylana podle mě nedokáže nikdo, ale dá se tady toho hodně objevit.
Je důležité podívat se, jak ta píseň zapadá do Dylanovy kariéry.
Je to čtvrtá píseň na albu z roku 1967 John Wesley Harding,
které vyšlo po jeho nejslavnějších a nejpopulárnějších deskách,
Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde. Dylan už se pustil do elektroniky,
už zavrhnul velkou část svého politického významu ze začátků
a tím si odcizil mnoho folkových fanoušků.

Texty v těch albech
byly texty posedlého člověka zasaženého nějakým magickým duchem,
který zpíval naprosto nádherné eposy ve formě proudu aluzí a miniatur. Proto byl John Wesley Harding takový šok.
Jeho skrovná instrumentace, převážně kytara, baskytara a bicí,
které doprovází zpěv a harmoniku, a dvou až tříminutové písničky
tvoří ostrý kontrast nejen k jeho předchozí tvorbě,
ale i k maximalistické, psychedelické atmosféře roku 1967.


Ten rok vydali Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band,
které ostatně Dylan nazval "velmi požitkářské". I přesto Dylanovo osmé album
všichni chválili. A oprávněně,
patří mezi to nejčistší, co kdy vydal, jak konceptuálně, v tématech,
které se v těch 12 písních objevují, tak textově. V roce 1968 řekl:
"Tím textem neprostrčíte prst, v žádné sloce není díra,
žádná výplň, v každém řádku něco je."

Píseň All Along the Watchtower
má 12 veršů. Je to alegorie napsaná jako rozhovor
mezi dvěma archetypy, taškářem a zlodějem.
Taškář promluví první, hledá cestu odsud, ačkoli nevíme přesně, kde je tady,
a stěžuje si, že obchodníci pijí jeho víno a oráči orají jeho půdu,
aniž by znali hodnotu těch věcí. Zloděj odpovídá:
"Není důvod se rozčilovat, ti lidé možná mají pocit,
že život je žert, ale my to víme lépe, protože jsme si tím už prošli."


Potom se příběh zaměří na strážní věž, ve které je nějaký rozruch,
protože strážní si v dálce všimnou dvou blížících se jezdců. Poslední čtyřverší je trochu překvapivé,
zní to, jako by přišlo ve špatný čas. Uvažuje se, že ty poslední řádky
jsou vlastně v čase příběhu první. Tím dává Dylan písničce
nekonečnou, cyklickou atmosféru, neustále se vrací zase na začátek,
což zdůrazňuje marnost taškářových prvních slov.
"Musí být odsud cesta pryč." Samozřejmě není jasné,
jestli ti dva blížící se jezdci jsou taškář a zloděj,
jestli si jich taškář a zloděj všimnou, nebo je ta situace ještě jiná.


Zrovna tak stojí za to se ptát, kdo vlastně ty dvě postavy jsou.
Podle některých je taškář Dylan a zloděj je Elvis,
který "ukradl" afroamerickou hudbu pro popkulturu bílých.
Podle jiných to jsou dvě strany Dylanovy osobnosti,
před a po strašné nehodě na motorce, která svým způsobem
zapříčinila jeho nový styl hudby. Podle dalších je taškář Ježíš,
který mluví s jedním ze zlodějů, který byl ukřižován spolu s ním.

Četl jste Bibli? Spojovat to s Biblí není tak scestné.
V John Wesley Harding je dohromady nějakých 70 narážek na Bibli
a Dylanovi blízcí si pamatují, že doma ve Woodstocku
často hledal ve svém velkém vydání Bible. Několik lidí si všimlo
podobností mezi touto písní a 21. kapitolou v Knize Izajáš.
Je to úsek, který předpovídá pád Babylonu a návrat Židů
z exilu do Jeruzaléma.

Dylan na začátku kariéry
často odmítal roli proroka, měl pocit, že tu zodpovědnost
mu připisovali neprávem. Ale zdá se, že tady tu roli přijal,
popsal tu apokalyptický scénář plný obav, jako by říkal: "Chcete proroctví?
Dobře, dám vám proroctví." Ale má svou cenu.
Ta cena je tajemství a uvíznutí, proroctví, jehož význam
je navždy mimo chápání. Sám se staví do role taškáře, zloděje,
vypravěče, Ježíše a proroka, a zároveň odstraňuje svou osobní účast,
která byla patrná v předchozím díle.

Na konci zůstane posluchačům
stejně hrozivé očekávání věcí příštích jako po přečtení Druhého příchodu
od Yeatse, ve kterém děsivá nepředstavitelná bestie
míří k Betlému, aby se tam zrodila. Na mě to celé ale nejvíce působí
až ve spojení s hudbou. Mnohým se víc líbí verze Jimmyho Hendrixe
a ta je samozřejmě neuvěřitelně úžasná, ale podle mě sedí akustická kvalita
Dylanova originálu přesně k tomu příběhu. Jádro písně tvoří hybná sekvence akordů
kytary a baskytary, která vás po několika tuctech opakování
uvězní v hypnotické setrvačnosti, k tomu se přidá Dylanův text s ozvěnou,
každý verš má dvě části, které se houpají jako kyvadlo tam a zpět
bez velkých rozdílů ve výšce tónu, další náznak uvěznění.


Pronikavá a neúprosná harmonika v mezihrách drásá nervy
a zesiluje pocit úzkosti a zlého tušení, které se v nás píseň snaží vyvolat. U strážní věže
držela knížata hlídku. Dylan si tu hraje
se svými dvěma nejoblíbenějšími žánry. Ta píseň je folková balada, ač krátká,
je to příběh vyprávěný jako rozhovor, který se snaží předat poselství.


Ale v celé písni najdete stopy blues. Hlavně jednoho z Dylanových hrdinů,
Roberta Johnsona, který prý zaprodal duši ďáblu
za hudební nadání. Johnson, stejně jako Dylan,
vyprávěl působivé příběhy s temnými podtóny v písních s jednoduchou,
repetitivní strukturou. A myslím, že to je klíč k síle této písně.
All Along the Watchtower přináší proroctví blížící se zkázy
na pevných, neochvějných základech. Vrací se jak k jeho kořenům ve folku,
tak k černým kořenům rokenrolu.

Velkým darem Boba Dylana bylo,
že dokázal z něčeho, co směřuje k minulosti,
vytěžit něco nového pro svou hudbu. To hudba dělá z této písně
tajemné proroctví, kterému neuniknete, které vás vtáhne
a vždycky na konci zase začne. Překlad: jesterka
www.videacesky.cz Ahoj všichni, díky za zhlédnutí,
to video mě moc bavilo, bylo skvělé ho stříhat.
Můžete se podívat na můj TedxTalk, jde v něm o videoeseje,
děkuji vysoké škole Lafayette za pozvání.

Doufám, že tohle video
vás potěšilo, uvidíme se příští středu.