Píseň o námořníkově pomstě

Jsme námořníci, poslední přeživší z našich lodí tady, v břiše velryby. Její žebra jsou střešní trámy, její útroby jsou podlahou, vypadá to, že můžeme
začít zabíjet... čas. Asi si mě nepamatuješ, byl jsem jen tříleté dítě a ty osmnáctiletý mladík.

Já si tě ale pamatuji, a teď ti vysvětlím, jak se naše příběhy prolínají. Tenkrát jsi byl nádeník a čeledín, co utrácel všechny svoje peníze za nevěstky a psí závody. Měl jsi zvláštní kouzlo, laciné, ale šarmantní, co se mojí matce,
vdově, tolik zalíbilo.

A tak tě přijala k sobě, do postele, ještě po otci zahřáté, teď plné špíny a zlé nemoci. Jak šel čas, ukázalo se, že jsi jen zadlužený pijan. Co z mé matky udělal
souchotinářskou nebožačku.

A pak jsi zmizel a tvé dluhy z hazardu našly nás, byly to jediné, co jsi nám tu zanechal. A pak nám magistrát, sebral náš malý statek a má ubohá matka z toho zešílela. A pak, jednoho jarního dne, má drahá, sladká matka zemřela.

Ale ještě než se tak stalo, já ji držel za ruku a ona,
umírající, křičela. "Najdi ho, svaž ho, přivaž ho ke kůlu
a rozdrť mu prsty na prach. Dotáhni ho do díry,
kde se vzbudí, nahý, a bude drápat po víku svého hrobu." Trvalo mi patnáct let, než jsem spolykal všechny své slzy mezi sirotky na ulici.

Až se nade mnou smilovalo převorství
a najalo mě, abych uklízel v sakristii. Ale ani jednou, jako zaměstnanec
těch svatých mužů, jsem neodvrátil svou mysl
od myšlenky na pomstu. A pak jsem jednou zaslechl převora,
jak mluví s kajícným velrybářem. Kapitán jeho lodi,
který jakoby ti z oka vypadl, byl proslulý svou bezdůvodnou krutostí.

Hned druhý den jsem se vyplavil s korzáry a v šepotu větru jsem slyšel: "Najdi ho, svaž ho, přivaž ho ke kůlu
a rozdrť mu prsty na prach. Dotáhni ho do díry, kde se vzbudí, nahý," a bude drápat do víka svého hrobu." "Ještě něco ti ale musím říct, než se vypravíš na moře, tvá matka na tebe dá pozor, když budeš mstít ten hrozný čin."

Pak přišla ta osudová noc, konečně jsme tě měli na dohled, po dvaceti měsících na moři. Natočil ses k nám pravobokem, já si začal čistit muškety, když se zespoda ozvalo hřmění.

Oceán se otrásl, obloha zčernala, náš kapitán se zachvěl a před námi se objevily
rozzuřené čelisti obří velryby. Nevím, jak jsem přežil, celou posádku rozžvýkala, já asi proklouzl mezi jejímy zuby. Ale díky Prozřetelnosti, díky božské vůli, tys přežil, stejně jako já.

Jak rád vidím tvé oči,
pomalu se plnící strachem. Teď se nakloň ke mně blíž
a já ti zašeptám to poslední, co uslyšíš. Překlad: Šmelda
www.videacesky.cz