Lež má krátké nohy

PŮVODNÍ SERIÁL YOUTUBE POSLÍČEK Clémence! - Jak se máš? - Dobře. A ty? Jejda, do kolena. - Dáš si kafe? - Ne, jsi milej, ale půjdu si lehnout. Makala jsem celou noc, jestli víš, co myslím. Ano, vím, co myslíš.



Ale co se týče tvého zaměstnání a jeho zvláštních charakteristik… Chtěl jsem ti říct, že mně to nevadí. - Proč by ti to mělo vadit? - To ne… Špatně jsem se vyjádřil. Podle mě je skvělé, že si nenecháš od mužů poroučet. To je… To je dobrý. Ale můžou mi poroučet. Ale je to dražší. Ne… Chci tím říct, že… Nech toho, pochopila jsem to.



Jsi roztomilej. Když říkáš roztomilej, jak to myslíš? Je to roztomilej ve smyslu: „Podžívej se na něj, jak je roštomilouškej!“ Nebo spíš: - „Je fakt roztomilej.“ - Nech toho. I kdyby ses mi líbil, mám přísné pravidlo: nikdy nespím se zaměstnanci hotelu. Mám to stejně. Máte všechno, Williame?



Můžu vám něco donést? - Ne, díky, ještě mám džus. - Určitě? Máme sangrii, limonádu, propouštěcí papíry… - O co jde, začínám až v devět. - Devátá odbila před… - 18 vteřinami. - To jste si na něj počkal? - Ne. - Ale jo, schovával jste se za pultem. - Já jsem Serge, barman. Ještě se neznáme. - Skvělé. Sergi, William. Williame, Serge. To by bylo. A vy jdete makat. - Do prdele.



Ředitelka je víc v pohodě. - Je v pohodě, je moc v pohodě. Ale není tu, a když jsem tu já, šéfuju já. - Tak zatím. - No jo, zatím. Tak co, baví vás ničit pověst tohoto hotelu, slečno callgirl? - Nevím, o čem to mluvíte. - Ne, vůbec. - Omluvte mě, musím jít. - Dobře. Mimochodem, propouštěcí papíry nemáme v nabídce. To jen k tomu vtipu, co jste… PROSÍM UKLIĎTE POKOJ Hele, Thomasi…



- Co děláš? - Ověřuju si, že mám na obou stranách stejně velké obočí. Nerada tě obtěžuju, ale mohl by ses podívat, jestli někdo spal v pokoji 102? Když jsem tam ráno šla, byl dokonalý. Je obsazený, díky, žes mě kvůli tomu vyrušila. - Můžu to potvrdit. Někdo tam spal. - Ale to nedává smysl. Jakej host si v hotelu uklidí, ustele a umyje vanu? - Kdo to je?



- To je profesní tajemství. Zpověď na polštáři zůstane na polštáři. - Jako sperma. - Ale ani to ne! Když uklízím, hosti jsou většinou jako Jackson Pollock, pokoj přemalují semenem, ale tady nic. - Tak to nechápu. - Je to americký malíř, odborník na abstraktní expresionismus. - Jak ho znáš? - Koho? - Pollocka. - Kdo to je? No nic, vidím, že mi tu nikdo nepomůže. Je to teda mezi mnou a jím. A ty… Thomasi, můžeš? Potřebuju s tebou mluvit o… O rohožce.



Nemůžu se dočkat! - Je neuvěřitelná, asi se z ní zblázním. - Já taky. - Hrozně rád po ní chodím. Zrovna ji vyšamponovali. - Mluvím o Clémence. - Říkals, že chceš mluvit o rohožce. - To nebyla pravda. - Lhals! - Poslouchej. Jak dlouho Clémence znáš? - Proč? - Protože mi přijde roztomilá, a pokud je tu způsob, jak… - Ji vylízat? Ne. Ne. Lépe ji poznat. Neřekl bych ne. Podle mě na to můžeš zapomenout.



Jednou jsem ji pozval na rande výměnou za PlayStation, dvě hry a joystick a řekla ne, že to je její zlatý pravidlo. - To je ale debilní pravidlo. - To ne, protože je zlatý, - takže to není ledajaký kov… - Thomasi, chci říct, že si hraje na nedostupnou. - Když jsi milej a umíš ji rozesmát… - Tak ji vylížeš! - Ne, ne. Clémence… - Promiňte, slyšela jsem, že zde nabízíte moc hezké výlety helikoptérou. - Buďte tak hodní a zarezervujte mi místo. - Bohužel se od roku 96 už nelétá. - To ne!



- Franz Krieger, náš pilot, se pokusil v železničním tunelu o lopink, bum bác! Nedal to. Game over, víte co. Dead. - Panebože. - No jo. - I tak děkuju. Co se děje? Co ti je? To Franz. Ani jsem ho neznal. - Je mrtvej. - Ne, kecal jsem. Lhal jsem. - Cože? Byla to ta scéna s Jeanem Renem v Mission Impossible. - Ale lhát není dobrý. - Není, ale je to praktický. Můžeš se tak vyhnout otravným věcem.



- Je to tak. - Jako kdybych ti řekl, že jsem… už od začátku… dinosaurus. Jo, třeba takhle. Je to k ničemu, ale třeba takhle. Pochopils to. No jo. No jo. Jde ti to. No jo. To je ono. To je taky k ničemu, ale… Neruším vás?



- Ne. Nebo to byla řečnická otázka? - Ano, byla. - To jsem si myslela. - Tohle je 5hvězdičkový hotel. Nemůžou se tu potloukat nevěstky. Vadí to rodinám, ruší to zaměstnance. - Když říkáte, že to ruší zaměstnance, myslíte sebe? - Ne. - Co William? Jakmile jste poblíž, nepracuje. - A to jindy pracuje? - Nepomáháte mi. - Jen proto, že se líbím Williamovi, to ze mě nedělá nevěstku. Ano, možná mám v tomhle hotelu spoustu přátel, převážně mužů, - ale to není má chyba.



- Máte mě za blbce? - I to je řečnická otázka? - Dokážu, že jste nevěstka, a potáhnete odsud! Na to budete potřebovat důkazy, panáčku. Musím jít, můj dobrý přítel… Stéphane se se mnou chce dívat na televizi. Mějte se. Je s ní zábava, je duchaplná. A ty její vlasy… Je pravda, že má vlasy. Prohledala jsem celej pokoj a nic! Je bez poskvrnky! - Ale její vlasy…



- Už hodinu čekáme na kufry, snad máte dobrou výmluvu. - Jistě… - Je to grandhotel, nebo není? Máme chuť se otočit a jít. - Ale neodejdeme. - Dávám najevo svou moc. Je to proto, že jsme se nutně museli postarat… - o jednu hvězdu. - O hvězdu? Celebritu? - Ano. Je mi jedno, že tu jsou celebrity. Platím, tak se mnou zacházejte jako s tou hvězdou. Ano, ale jde o známou hvězdu. - O koho jde? - Je to… - Lou…



- Lou Reed? - Ne. - Lou Bega? Ne, ne. Ane. Louane. - Z Hlasu? - Ano! - Jsem velkej fanda! Dal jsem jí hlas. Hlasoval jsem 16krát. 47 eur. To se jí nelíbilo. Ne, 47 eur, fakt ne. - Takže to chápete? - No jasně. Mohli bychom ji pozdravit? To ne. - Ne, protože…



je nemocná. - Blbost. Ne, je to pravda. Nesl jsem jí Paralen Extra. - Jak vám máme věřit? - Můžeme jí zavolat. No jo, můžeme jí zavolat. Jeden telefonát. Je to… - Ne. - Ale ano, jsem si jistá, že by váš nadřízený rád věděl, - že jsme na kufry čekali hodinu. - To si nemyslím. Vyhodil by ho. - Ach, jaká to škoda! - Strašná škoda! Ajajaj.



- Nějak to vyřešíme. - Vy to nějak vyřešíte. A ty naše kufry, do prdele! Co blbneš? To abych měl maximum energie! - Nebo maximum rakoviny. - Jedno nebrání druhému. Jablko nepadá daleko od stromu. Proč jsi jim říkal, že jí zavoláme? Jsi na hlavu? Určitě bude souhlasit.



Však vyrůstala s nedoslýchavými. Má srdce na dlani. Ale Louane není v hotelu. Aha, to byla lež! Promiň, to jsem nepochopil. - Do prdele, co budeme dělat? - Najdeme Louane. A to rychle. No tak, Louane není v hotelu. - No jo. - Jsi v prdeli, kámo. - Vždyť ani nevíš, o čem se bavíme. - Ale vypadáš jako někdo, kdo je v prdeli. Nebo někoho poprosíme, ať se v telefonu za Louane vydává. - No jo, třeba Delphine.



- Říkala mi, že teď dělá na něčem hrozně důležitým. Clémence poprosit nemůžu, jsem jí ukradenej. - A ty… - Udělám to za 100 eur. - Tak asi nemáme jinou možnost. - 50 eur, níž jít nemůžu. Ne. Thomasi, ty budeš dělat Louane. Řekneš: „Jsem Louane, jsem nemocná.“ - Jo. - „Nemůžu vás jít pozdravit, ale děkuji za vaši…“ Thomasi, Thomasi! - „Jsem Louane, nemůžu vás jít pozdravit, ale děkuji za vaši podporu.“ Zavěsíš a je to.



Jasný? - Napíšu ti to na papír. - Jo. Napiš mu to velkými písmeny, jinak to nepřečte. - To je fakt, napíšu to kapitálkami. - Kapitálky máš jedno, napiš to hůlkovým písmem. - Až na písmeno E… - No tak. Stačí! - Co tu děláte?



- Chci nachytat hosta, co si uklízí pokoj. Je pořád uvnitř. Na dveřích má cedulku „Nerušit“. Až vyjde ven, odchytím ho. Musím vědět, jak uvažuje, - chci znát jeho metodu, jeho cíl. - Dobrá. Mám něco na práci, ale ještě si promluvíme. Už necítím nohy. Jdu ho překvapit. Počkat. Jsme v 5hvězdičkovém hotelu. Číhat za vozíkem už je hraniční, ale cedulka „Nerušit“ je posvátná. Zůstaňte tu. - Tak co?



- Jak jsem již řekl, je jí moc špatně. Ale dovolila mi, abychom jí rychle brnkli. - Můžete s ní mluvit. - Jako v Hlasu, uslyšíme její hlas. - Počkej si. - Tak já volám. - Buší mi srdce. - Uklidni se, uklidni! Chip, Chip, Chip, Chip a Dale zákon hájí, Chip, Chip, Chip, Chip… - Haló? - Do pr… Ano! Ano, Louane? Ano? - Mám tu dva vaše fanoušky.



- Velké fanoušky. Velké fanoušky a chtěli by si s vámi vyměnit pár slov. - Ale hodně chraptí. - To je jedno. No tak, řekni jí něco. Ano, haló? Tady Pascal Barillaud. Mluvím opravdu s Louane? - Mluvím s Louane? - Ano, jsem to já. - Tady Louane. - Skvělý. Chtěl jsem ti říct, že jsem tvůj velkej fanda. - Já taky.



- Pascaline taky. Milujeme tvou hudbu. - Já neutíkám, létám… - Hned bychom pro tebe zmáčkli tlačítko. Ihned. Moc vám děkuju. Fakt zní hrozně. - Bohužel za vámi nemůžu přijít a dát vám pusu na tvář. - Žádná pusa. To je velká škoda, ale chápu to. Jen ať ti je líp. Pardon, možná ne pusu, ale co takovou fotku? No jo, co fotku?



Louane? Tak jo. - Dobře, žádnou pusu, jenom fotku. - Tak dobře. Tak jo. Pac a pusu. Teda ne, žádnou pusu. Tak to je skvělé. Tak za chvilku. Ona je tak milá! - Ale to bylo jasný. Je skvělá. - Bezva. Ale co… Co říkala? - Přijde.



To je paráda. Jdem se upravit. - Tluče mi srdce. - Co si vezmeš na sebe? Paráda. Profesionální lhář. Tohle v pracovní době nemůžete. Proč bych vás neměl nahlásit u ředitelky? - Protože děláte to samé, co já? - To je pádný důvod. Přistižena při činu! A teď se kliďte pryč, jinak volám poldy. Co se tu děje? Já vám nevím. Tento zaměstnanec hotelu si mne odvažuje považovat za prostitutku. - To je nepřípustné, ne?



- No dovolte? Za koho mě máte? Máte mě za chlapa, co si platí holky jen proto, že to s jeho ženou v posteli už neklape, a kterýmu už 11 měsíců nikdo nevyhonil? - Vůbec ne, pane. - Víte, co vypouštíte z pusy? To je velmi vážné obvinění. Mám ženu a dvě děti. Myslíte si, že by věřily jen zlomku vašich nařčení? Přičemž připomínám, že jsou falešná! - Mohl bych vás žalovat. - Ne, tam zacházet nemusíme. V tom případě očekávám pozornost z vaší strany.



- Lahev šampaňského. - Dvě. - Dvě lahve šampaňského na účet podniku. A někoho na úklid. Nevím, kdo to udělal, ale je to fakt nechutný. - Dobře, pane, provedu. Ještě jednou se omlouvám. - V pořádku. - Tak na shledanou, slečno. - Na shledanou, pane. Bylo mi potěšením s vámi diskutovat o tažení beranů v Kastilii 18. století. Nápodobně. - Brzy nashle. - Budu se těšit. Mějte se.



Bez důkazu, že provádí sex za peníze, nic podle mě dokázat nemůžete. - Mezitím vám zdrhnul host. - Cože? PROSÍM UKLIĎTE POKOJ Čauky. Timothée, jmenuju se Timothée… Ne, Timothée ne. Čauky, jsem Élodie, vynalezla jsem písmeno U. Promiňte, řekli mi, že je v hotelu Louane, je to pravda? Jsou tu další celebrity? - Ano.



- Kdo? - Je tu… - Omar… - Omar? Poleno. Omar Poleno. - Omar Poleno? - No jo. Ale pak jsou tu i další hvězdy. Třeba… Kendji Girac. Kdo další? Jo, Hugh Jackman. - Ta drobná z Taxi, drobná brunetka… - Ne! - Marion Cotillard? - Ano, Marion Cotillard. Promiňte, dovolil jsem si poslouchat váš rozhovor.



- Řekl jste, že se v hotelu nachází Marion Cotillard? - Jo! Ale nejenom ona. Nejenom ona. PŘIJĎTE ZA 10 MINUT DO POKOJE 143 PODPIS: ANONYMNÍ HOST Hele, to je ten poslíček, co nás může zavést k celebritám! - Kde je… - Je tady… - Není tady… - Ano… - Takže… - Máte hvězdu a hvězdu. - Cos to do prdele provedl? Cos mi řekl. Mají radost, že tu jsou hvězdy. - Žádný hvězdy tu nejsou!



- Ale říkals, že lhát je sranda. Thomasi, tentokrát jsi zaválel. Mluvit budu já. Rozepněte si šaty. Dobrá tedy, tajemný cizinče. Ale mohla bych znát vaše jméno? Mluvit budu já. To je škoda. Ráda konverzuji. Kdo je ten nejlepší komorník?



Je to Martin, Martin! Martin je ten nejlepší komorník! - Dobře, jsem to já! - Tak vy si teď objednáváte šlapky? Přiznáváte, že jste šlapka? - Tvrzení proti tvrzení. - Možná je tu mikrofon. Pokud je to podobný šmejd jako váš diktafon, nemám obavy. Ten diktafon byl ten mikrofon. A já ho rozbil. Je tu ale velmi jednoduchý způsob, jak ostatním dokázat, že jsem nevěstka. Zaplatíte mi, vyspíme se spolu…



- a budete mít nezvratitelný důkaz. - Jsem… maximálně připravený mít… se… sex. - Co? - Se… sex. - To je dobře. - Co tu děláš? - To bych se měl ptát já tebe. Dělám tu binec. Takhle si mě potom zavolá, potkám ho a konečně vše pochopím! - Ale co tu děláš ty? - Pronásledují mě… - Stačilo. Vypadni, tady se schovávám já. - Ale počkej, nech mě… - Všechno pokazíš.



- To bolí! To snad není možný! Už tu nemám ani chvilku klidu. - Do prdele! - Tamhle je ten poslíček! - Pane! Pane! - Prosím vás! Dobrý večer. WELLNESS - Čekám tu na vás. - No jo. Už… Už jdu. V pohodě. Ještě toho můžeme nechat.



Pokud to uděláme, navždy z hotelu odejdete, je to tak? Odejdu z hotelu, klientelu si nebudu brát z hostů a nebudu rušit vašeho poslíčka. Tak jdeme na to. Varuju vás, dost se potím, na začátku vás to může trochu překvapit. Jsme vaši diváci. Takže máme nějaká práva, jasný? - Chris Marques? - No, jak se vede? - Dobrý. - Co tu děláte? - Jsem tu host, mám právo na masáž. - Jistě.



- Můžete mi to účtovat na pokoj? Číslo 102. Cokoliv chcete, pane Marquesi. - Tady je ten malej smrad! - Mazánek jeden, dejte mu co proto! - Pane jo! - Toho známe, je to Chris Marques! - Těší mě! - Těší mě! Co se to tam děje? Slyšíme vás na druhým konci chodby! - Uklidni se. - No jo. - Už vím, kdo je tvůj host. - A není to jen tak někdo. - Je známej? - Jo. - Frank Michael?



- Ne. - Francky Vincent? - Ne. - François Feldman? - Ne. - Frédéric François? - Ne. - Francky Vincent? - Ne. - Robert Charlebois? - Ne. Cookie Dingler? Pete Sampras? Henri Leconte? Guy Forget? Yannick Noah? Andre Agassi? Žena Andreho Agassiho? Dcera Andreho Agassiho? - Martin spí s Clémence. - Kdo je Clémence? - Šlapka.



- Na to jsou hotely! - Musíš si ji privatizovat. - Co? Pleteš si šlapku s prvním patrem. Když chceš zaměstnance kritizovat, nejdřív ho musíš dvakrát pochválit. Jak mám pochválit tohle? To není možný! Co to má znamenat? Sprchuju se a najednou mám v pokoji tři Mexičany! Brát si spropitné není tak těžké. - Což znamená?



- Dělejte svou práci pořádně! Džus jsem si neobjednala. - Nemůžu tě zachránit, Willy! - Netušíte, co lze platit z dýška. Mám dobrou představu. POSLÍČEK Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz