Poslední vůle

Tak co, poslíčku. Nemáš den, nebo co? - Ale jo, dobrý. - Vidím, že to není dobrý. Co se děje? - Nechci vás s tím otravovat. - Tak super. Martin spí s Clémence. - Kdo to je? - Však víš, hnědý vlasy a oči, průměrná postava, pořád se směje. - Ta šlapka! - Společnice. Aha, ta šlápota.



Ale to je normální, že spí s lidma. - Vždyť je to šlapka. - Ale mně řekla, že se zaměstnanci nespí. Buď mi lhala, protože se jí nelíbím, nebo má Martin podivnej sex-appeal. Lhala ti. - Měl by sis ji privatizovat. - Co? - Podle mě si pleteš společnici s barem. - Ne. Zarezervuješ si všechny její směny, a tak budeš její jedinej klient. A nebude se vídat s Martinem, Pierrem, Paulem ani Jacquesem. - Tak jsem to udělal se svou ženou.



- Fakt? - A taky jsem se porval s jejím pasákem. Počkej, to by mohlo fungovat. Tak trochu jako v Pretty Woman. Bral bych to postupně, ale nakonec by si mě oblíbila. - Není to tak blbej nápad. - Ale jo, je dost blbej. No každopádně nemám prachy. Jsem švorc a hotel mi neplatí. - Počkej, tobě nezaplatili? - Nic jsem nedostal. Co se to tu sakra děje? Copak jsme v Číně? Jsme v Číně? - Nejsme v Číně. - Přesně tak, nejsme. Tady se lidem platí.



I když se to šéfovi nelíbí, zaměstnanci mají práva, sociální výhody, za které se lidé bili. Po těch vás šlapat nenechám. Jak to, že William za svou práci nedostal zaplaceno? No protože je devatenáctého. Výplaty jsou na konci měsíce. No jistě. To je… dobrý argument. - Bych ti býval řekl, že nejsme v Číně. - Sklapni. PŮVODNÍ SERIÁL YOUTUBE POSLÍČEK Tak co, bohatý dědic má finanční potíže?



Ach, jsem tak smutný! Míval jsem peníze a už je nemám. Ach, našel jsem v kapse bankovku. I ne, je to jen papírek. Takže vy teď posloucháte za dveřma? Ne, mám skvělý sluch, slyším zvuky pod 50 decibelů. - Takže jste delfín? - Ano. Delfín, který vám říká, ať pohnete. Dostat spropitné není tak těžké. - Co tím chcete říct? - Dělejte svou práci pořádně. Nemáte ponětí, co lze platit ze spropitného.



Ne, mám dost jasnou představu. - Mamar je tady! - Martin. Kapitolu dočtu za 20 vteřin. V tom případě ale schůzku svolejte na 9,20:00, ne na 9:00. Přestaň, pochopila jsem to. Sit down. Chtěla jsem se s tebou sejít, Mamare, protože chci vědět, jak se ti daří v životě, v práci a tak. Myslím, že ve své práci dosahuji výborných výsledků, pro zaměstnance jsem vzorem.



- Možná dokonce mentorem. - Shut up! Already down. - Chtěla jsem s tebou mluvit, Tintine… - Martine. …protože zaměstnanci tvrdí něco jiného. No jo. Pamatuješ si na projekt hotel box? - Anonymní schránku stížností? - Jistě. - Máme ji tady. Losuju. „Martin je na nás moc přísný, to moc nedodává chuť do práce.“ To je nějaký povaleč.



Selim nebo William. Tady je další. Co tu máme? „Martin je takový Hitler, ale mnohem méně charismatický.“ - Tak to je huba nevymáchaná Delphine. - Aha. Tohle napsal Thomas. A co hledat dál? Jsou tam 2, 3 nebo 14 poznámek, - ať vyrazíte Williama. - Listen to me, Marty. Martine. Víš, že se snažím být cool. Takže si dáš pohov. Xavier o tom ve své knize mluví moc dobře.



Ty jsi vůdce úrovně +4. Takže po tobě od této chvíle chci, abys používal jednoduchou metodu. Vždy, když chceš zaměstnance kritizovat, musíš ho nejdřív dvakrát pochválit. Ve vší úctě k vám jde o ten nejdebilnější nápad, jaký jsem kdy slyšel. - Přitom hotel box… - Ale! - A co ty dvě pochvaly? - Je to fakt nutné? Mamare, jsem sice cool, ale taky pořád tvá šéfová. Takže bez diskuzí.



Madam, ten potápěčský oblek a… - šnorchl, co jste si objednala, dorazily. - Thomasi. - Je pěknej, co? A velmi elegantní. - Děkuji. Ale to jsem si neobjednala. Takže se s tím kliď pryč. - To nebyl šnorchl. - Já vím. Počkejte, počkejte. Rád vám pomůžu, od toho tu jsem. Prosím. Chcete jít ven? - Ano. - Otevřu vám dveře. Hezký den. Vy také, pane?



Jdete ven? Můžete přihodit, co chcete. Třeba slinu. Do prdele. No nic. Monica a Penélope Cruz a Javier Bardem. Sí. - Tušíte, co to tam vyvádí? - Esteban, Zia, Tao, Města ze zlata. Ne. Nikdo neví. Dnes ráno mluvil 45 minut s kávovarem v kuchyňce. Tres…



Tres mariachi. Ano. - A vy na něj ani nekřičíte? - Ne, mám to zakázáno. Za každou kritiku mám dvakrát chválit. Jak mám ale chválit tohle? Uznávám, že tady je to problematické. Ale o co jinak jde? Je hezké lidi chválit. Je to dobrá věc. - Ne. - Tak si to vyzkoušejte na mně. Jste hezká. - No… - Chci říct, že s vaším povoláním byste měla být plná nemocí, ale nemáte žádnou vyrážku.



Takže tleskám. No máte co dělat. Manu Chao! Ciao! To aby si se mnou lépe rozuměli. Nechte mě vám pomoci. Od toho tu jsem. - Doprčic! Nechci pomoct. - Není vám horko? - Je, protože se se mnou taháte o kufr. - Tak já vás trochu pofoukám. Něco vám… Co jste jedl? Camembert? Nechte mě bejt, nebo vás nechám vyrazit!



Magore. To byla gouda. No tak! Jsem si jistá, že to dokážete. Co? Není vám už líp? To bylo hrozný. Půjdu si dát sprchu. To bude ještě sranda. Hele, mohl bys to zanést paní Rosierové? Sedí tamhle, čeká na čaj. - Když to udělám, dáš mi dýško? - No jasně, vydrž. Na.



No tak, běž, dělej! Prej dýško. - Dobrý den. - Dobrý den. - Tady to máte. Děkuji, to je od vás moc milé. - Nate. - To moc děkuji. Díky moc, hezký den. Prosím vás. Objednala jsem si čaj. - Teď jsem vám ho přinesl, máte ho tady.



- Aha, promiňte, mám problémy s pamětí. V pořádku. A tady je váš pomerančový džus. Džus jsem si neobjednala. Ale ano, pokaždé si objednáváte čaj a pomerančový džus. Promiňte, mám problémy s pamětí. Omlouvám se, tady máte. - To ne. - Ale ano, vemte si to. Uděláte mi radost. Třicet, osmdesát… Než cokoliv řeknete, mám přestávku.



Proto teď nic nedělám. Na to nic neříkám, jen mě zajímá, odkud máte tolik peněz. - Díky profesionalitě. - Profesionalitě? Vy to slovo znáte? Ano, znám. Znáte slovo spropitné? - Protože to mi dal host. - Kdo? - Znáte paní Rosierovou? Číslo 103, vždy pokoj s výhledem na moře, 36 pobytů za 12 let, čaj ráno, odvar z bylin v 18:00, paměťový polštář, povlečení z hedvábí. - Oblíbená barva? - Modrá. - Rodné město?



- Pointe-à-Pitre. Nejste člověk, ale mimozemšťan. Vím taky, že má alzheimera. Takže jestli zneužíváte její… To snad není možné! Nechte mě být! Co to je za hotel? Co to je za blbosti? Sprchuju se a najednou mám v pokoji tři Mexičany! - Pokoj 213? - Ano. No to jsou mariachi, které jste si ráno objednal. Si ze mě děláte srandu?!



Čemu se tak směješ? - Ničemu se nesměju. - Ale směješ. - Nene. - Aha, to tys je u Thomase objednal. Nevím, o čem mluvíš. Nikdy jsem si mexické mariachi neobjednal! Já nejsem Mexičan. Jsem z Angoulême. No já to říkám, aby mě neobvinili z kulturní apropriace. Promiňte, pane, omlouvám se za tento zmatek.



S večeří vám podáme naše nejlepší víno. Můžete zpátky do pokoje, o vše se postarám. Díky! Prý z Angoulême. Ciao! A vy! Vy jste fakt… Pomozte mi s nějakou pochvalou. - Usměvavý. - No jo, usměvavý. To je jedna. Usměvavost je dobrá vlastnost. Má hezký úsměv. Pojďte se mnou. Na to jsou hotely, jo?



Na šukání, to jsem myslel. To on objednal ty mariachi. Ty práskačko! Víš, co jsem posledně udělal takový šlapce? Takže teď zkusíme najít dvě pochvaly, abychom ho mohli kritizovat. - Do toho! - Jste opravdu ve formě. Fyzicky. To rád slyším. S tím lítáním mezi hotelem a dětma už nemám čas chodit do posilky. - Ztratil jsem všechnu sílu. - To já taky. - A jak se mají děti?



- Jo, dobrý. Jen nemůžeme najít školu pro Stathama… - Stathama? - No. Starší se jmenuje Jason, mladší Statham. To je… To je neobvyklé. - Tak to mě těší, pane komorníku. Hlavně za ty kluky. - Maličkost. - Neobvyklý. - Dokonce dost neobvyklé. Neobvyklý. Děkuji. A jsme tady. Na, tady máš, Loïcu. - Tady máš dáreček.



- Děkuju. Ale jmenuju se William. Aha. - Loïcu? - Ano, už jdu. Musím ti říct něco důležitého. Řekni mi, proč pořád nosíš ten směšný mundúr? Jsem si to myslel, vypadám jako debil! Nikdo mi nic neřekl. - Ví tvá matka, že děláš poslíčka? - Cože, moje matka? - Sandrine, má dcera.



- Podívejte, došlo k nedorozumění. Poslouchej, zítra odjíždím a chtěla bych ti předtím dát dárek. - Promiňte, aby bylo jasno… - Nech mě domluvit. Už nejsem nejmladší, a až zemřu, nechci, aby mé peníze připadly jen tak někomu. Víš co? Společně sepíšeme mou závěť! - To ne. - Pojď ke mně, broučku. Pojď, pojď! Obejmi svou babičku. - Jsi hajzl.



- To je mi jedno, vezmu si to. Přišel jsem sem makat, abych dostal dědictví. Je jedno, čí je, chci svůj život zpátky. Když ne já, dostane ho její rodina. Těm je ta ubohá stařenka úplně ukradená. Navíc peníze neumí utrácet. To já umím. - Dáš mi prachy, utratím je. - Takže jsi altruista. - Přesně tak. - To je prča. Protože zneužívání stařenky kvůli její nemoci neříkám altruismus. - Říkám tomu, že jsi hajzl.



- Nepatřím sem. Nejsem jako vy. Takže to podepíšu, vypadnu a už mě nikdy neuvidíte. - Co se mu stalo? - To byl ten tvůj altruismus. Striptér na zítra ráno. Ano, pane Brassensi. Ano. - Píšu si. - Co se děje? Nemůžete v práci brečet. Nic se neděje. Je alergický na pyl. Co se to děje? To William. Říkal, že odejde. To není možné!



Asi si uvědomil, že je nekompetentní, zbytečný, úplně na hovno nebo tak něco. Ne. Říkal, že tu nezůstane, protože dostane od jedné staré paní dědictví. - Co že dostane? - To je srandovní, máte tu žílu. Jako Galabru. Tak se jmenoval můj pes. Dali jsme mu takové jméno, protože… je mrtvý. Jak se máš, můj milý Loïcu?



- Dobře… babi. - A co to neseš? - Víš, jak jsme se včera bavili o… - Aha, ty chceš mluvit o závěti? - Sepsala jsem ji v noci. Tady je. - Aha. S datem a podpisem. - Nepřibližujte se k mé matce! - Ale co… Sandrine? - Co tu děláš? - Ahoj, mami. - To ani neobejmeš syna? - To není tvůj vnuk, babi. Já jsem tvůj vnuk.



Loïc. - Proč se mnou mluví jako s debilem? - Babča už je úplně mimo. Mami, tento pán není tvůj vnuk. Toto je Loïc, tvůj vnuk. Tohle je nějaký poslíček. Zlý poslíček, který krade naše peníze. - Nemusíte s ní mluvit jako s blbcem, rozumí vám. - Ty radši mlč. - To vy jste je sem přitáhl? - Chtěl jsem vám vynadat, ale nenapadly mě dvě pochvaly. Dám vás k soudu.



Rozumíte? Zničím vás. Je to podělanej poslíček, určitě nemá prachy. Pokud chceš prachy, zažalujme hotel. Ne, hotel je v tom nevinně. Navíc jsem vás varoval. Váš hotel se půjde klouzat, je to jasné? Zničím vás. A co když vám nabídnu koupelovou sůl? - Zabiju vás! - Stačí, přestaňte! Nechci žádné peníze, už žádné nechci, - takže závěť zničíme a problém vyřešen.



- To nepřipadá v úvahu. Ty si ty prachy zasloužíš. Jako jediný v rodině se o mě staráš. Tak to díky, mami. Kdo se tak ochotně zbavil všeho nábytku, když umřel táta? Ano, dostali jsme za to peníze, ale to abys platila méně daní, babi. Rozumíš nám, nebo ne? Slyšíš nás? Nic neslyší. - Dobrý večer. - Co to je? Takže vy teď sexuálně napadáte mou matku, je to tak? S tím nemám nic společnýho!



Thomasi. - Takový fešák! - Počkejte. - Představení trvá 20 minut. - Zmlkni. Odkazuji veškeré své jmění, úplný součet mých bankovních účtů a všechny své nemovitosti, jako můj hlavní dům a chatu v Ardèche… Ta svině se o chatě nikdy nezmínila! …jediné osobě, která se o mě stará a bude se i nadále starat o mé blaho a zdraví atd.



atd. O koho jde? O mého vnuka Loïca! To já jsem na té závěti, to já! - Konec dobrý, všechno dobré. - Ty sklapni. Loïcu, jsem její dcera, to já si ty peníze zasloužím. - Snáším ji dýl než ty! - No a co? Paní Rosierová, chcete se trochu projít, než odejdete? Moc ráda. Z toho jejich ustavičného řvaní mi praskne hlava. Pojďme. Já jsem Loïc.



Copak se jmenuješ Loïc? - Dva sáčky koupelové soli? - Drž hubu. - Tak co, celkově jste si pobyt užila? - Bylo to skvělé. Ten striptér mi na sebe dal číslo! - I vy darebačko! - Jen za dva dny jsem tu měl Mexičany, potápěčský oblek se šnorchlem a striptéra pro Georgese Brassense. - Kámo, všechny ty telefonáty… - No? To jsem byl já. Dělal jsem si z tebe srandu. - To vím.



- Takže jsi věděl, že jsem to byl já? - Jo. - I tak jsi všechno objednal? - Jo. - Ale překvapilo mě, že umíš tolik hlasů. - Ty jsi stejně nejlepší. Celý tým okamžitě nastoupit, prosím! - Hned se vrátím. - Ano. No tak, rychle. OK, guys. O tomhle Xavier ve své knize nepíše, protože se to fakt nestává! Nemůžu tě zachránit, Willy!



Když ti slepě důvěřuju, to nejmenší, co můžeš udělat, je být mi labradorem! Jasný? - To nechápu, ale jasný. - Galabru byl taky labrador. A ty taky! S tebou je to to samý v bledě modrý, Thomasi! Co to hostům posíláš za krávoviny? Už máme víc jak 10 stížností. - To ne já, Selim si je objednal. - To je mi jedno. Někdo to musí zaplatit! Jinak odsud někdo poletí! Dejte mi chvilku, hned jsem zpátky.



Madam, vadilo by vám, kdybych použil peníze, co jste mi dala jako spropitné? - Chci pomoct kolegovi. - Nechte si je. Aspoň na tyhle peníze ti blbci nedosáhnou. Díky. Tak dobrý, zaplatím to. - Co? - Vydělal jsem si něco z dýšek, - tak to můžu zaplatit. Kolik to dělá? - 800 babek. No tak jo.



Dobře. - To je skvělé, to cením. - No jo. Ano, výborně. Jste štědřejší, než působíte, a máte týmového ducha, který je vám ku cti. Ano! Dvě malé pochvaly. Moc dobré. Ale váš přístup je odporný, jste ten nejhorší zaměstnanec - v historii hotelnictví. - A kritika v závěsu. Give me five. - Posle, 200 babek by se mi hodilo. - Nech toho. - To byl ale debilní taxikář!



- A chtěl dýško navíc, chudáček. Nedáš si říct? Jsi zamilovaná, nebo co? Děvka jedna. Ta mě teda nasrala. No tak, aspoň 100. Pro malýho Stathama. - Co se děje? - Nesmí mě vidět! - Ale kdo? - Mí kámoši! - Před kým se schováváš? - Hledáme Mazièrese. Nesnáším, když přede mnou někdo něco tají. Setkáváme se na tajném místě s dalšími členy.



- Nemáte takové v hotelu? - Ne. Budeme potřebovat ticho. Ježíši Mary Poppins! Nic neřeknu. Co? POSLÍČEK Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz