Sklapni!Příběhy obyčejné existence

V poslední době jsem hodně přemýšlel o řeči. Možná proto, že mi přijde zajímavé, jak lidé komunikují, co říkají a co si při tom myslí a jak se ukazují ostatním. Ale nejvíce o řeči přemýšlím proto, že jsem si v poslední době všiml, že ať dělám, co dělám, lidé mi neustále skáčou do řeči. Úplně chápu, proč mě lidé přerušovali dříve. Míval jsem problémy se vyjádřit. Celé moje rodina je taková.

Když se někoho z nás třeba zeptáte: "Kde je ten obchod s botami?" Řekneme vám, jaké boty jsme jednou v tom obchodu koupili, jestli budete muset před obchodem zabezpečit auto, po které silnici byste měli jet, když do obchodu pojedete z Vancouveru, a jaké kavárny jsou blízko obchodu a stojí za návštěvu. Z nějakého důvodu se ale vyhneme odpovědi, kterou jste chtěli slyšet. Býval jsme takový, ale soustředěně jsem se snažil s tím přestat. Přemýšlím, co chci říct, a ujistím se, že je to to, co jsem chtěl říct.

Kromě toho sleduji, jak se lidé tváří, abych se ujistil, že je nenudím. Vždycky je dobře, když mé publikum reaguje: "Hmmm... Vážně? To je zajímavé..." Ale když se tváří takto a takto, dojde mi, že bych měl radši zklapnout. Ale abych řekl pravdu, zdá se, že v tom není rozdíl. Naposledy, když jsem byl na párty, průměrný rozhovor probíhal asi takhle: Já jsem říkal něco jako: "Zajímavé na tom, jak se mužská móda za posledních pár let vyvinula, je..."

A oni odpověděli: "Já myslím, že by muži měli nosit motýlky." Nebo: "Většinou se mi nelíbí, když předělávají klasické filmy, ale..." "Viděl jsi Bítníky? Bylo to super." Nebo: "Nedávno jsem četl studii o vězeňském experimentu a..." "Já vedl experimenty na Harvardu a psal jsem studie a byl jsem úžasný." Nechápu, o co tu jde. Možná jde o to, že se všichni potřebují vyžvanit a dřív jsem si toho nevšiml, protože tehdy jsem se potřeboval vyžvanit já.

Anebo tím, že jsem si neuvědomil, kolik lidí nemá s kým mluvit a tak když najdou někoho, kdo je poslouchá, zneužijí toho. Zvykám si na to, ale je zajímavé, čím vás ostatní přerušují. Většinou je to něco jako: "Páni, Frank zrovna řekl něco tak vtipnýho." "Jo? Co říkal?" "To bys nepochopil, ale bylo to fakt vtipný." "Jasně, ale co...?" "Válel jsem se smíchy po zemi, bylo to fakt vtipný." Nevím, co je horší, když mi někdo skáče do řeči, nebo když s někým jdu a řeknu: "Je zajímavé, že kdyby teď 22letý John Lennon zazpíval Twist and Shout, myslím, že by v Británie má talent určitě nepostoupil."

A oni řeknou: "Jo, vidíš támhle toho psa? To je pekinéz." Každopádně mi došlo, že snažit se dokončit věty nemá cenu. Tak jsem se rozhodl udělat experiment. Když mi někdo skočí do řeči, řeknu si, že chtějí mluvit víc než já, a raději zmlknu a nechám je vypovídat se.

Pokud si myslíte, že by to bylo dobré zkusit, tohle jsou mé výsledky: Průměrný člověk řekne denně 13 000 až 20 000 slov. Když si nemluvím pro sebe, řeknu teď denně 900 až 1 500 slov. Včetně objednávek v restauraci. Vyzkoušejte na vlastní nebezpečí. Překlad: Atevi www.videacesky.cz