Bert Kreischer: Létající dildaStand-up okénko

"Oni ji drželi v šatníku?" "Děláte si prdel?" "Jo, hledali ji nacisti." "Hledali ji zkurvený náckové?" "Proč to nedali do filmu?" "Jak to, že náckové nenašli tohle?" Je tu jeden z mých nejlepších kamarádů a moderátor podcastu Bertcast. Prosím, přivítejte Berta Kreischera.

Jo, já jsem Stroj. Právě mám jednu z nejhorších kocovin v životě. Na zdraví. Na Ariho a Comedy Central. Já moc nečtu. Já nejsem... nejsem... Jsem chytrý, ale ne jako... Jako... Nejsem moc na fakta a tak. Tuhle jsem s někým mluvil a uvědomil jsem si, že jsem měl Annu Frankovou a Helen Kellerovou za jednu osobu.

A to mi bylo už přes 20. Víte, kde jsem to zjistil? V domě Anny Frankové. Máte vůbec představu... Já jel... Dobře. Ve 22 jsem projížděl Evropu se čtyřmi dalšími kluky. Tři z nich jsou právníci, takže je nemůžu jmenovat, ten poslední se jmenuje Wicho.

Byli to zasraný nerdi. Celou dobu mleli: "Půjdeme do Louveru?" "Chceš vidět Davida?" "Měli bychom se něco naučit o broušení diamantů, takže až se zasnoubíme..." A já: "Cože?" "Co to s váma je?" "Jsme tu, abychom vojeli švédský kočky." "Zbláznili jste se, nebo co?"

Jeden řekl: "Chceš do domu Anny Frankové?" Já se rozzářil: "Si piš!" "Ty se tam chceš jít?" "Ne, ale vyhulíme pytel trávy a posereme se smíchy." "To jako vážně?" "O té holce jsem slýchal vtipy celej život." "Zhulíme se a do záchodu dáme gumovej zvon." Oni to vůbec nechápali.

"Takže tam půjdeme?" "Jo, uvidíme šatník, kde ji schovávali." "Oni ji schovávali v šatníku?" "Děláte si prdel?" "Jo, hledali ji nacisti." "Hledali ji zkurvený náckové?" "Proč to nedali do filmu?" "Jak to, že náckové nenašli tohle?"

Byl jsem nadšený. Sehnal jsem pytel trávy a nemohl jsem se dočkat, až navštívím dům Anny Frankové. Úplně jsem se na to těšil. Během naší cesty do domu Anny Frankové v Amsterdamu jsme prošli kolem cedule hlásající: "Živý sex, živý sex, živý sex. Létající dilda." "Vykuř si v tichosti péro, Anno Franková." "My jdeme na létající dilda."

Vybrali byste si kulturu, nebo dům Anny Frankové? Já šel za kulturou. Koupil jsem vstupenky a šli jsme dovnitř. Byli jste někdo na živé sex show? Jeden chlápek tam vzadu. Super. Je to agresivní. Je to divnější, než si myslíte. Živé sex show mají jeden problém. Ať jdete kamkoliv, čekají se vaše reakce.

Sem se jdete smát, na hudební koncert se jdete inspirovat. Ale na sex show se prostě cítíte divně. "Možná se mi postaví." Šli jsme dovnitř, sedli si, byli jsme tak blízko jako teď vy. Zapálili jsme si joint, začali jsme se bavit s podobně smýšlejícími pány kolem. Vešla první žena. Žádná fanfára, žádná hudba. Ani nebyla moc sexy, spíš jako ze třetí cenové. Přišla...

Rozhodně se neživila jen tímhle, věřte mi. Je tam taková intimita. Stojíme takhle blízko a ona se začne prstit. Hele, já na předehru moc nejsem, ale bez ní to vypadá fakt jako invaze. Šla na to fakt tvrdě. My dělali... Ona si to vyložila jako: "Aha, oni asi nevidí." Pak se vrátila ke své gynekologické prohlídce.

Mám problém s tichem, takže jsem na ni začal mluvit. Já na ni: "Mluvíte anglicky?" Ona: "Ne." "Kurva." "Jste vážně dobrá." Ona na to: "Děkuju." "Děláte létající dilda?"

Ona: "Ne." "No super..." Dělala to pět minut. Šla do toho fakt tvrdě. Bylo to agresi... Na konci jsme si říkali: "To má bejt lekce z anatomie ženskýho těla?" "To je asi močová trubice. Úžasný." Skončila a my jí trapně zatleskali.

Na pódium přišly dvě holky. Tamta do toho šla po hlavě, tyhle naopak zdržovaly. Spousta předehry. Příběh nemůžete vyprávět pozpátku. Zastavil jsem je: "Dámy, tamta ženská si tam právě strkala celou pazouru." "Přeskočte k sexu, jasný?" Líbaly se a tak. Já se cítil jako nějaký mluvčí publika. "Mohly by to urychlit?"

A já: "Jasně. Děláte létající dilda?" Ony: "Ne." A já: "Fajn, další." Nechápaly. "Víme, co můžete nabídnout. Další." Tak odešly. A pak... Pak přišel chlap s ženskou. Tady to začalo být úchylný. Nejsem žádný feminista, ale věřím v práva žen.

Ten chlap začal rozehřívat publikum. Úplně ji ignoroval. Prostě seděla bokem jako jedna z loutek Jeffa Dunhama. On začal: "Chlapi..." Mimochodem, přesně takový je to pocit. "Chlapi, chcete vidět, jak ji šukám?" "Chcete vidět, jak ji vohnu? Pořádně ji vojedu!" Vyděsilo mě to a zároveň to urazilo mé morální hodnoty.

Naklonil jsem se ke kámošům a řekl: "Že jsme nešli do domu Anny Frankové..." To toho chlapa nasralo. "Hele, Annu Frankovou sem netahej." "Kdybych tam teď byl, nemusel bych sledovat tohle." Začal se se mnou hádat. Hádal se se mnou a zároveň dělal na tom, aby se mu postavil. On si...

Honil si ho. "Nebojte, bude to kláda." A já: "Ne, dokud jsem tu já." Začal jsem mu to sabotovat. "Mysli na matku." "Jdi do prdele, chlape." "Máš nějakou sestru?" "Teď ne, teď ne!" A já: " Měli bychom jít za Annou Frankovou." Řekl: "Jděte do píči." A pak odešel. Magoři utekli z blázince a já je vedu.

Já jsem jako Rosa Tubbsman... Ne, kurva, ta ne. Sakra. Nejsem Rosa Parksová ani Harrieta Tubmanová. Právě teď si někde v nebi Rosa Parksová, Harriet Tubmanová, Helen Kellerová a Anna Franková říkají: "Co to ten chlap dělá s našimi jmény!" A Helen Kellerová dělá...

Já jsem jejich Rosa Tubbsman. A vedu je... kurva... Pokud jste si už od začátku nemysleli, že jsem idiot, tak teď... Já je vedu. Jsem jako roztleskávačka na střední. "Všichni dáme ruce nad hlavu a jedeme!" "Chceme létající dilda, létající dilda." "Hej, lidi."

"Jo." "Hej, lidi." "Jo." "Chceme létající dilda." Nějaká ženská nás tam přišla uklidnit, ale my ji vybučeli. "Táhni, děvko!" "My chceme létající dilda. Slyšíš?" No a pak... Sakra, musím si dát pivo. Snažím se, co to dá. Pak přišla další ženská. Němka, metr osmdesát. Kožené kozačky, motorkářskou čapku, v ruce lékárničku.

Položila ji na stoličku a řekla: "Pánové, prosím, uklidněte se." "Já jsem Létající dilda." Celá místnost začala šílet. Vypadalo to jako v řídící místnosti, když přistálo Apollo 13. "Dokázali jsme to! Dokázali jsme to!" Řekla: "Dost, potřebuji jednoho dobrovolníka z publika." Ti pitomci se na mě otočili a řekli: "Je to na tobě, pitomče."

Vešel jsem na pódium a byl jsem nadšený, že jsem něco dokázal. Ten pocit, jako bych dosáhl nějakého životního cíle. Podíval jsem se do publika a řekl: "Chtěli jste změnu." Asi jsem to neřekl, ale... Prostě jsem řekl něco jako: "Kurva. Jsem Rosa Tubbsman." Ani nevím, jak mi nasadila pouta. Když vtom na pódium vešel druhý chlap a já si řekl: "Zajímalo by mě, jak ty létající dilda fungují."

"Myslím, že to úplně nechápu." Neměla v obličeji žádný veselý výraz. Podrazila mi nohy pohybem jak z Karate Kida. Tvrdě jsem dopadl na zem. Tak tvrdě, že jsem si vyrazil dech. Když si vyrzíte dech, je to opravdu slyšet. Je to naprosto nenapodobitelná reakce.

Když to uslyšíte, řeknete si: "A kurva!" Strhla mi kalhoty a pinďour mi vypadl z boxerek. Nepřipravený, pánové. Otočil jsem se na nejlepšího kámoše Wicha: "Zasuň ho zpátky." On: "To ani náhodou!" Pak všechno ztichlo a nějaký chlap zařval: "Udělej to!" A já: "Cože?" Podíval jsem se nahoru, ta žena stála obkročmo nad mým obličejem s 30centimetrovým dildem a spouštěla mi ho do pusy.

Pánové, v tu chvíli se musíte rozhodnout. Co uděláte? Zavřete pusu, scvaknete zuby a budete doufat, že to neprojde? Mohli byste přijít o zuby. Nebo se podvolíte, otevřete pusu a necháte ho zaplout dovnitř. Vybral jsem si to druhé.

Zasunula mi ho 20 centimetrů hluboko do krku. Dusím se, mám vyražený dech, můj pinďour jen tak visí a já se třesu jako poslední žijící jednorožec. Podívala se na chlapy kolem a řekla: "Pánové, připravte si foťáky a udělejte si fotku s létajícími dildy." Ti zrádci se seřadili, jako by čekali na královnu! "Nemůžu se dočkat."

. A všichni si mě fotili, jak dělám... Pointou příběhu, proč vám to vlastní říkám, je... Pokud pojedete někdy do Amsterdamu, jděte radši do domu Anny Frankové. Děkuju. Zaprvé, nezapomeň si tu tričko. Zadruhé, šel jsi do domu Anny Frankové? Jo, šel. Já byl...

Po té zkušeností s létajícím dildem jsem byl trochu otřesený. Ale všichni v místnosti si mysleli, že jsem byl úžasný. Prostě jsem válel. Vyšli jsme ven a všichni... Byli tam tři hráči fotbalu z UCF, tři francouzští Kanaďané, chlap z Tennessee, chlap z Austrálie a moji čtyři kámoši. Říkali: "Pojď s náma něco podniknout." "Chtělo by to něco veselejšího, pojďme do domu Anny Frankové."

To není moc veselé místo. Bylo to ještě horší. Naprosto jsme se zhulili, šli jsme do domu Anny Frankové a já tam celou dobu vyprávěl vtipy o Helen Kellerové. Naklonil jsem se k nim: "Víte, že měla psa?" "Vážně?"

"Jak to, že toho o Anně Frankové víš tolik?" "Utekl od ní." "Utekl?" "Taky byste utekli, kdybyste se jmenovali..." Šli jsme do kuchyně. "Tady si popálila prsty." "Cože?" "Snažila se přečíst vaflovačku."

A dáma před námi... Byl jsem zhulený a ta dáma... Přece ti nikdo neřekne: "To je úplně někdo jiný." Ta dáma se otočila: "Vy vyprávíte vtipy o Helen Kellerové?" Ari, Ari, teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsme v domě Helen Kellerové. Jsme v domě Anny Frankové a já vůbec netuším, kdo to je. Chlapi se mi podívali do očí a dvanáct týpků se začalo válet smíchy po zemi v muzeu holocaustu.

Nejlepší záchvat smíchu je na místě, kde se smát nesmíte. Já si to začal dávat dohromady: "Jo, to byla Anne Sullivan." "Kurva, spletl jsem se. Kdo byla tahle holka?" Braillovo písmo nevynalezla. Nevynalezla Braillovo písmo. To je vše. Děkuju.

Překlad: Mithril www.videacesky.cz