Historky o cestování a o dětech

Váš autobus na turné
je zaparkovaný venku. - Jo. - Takže jezdíte tady,
pak jedete do Irska a do Ameriky. Ale pojedete taky do Paříže? Ano, pojedeme do Paříže. Protože vaše rodina už v Paříži byla. - Vím, kam tím míříš.
- Je to skvělá historka, taková irská. Myslím, že... Mám s rodinou tolik šílených historek,
že bych o tom mohla napsat knihu.

A pokud o tom budete chtít natočit film,
tak tohle je skvělá úvodní scéna. Jo, naši rodiče nás brávali na výlety. A to v době, kdy nikdo,
koho jsem znala, necestoval. Prostě se sbalili... - Mám se posunout? Nevidíš přese mě?
- Ne, v pořádku, koukám na tebe. Takže jsme všichni, celkem nás
bylo sedm, jeli v malém Roveru. Je cestování a cestování. Jo...

Tohle není Podfu(c)k. Tím myslím, že jste asi opravdu cestovali. Kempovali jsme po celém světě. Měli jsme obrovský oranžový stan. Spalo nás v něm sedm.
Máma měla maličký vařič. A táta nikdy nepostavil stan tak,
jak byl nakreslený na krabici. A pamatuju si, že jsme se vzbudili... a byl tam obrovský...

Bylo to šílené, hrozně hluku
a tátu táhli ze stanu pryč policajti. A pískali na píšťalky... A máma křičela: "Nechte ho být!" My jsme začali brečet. Máma tam měla vařič se snídaní... A táta na ně řval:
"Jste všichni děsně upjatí." A táhli ho pryč. Ukázalo se,
že pod Eiffelovkou se kempovat nesmí.

Smažili jste si vajíčka pod Eiffelovkou. Smažili si vajíčka a my tam seděli... Měli jsme pyžama a papuče, seděli jsme tam a říkali si, jaký máme skvělý výhled. A tátu táhli pryč. Překlad: Xardass
www.videacesky.cz

Ale předpokládám, že s dětmi... Je třeba si dát pozor a nerozmazlit je.
Je potřeba být přísný. Jo. A je to těžké. Protože se máte dobře, tak jim chcete
dát život, který jste sami neměli. Ale musíte být přísní, protože nechcete,
aby z nich vyrostly děti, které jste jako dítě nesnášel. To fakt nechcete. Takže je to náročné. Jednou jsem dceru vzal
na nákup školních přezůvek.

Vzal jsem je všechny, všech pět. Úplně sám. Jako debil. Vzal jsem je s sebou
a šli jsme nakoupit školní přezůvky. V obchodě bylo docela narváno. A většina byla v pohodě, ale jedna z nich
byla jak utržená ze řetězu. A nemáte možnosti jako vaši rodiče, protože se změnila legislativa.

Musíte najít jiný způsob
a mluvit s nimi jako televizní reportérka: "Něco je v nepořádku?" A pak se přiblížíte a říkáte:
"Jen počkej doma!" Akorát vás u toho nikdo nesmí vidět. Takže se chovala naprosto příšerně
a já nevěděl, co s ní. A když máte hodně děti,
tak se stane to, že ostatní děti začnou být fakt hodné.
Ale ne proto, že chtějí být hodné, ale proto, aby ukázaly,
jak moc ta zlobivá zlobí.

"Hele, tatínku, my nezlobíme."
"Jo, ale vaše motivace je pochybná." Nakonec jsem musel udělat to,
co rodiče občas dělají. Když to přeženete s trestem.
Třeba když nechtějí jíst večeři: "Dobře, už nikdy nebudeš jíst!" Za tím si stát nemůžete. To přesně se stalo.
Chtěla tyhle a tamty boty... A já říkám: "Nedostaneš žádné boty!" Takže mám boty pro ostatní.

Takže mám čtyři páry bot, ale pro ni nic. U mě je vzácné, že si stojím za trestem. I když je pošlu nahoru do pokoje,
často nedojdou ani do půlky schodů. Takže čekám ve frontě. A dcera přestala zlobit
a začala natahovat. A kolem nás jsou
samozřejmě úplně noví lidé. A tihle lidi si myslí, že je to
taková Popelka, co nedostala boty. A pak řekla to vůbec nejhorší.

Jako rodič se mnou budeš soucítit. To nejhorší, co vám dítě může říct. Řekla: "Tatínku."
A já na to: "Co?" Řekla... Koukají na nás skoro všichni
a ona říká: "Tatínku... Proč se snažíš zbytek světa rozesmát,
ale mě se snažíš rozplakat?" Toho dne dostala tři páry bot. Překlad: Xardass
www.videacesky.cz