Conan na besedě se zaměstnanci Googlu

VideaČesky.cz uvádí Conan na besedě se zaměstnanci Googlu Děkuju. Díky. A už to prosím utněte. - Jak se jmenujete? - Stephen. Díky, že jsi zahrál to, co se normálně hraje jen na pohřbech hasičů. Lepší úvod jsem si nemohl přát. Jak se všichni tady v Googlu máte?

- A kdo jste sakra vy? - Vítám vás tady v Googlu. - Já vás vítám. - Jsme rádi, že jste tu. Nápodobně. Díky, že jste přišel. - Díky. - Lidi jsou z vás vedle. - Všiml jsem si. - Jaká to čest, vidět vás naživo! - Chci vás přivítat jménem všech Googláků. - Takhle si fakt říkáte? Ano, vážně. Že jsme Googláci? Správně! Co to...

Podle mě máte na víc, jasný? Potřebujete něco, co by mohli používat chlapi, když vchází do baru. - Co navrhujete? - "Jsem Googlák!" To nezní moc dobře. Třeba G-man nebo tak něco. Chce to něco údernějšího než Googlák. - Takže vás tu vítám. - Asi už jsme skončili, co? - Ano. Vypadáte zaskočeně, takže mám radost.

- Ale sami jste si mě pozvali, takže smůla. - To je pravda. - Minulý týden jste byl na Twitteru. - Ano. Vlastně ne. Bylo to před pár týdny. Najděte si to na netu. - Tohle je těžší, než se může zdát. - Ano. Líbí se mi formát tohohle pořadu. Vážně moc hezký. - Je to trochu jako ploužák. - Máte židle, ale stejně stojíme. - Ano, ploužák. - A kroužíte kolem mě. Nebo spíš waltz.

"Já jsem přece Googlák!" - G-man. - Ano, G-man. Na co jste se to ptal? Jo, byl jsem na Twitteru. Vás to snad štve? Máte něco proti Twitteru? Musíte mi vysvětlit, jak to v týhle branži chodí. O nic nejde. Jen nás zajímaly vaše úmysly. Intel, Twitter, Googlák. Coco, teď upřímně. Nesháníte práci v Sillicon Valley?

Ne, jen mám rád věci, co jsou zadarmo. Třeba tamhletu ceduli. Při odchodu si ji vezmu s sebou. Tak to jste tu správně. Posaďte se. Jo, pojďme si sednout do týhle falešný letištní čekárny. Na palubu nás měli pustit už před 20 minutama. Tohle je kompenzace? - Ano. - Tak to jsem si rád počkal. - Určitě máte spoustu otázek. - To mám, ale mě si nevšímejte. - Jestli chcete tančit, směle do toho.

- Pro vás cokoliv. Tady v Googlu máme jednu takovou věc, které říkáme Dory. - Cože? - Dory, je to interní záležitost. Nemusíte tomu rozumět. Umožňuje... Povýšenějšího člověka jsem v životě neviděl "S tím si nemusíte lámat hlavu. - V klidu seďte a nechte to na vyhledávači." - Máme jen 45 minut. - Sotva jsme začali. - Stejně nemám kam jít. Dívejte, to se mi líbí.

Připomíná mi to klub z Purpurového deště. Líbí se mi, jak... To všichni tancujete? Jako na Morris Day and The Time. Jste moc mladý. - Třeba vám to pak dojde. - Takže Googláci nebo G-mani... - A dámy. - ...a dámy sepsali pár dotazů. Byl to demokratický proces. Hlasovali jsme pro nejlepší otázky a já jsem z nich potom vybral ty nejlepší. - Takže spíš kvazi-demokratický.

- To nemá s demokracií nic společnýho. To je, jako kdyby Stalin řekl: "Nějak se dohodněte a já vás pak všechny zabiju." - Jo, asi na tom něco bude. - Co je to za demokracii? Žijete v přeludu. Dejte jim tyrkysový holčičí kola. Dejte jim... Myslím to vážně. Je to jen iluze! Dejte jim chai latté zdarma... a pak je sedřete na kost. - Začínáte být nesvůj, co?

- Ne. Mrzí vás, že jsem dorazil. Pojďme na ty dotazy. - První je od Googláka jménem Chirp. - Jak že? Stojí tu: "Chirp." Ne, pardon. Je to Chip. - Promiň, Chipe. - Proč to vůbec moderujete? "První otázka je od Chirpa. Ždachna jakatory... Pardon. Měl jsem to vzhůru nohama." To zvládnete.

Hlavně zhluboka dýchat. Otázka zní: "Jaké rady můžete poskytnout těm, kteří si chtějí nechat narůst stejně luxusní plnovous jako vy?" Mně dost pomohly testosteronový injekce. Tyhle vousy jsem si nechal narůst z pocitu... Bylo to proto, že... Sedmnáct let jsem se musel dennodenně holit a najednou... První den po tom, co jsem přišel o The Tonight Show, jsem si řekl: "Aspoň už se nemusím holit."

Takže jsem se neoholil a zůstal jsem u toho. Přestal jsem se holit. A najednou mi bleskurychle, protože jsem pravý muž... narostly v podstatě během jednoho dne tyhle vousy. Jsem totiž opravdu hodně mužný muž. - Dobrá odpověď. - Takže asi tak. Ale vy hipsteři a beatníci...

Co jste vlastně za generaci? Vy už nejste Generace Y, ne? Kolik vám je? Mezi dvaceti a třiceti? Takže vůbec neznáte televizní seriál Chips? Jen si vás otestuju. Nic vám to neříká, že ne? Narodili jste se až po tom, co utnuli The Cosby Show. Jen se snažím zjistit, kdo mi tu sedí v publiku. Jste dvacátníci. Nejspíš neznají ani The Tonight Show.

- Ale sledují váš YouTube kanál. - To rád slyším. - Pojďme na další... - Koho zajímá nějaká The Tonight Show? Hrozně to bolí... Kde to jsme? - To se spraví. - Takže tak. Tuhle otázku napsal Mike z New Yorku. - Víte to určitě? - Dával jsem si pozor. Není to od Mitchella z... "V Simpsonových jste prý nejradši psal postavu pana Burnse.

Jakou jeho hlášku máte nejradši, ať už jste ji napsal vy nebo jiný scenárista?" Ty jo, nevím... Netuším... Teď mě žádná konkrétní nenapadá. Nechcete si ji vymyslet? Hodně rád jsem měl ten opakovaný vtip s panem Simpsonem, který se stokrát potkal s Homerem na hraně života a smrti, ale nikdy si nepamatuje, kdo to je. Pokaždé, když přijde Homer do jeho kanceláře, diví se: "Vy jste Simpson, jo?"

A nepamatuje si, kdo to je. Taky se mi líbilo, jakýho jsme z něj udělali starce. V jedné epizodě, kterou napsal nejspíš John Swartzwelder, chce pan Burns dát znovu dohromady jeho bývalý baseballový tým podvodníků. A tak říká: "Sežeňte mi Lukea Applebyho, Morrise Brisbyho" a další lidi, co zemřeli před sto lety. Prostě nechce uvěřit tomu, že už nežijou. Psaní pro jeho postavu bylo hrozně zábavné.

Je to sen každého komediálního scenáristy. Má naprosto bezedný potenciál, protože je hrozně bohatý a starý a může si dělat, co chce. Pod jeho domovem by klidně mohla vést síť tajných komnat a chodeb. Mohl by spát v přetlakové komoře, když si pro něj Smithers přijde. Prostě jsme si s ním mohli dělat, co se nám zamanulo. Děkuju za vysvětlení. Osobně bych tipoval, že sen komediálního scenáristy vypadá jinak. Takže díky.

Teď už to chápu. Je to skvělá postava. Půjdeme dál. Koukám, že jsem vás zaskočil. Jak s ním můžete dennodenně komunikovat? U téhle otázky vám neřeknu jejího autora. Ale já to nejsem. Je od publika. "Nechtěl byste pracovat v Googlu? Za pět let bych vám přenechal svůj post." Momentálně bych tu nabídku přijal. Vzhledem k aktuální situaci bych do toho šel. Tohle odvětví je na vzestupu, takže ano. Autorovi otázky vzkazuji, že mám zájem. Ale můžu si sem vzít svoje vlastní kolo?

- Šlo by to? - Ano. - Určitě. - Nebo si musím vybrat jedno z těch kol Willyho Wonky, co stojej venku před budovou? Podle mě děláte věci tady v Googlu dobře, takže jsem pro! Ale jak jste na tom s akciema? - Něco vymyslíme. - Rád bych si přilepšil. Akcie a kolo na přání. Píše si to někdo?

Výborně. "Mohl byste nám prosím zatancovat? Aspoň hada nebo tak něco." Za koho mě máte? Ne, vážně. Co to má bejt? Lidi z Googlu si myslej, že jim patří celej svět. Jste pěkně namachrovaný. "Hej, Conan bude poblíž. Ať se staví. Conane, naklusej sem! Stav se, než se začne vysílat tvoje show. Co bys chtěl? Dáme ti jednu vodu. Dostaneš i stoličku. A teď tancuj! Pěkně to tu rozjeď.

A otoč se, ať vidíme zadek! Jo, to není zlý. Dobře. Chtěl bys za pět let mou práci? Třeba ti ji nechám. Ha ha ha. A teď vypadni! Jdi dělat na tom svým pořadu." Co si o sobě myslíte? Teď k tomu tancování. Co chcete vidět? Cože? Tanec na špagátu? Neskutečný. Jak se to dělá? - Nejdřív si nasliňte prsty.

- Dobře, to zvládnu. Teď je dejte sem. Chytněte špagát. Nejdřív pravou. Potom levou. Honem. Teď se jen musíte uvolnit. Pak ten špagát přestřihnout. A jestli chcete, můžete přestřihnout i tenhle. - Nebo tenhle. A to je vše. - Skvělý. "Nezdržuj, Conane. Za chvíli si mám jít ven hrát s hakisákem." Že jsem tu otázku radši nepřeskočil. Tahle je od George, taky z New Yorku. "Conane, máte šanci naprosto změnit YouTube.

Tak na co ještě čekáte?" Co přesně tím jako myslí? Zkuste mi to objasnit. George je bohužel v New Yorku. Jasně. Já na nic nečekám. Nechávám to plynout. Poslední tři a půl měsíce pro mě byly velkou změnou... Jinak řečeno se mnou vydrbali.

Nemáte žádný přirozený reflexy. Že oni vás tu sestrojili? Nějakej nerd tamhle vzadu si teď říká: "Ten program je vadný!" - Musím přiznat... - "Neumí číst!" Jste dost všímavý. Má žena si toho všimla až po svatbě. No nic, pojďme... "Musíme to rychle opravit!" "Máte nějaký vysněný skeč, který jste nemohl v celostátní televizi realizovat?

A zkusíte ho natočit pro kabelovku?" Takže... páni. Tak jo. Naskytla se spousta věcí, u kterých jsme nevěděli, jestli si je můžeme dovolit. Ale musím říct, že většina těch věcí prošla. Lidé žijí v přesvědčení, že mě hlídali nějací kravaťáci, kteří mě omezovali a zakazovali mi nechat si narůst vousy a natáčet divný skeče. Ale pravdou je, že jelikož jsem většinu času běžel 35 minut po půlnoci, nikdo z mých nadřízených mě nesledoval.

Neviděli, co tam dělám. Takže jsme to neřešili. Za ty roky jsme natočili spoustu naprosto absurdních, obscénních a podivných scének. Neprocházely žádným filtrem a jednou za čas pozvali právníka, aby se na náš pořad podíval a sepsal připomínky, ale vždycky přehlíželi všechny ty ujetosti a říkali nám, že jsme špatně vyslovili nějaké slovo, které s tím vůbec nesouviselo. Takže jsem si toho mohl dovolit hodně. Spíš jde o takový ten podtón.

Ten se za tu dobu trochu změnil. Protože jsem si, jak už jsem říkal, něčím prošel a poslední tři a půl měsíce je všechno čistá improvizace. Ta obrovská podpora prostřednictvím internetu od spousty mladých lidí, kteří tu dnes jsou, mou bývalou televizi naprosto zaskočila. Netuší, co se stalo. V televizi je plno lidí, kteří internet naprosto ignorují a neberou ho vážně. Do jisté míry z něj mají strach, nerozumí mu, a proto se od něj drží dál. Takže když došlo k té internetové explozi, jakmile oznámili, že Conana vyšoupnou, aby dostal prostor ten druhý pán, kterému se v jeho vysílacím čase moc nedaří...

Nebudu to rozvádět. Najděte si to. Velmi slušně jsem jim řekl, že mi to nevyhovuje. A najednou přišla obří vlna. Lidé ve vašem věku z celé země se ozvali a řekli: "Tak počkat, my ho máme rádi. A prostě za ním... stojíme." Takže to na internetu začalo vřít a mé zaměstnavatele hned napadlo, že za vším tím rozruchem určitě stojím já sám.

Měli takový ten přístup: "Zastavte ho. Proč to dělá?" Vůbec nechápali, co se to děje. Vlastně to podle mě nechápou dodnes. A já jsem zjistil, že nemám kam jít, tak jsem si založil účet na Twitteru, protože jsem doslova neměl jinou možnost. Měl jsem a pořád mám právně zakázáno vystupovat v televizi a rádiu, nemohl jsem vystupovat ani na internetu. Byl jsem jako vězeň ze 14. století, který sedí na zadku v cele, vyhazuje z okna popsané lístečky papíru... a čeká, až půjde kolem nějaký sedlák a řekne si: "Co to je?

Je nahoře ve věži!" Takže jsem začal psát krátké příspěvky. A přes noc z toho byla senzace. Nejdřív začali přemýšlet, jestli bych to měl mít vůbec povoleno. Ale pak jim došlo, jak absurdní by byla snaha zrušit mi účet na Twitteru. A takhle to celé začalo. Pak jsem začal zvažovat turné, což jsem měl povoleno. Začali jsme ho postupně chystat a nejpřekvapivější bylo, že když jsme to turné oznámili, neutratil jsem ani jeden cent za reklamu.

Napsal jsem jediný tweet s odkazem na stránku, kde bylo možné koupit lístky. A to stačilo. Během několika hodin byly lístky na turné vyprodané. A v tu chvíli začala spousta lidí přemýšlet o tom, jak dělají marketing. Nemám nikde žádný billboard. Nemusel jsem objíždět rádia. posedávat tam s moderátory a hustit to do lidí. Nic takového. Stačil jediný tweet. Lidé podle mě pomalu začínají chápat, že se svět zásadně změnil. Je to tak.

Mění se. A společně ho můžeme ještě zlepšit! Pardon. - Řekl jste to skvěle. - Zapomněl jsem, že nekandiduju na prezidenta. Ale tohle pro mě byla za ty tři a půl měsíce asi nejzásadnější životní lekce. Nechci znít pateticky, ale člověk si občas myslí, že je obětí nějaké velké křivdy, ale stačí se s tím poprat, zaimprovizovat a najednou vám dojde, že díky tomu zažijete nejlepší okamžiky svého života. Na Twitteru je zajímavé to, že jelikož vás omezuje na nějakých 140 znaků...

Čekám, kdy mě někdo opraví. "Tak to těžko!" Všichni se rozběhnete k pódiu a dáte mi přes držku. To omezení počtu znaků je pro komika ideální. Člověk se nemůže moc rozepsat. Neustále si sepisuju nějaké vtípky a pak je čtu Bleyovi, který mě tu fotí, jako by neměl mých fotek plnej šuplík. Ale on mi pak řekne: "To se ti tam o tři slova nevejde." A to mě nutí líp si to promyslet a vytříbit tu komediální myšlenku, což je úžasný.

A navíc by se bez Twitteru vůbec neuskutečnilo to turné, které je pro mě splněným snem. Vždycky jsem chtěl uspořádat napůl rockovou, napůl komediální show. A teď se mi to konečně podařilo. Poslední tři a půl měsíce jsou tím nejlepším v mé kariéře a jsem za to neskutečně rád. To, co ještě před třemi a půl měsíci působilo jako hrozné neštěstí, se nakonec obrátilo v neskutečné štěstí. A to je asi hlavní poselství pro všechny zde přítomné.

Je vám přes dvacet a berete dnešní podobu světa jako samozřejmost, ale třeba mně se svět za posledních sedm let naprosto zásadně změnil. A vůbec netuším, co přijde za dalších pět let. Netuším, jak bude za pět let vypadat televize. Spousta lidí si myslí, že už to bude čistě internetová záležitost. Nikdo neví, jak se změní celé televizní odvětví. Třeba nebude žádná celostátní televize. To by byla paráda!

Ale chápete mě, ne? Nikdo neví... Takže užívejte dne, carpe diem. Tohle rčení ze srdce nesnáším. Fakticky. Jen jsem si to chtěl zkusit. Klidně mi položte další otázku. Jen vám chci dát za pravdu. Po tom fiasku s The Tonight Show musíte být rád, že to nakonec dopadlo takhle. Podívejte, jste tady a zodpovídáte mé dotazy. Lidi, vaše arogance je vážně do nebe volající.

Do nebe volající! Říct mi, že tohle mám považovat za vrchol své kariéry. - Ano. - "Dostal jste se až do Googlu, - mezi nás Googláky." - G-many. Jay Leno má velkou bradu, vy máte pro změnu velkou hlavu... - O něm nesmím mluvit. - Ale má velkou bradu... Právní zákaz! Právní zákaz! "Hej, co to má znamenat?" "Já jsem neudělal nic špatného.

Jen jsem poslechl vedení." Díky. - Takže ten druhý... - Jen pro ujasnění, napodoboval jsem rapera Ludacrise. Doufám, že jste to poznali. Takhle imituju Ludacrise. "Dívejte na můj nový oblek z 5. května!" Raper Ludacris. Později u soudu: "Ano, ctihodnosti. To byl Ludacris." - Jak vám je?

- Dobře. - Mám o vás starost. Kdybyste se chtěli taky na něco zeptat, tamhle je mikrofon... - Tak proč mi to tu čtete? - No... Opět nechápu, co se tady děje. "Mám tu připravené otázky od lidí, které jsem sám vybral, ale pokud chce někdo něco bez rozmyslu vykřiknout, do toho." - Přesně tak. - Vy se toho jdete chopit? Jo! Prosím... Páni, nějak to řve! Mým životním snem je sáhnout si na vaše vlasy, takže...

A to k nám chcete jít dělat... Náhodou jsem si s tím poradil. Prosím, žádné další osahávání. Vy jste se snad zbláznil! Proč? Pojďme na sebe sahat! Promiňte, ale připadám si jak úchyl. Ani nevím, jak se jmenujete. Můžete mi říct, jak se jmenujete? Manželka se mě bude ptát: "Co se stalo?" "Netuším.

Ani nevím, jak se jmenovala." "Cos s ní dělal?" "Sahali jsme si na vlasy!" - Jak se jmenujete? - Jsem Kelly. Zdravím, Kelly. Příště to musíme udělat obráceně. - Další dotaz. - Tady ten pán. Na turné je vaším předskokanem Reggie Watts, který tu byl minulý týden... Zvláštnějšího komika jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, jak jste se rozhodl, že bude součástí vašeho turné.

Já jsem nikdy žádné turné nedělal, ale někdo se mě zeptal: "Chceš mít nějakého předskokana?" Tak jsem si říkal, že by to asi bylo fajn. Ale věděl jsem, že to nebude úplně tradiční show. Pokud jste ji někdo už viděl, nebo se na ni chystáte, nejde o klasické stand-up vystoupení, kde hodinu a tři čtvrtě mluvím do mikrofonu. Není to ale ani klasický koncert. Děje se tam toho spousta. Má to spoustu součástí. Sám mám dost netradiční, zvláštní smysl pro humor.

Takže jsme se bavili a někdo z firmy, která mi s tím turné pomáhá, řekl, že ten předskokan může dát celému turné jakýsi punc, předznamenat, o co půjde. Že pokud chci lidem něco vzkázat, předskokan je pro to ideální. A že bych si neměl vybrat někoho úplně... Kdyby to byl Wayne Newton, nic proti němu, ale kdyby to uvedl pomocí "Danke Schön," bylo by to boží. Ale bohužel neměl čas. Takže jsme to řešili a mám tým zábavných a skvělých scenáristů, bavili jsme se o tom, prosil jsem je o návrhy a někdo vyhrknul: "Reggie Watts."

A v tu chvíli to bylo, jako když hodíte pingpongový míček do pokoje plného pastiček na myši. Pět lidí: "Reggie Watts!" "Reggie Watts!" "Reggie Watts!" "Reggie Watts!" Já v tu dobu Reggieho vůbec neznal, takže jsem okamžitě nahodil internet... O tom ještě uslyšíte věci. Proklepnul jsem si ho a zjistil jsem, že je skvělý a dost netradiční. Navíc má neskutečný talent.

Takže mě okamžitě zaujal. Báli jsme se, že nebude moct, protože je dost žádaný, Sice už něco měl, ale strašně ho to lákalo, takže si kvůli nám udělal čas. A nakonec skvěle zapadl, protože lidi... Chtěl jsem, aby to turné lidem trochu otevřelo mysl v tom smyslu, že přijde spousta lidí, kteří si myslí, že vědí, co můžou čekat, ale pak uvidí to vystoupení a všechno to, co tam děláme... Dorazí i plno starších lidí, kteří budou čekat, že uvidí chlápka, který bude vyprávět o svých zážitcích z The Tonight Show, ale pak uvidí všechny ty ostatní věci a prvky, umělce jako Reggie Watts...

a najednou začnou vnímat slovo "komedie" zase trošičku jinak. Reggie totiž spojuje hudbu, hip-hop a komedii do jednoho úžasného vystoupení. Dokáže ty lidi rozpálit, ještě než vstoupím na pódium. - Fajn. Díky. - Není zač. Máte padáka. Vážně si berete mikrofon? Váš kolega právě přišel o práci. - Jo, jo.

Vlastně bych měl dvě otázky... - Ne. Takhle to nefunguje. Musíte je spojit do jedné. - Vynasnažím se. - Ne, to nebude stačit. Tady nejsme v Yahoo, víte? Očekáváme od vás to nejlepší. Vždyť už víte, že nemám reflexy. Když vám svěřili The Tonight Show, měl jsem největší radost z návratu Andyho. Mohl byste říct něco o něm... Co kdyby to udělal Andy?

Je tady. Andy Richter! Přiveďte ho! Zdravím. Dobrej. - Posaďte se. - Díky. Už bylo načase! Můžete si nechat mou vodu. Dobře.

Nebo ne, já vodu nechci. Kirkland? Co to je za značku? Voda z Costca. Je mi to líto, pane O'Briene, ale pijete vodu z Costca. - To je nehoráznost! - Já vím. - Viděls, jak mě nutili tančit? - Jo, viděl. - A jedna ženská mi pak prohrabávala vlasy. - Já vím... Proto jsem radši čekal u dveří. Byl mi z toho trapně. Ne, stál jsem vzadu u záchodů.

Tvá asistentka si tam nejspíš šla zkusit mytí předku. Vedoucí turné říkal, že se mám jít podívat na zdejší japonské záchody. Tak jsem se byl kouknout, i když už jsem je kdysi viděl. A na stěně mají tlačítka s nápisy "mytí předku", "mytí zadku". O tom slyším poprvé v životě! - Je to takový malý bidet. - Ne, to samozřejmě chápu. Jen nechápu, proč je mají v Googlu. Vlastně bych se ani neměl ptát tebe, ale jeho.

Beztak mi řekne: "Mytí je nezbytné!" Jo, jo... "Všichni Googláci si čistí předky!" "Doufám, že se vám líbí Twitter. Twitteráci mají špinavý zadky." - Jo, líbí. - Schválně jestli tam napíšou "špinavý zadky". Hele, už to tam je. To je ale skvělý... Zesilte mi mikrofon. Zesilte mi prosím mikrofon.

A na tohle používáme dnešní technologii. Každopádně jsem byl na záchodě a najednou jsem slyšel řev tvé asistentky Sony vedle z dámských toalet. Tamhle je. To je ona! Máš umytý předek? Tohle je buď nejlepší, nebo nejhorší věc, co se kdy v Googlu stala. Rozhodně nic mezi tím. - Počkat, další otázka.

- Teď jste mi vlastně trochu nahráli. Google neustále přemýšlí o tom, co přinese budoucnost, co bude hitem, Takže jsem se chtěl zeptat, jestli byste nám neposkytli svůj pohled na rok 2000. - Conan z budoucnosti? - Jo, když tak máme kartičky s nápovědou. - Myslíte, že to říkáme z patra? - Že jsme sami od sebe vtipní? - Ani nápad. - "Google se spojil s Blabblem a vzniknul Gibble Gabble." "Když se psal rok 2000..." To jsem takhle jednou letěl letadlem, zrovna se připravovalo na vzlétnutí, pamatujete ty komerční letadla kdysi dávno?

Dělám si srandu. Já lítám komerčníma. Na rozdíl od vás, co máte jet packy. To letadlo se připravovalo na vzlétnutí a pilot najednou říkal: "Za chvíli vzlétneme, ale doneslo se ke mně, že máme na palubě výjimečného hosta, který nám poví něco o..." A pak začal: "Když se psal rok 2000..." Načež vyrazil plnou rychlostí vpřed. A v tu chvíli jsem v něj ztratil veškerou důvěru. V takovou důležitou chvíli začne trousit vtípky. "Když se psal rok 2000...

Kurva, zapomněl jsem zkontrolovat výškoměr!" Pak našli černou skříňku a zjistili, že za to můžu já. Ale k vaší otázce... Andy žil v Los Angeles, když jsem mu tehdy zavolal. Říkám, že do toho musí jít se mnou, že The Tonight Show je známá značka. S žádným moderátorem The Tonight Show nikdy nevydrbali, takže je to tutovka. Říkal jsem mu, ať všeho nechá a kouká přiletět. A já byl fundovaný profesor šoubyznysu. Mě by nikdo nevyhodil.

- Načež jsi koupil tematickou restauraci. - Přesně tak. Restauraci, v které byl hlavním tématem Skipper ze seriálu Gilligan's Island. A teď jsi na mizině, to všichni víme. Ale hlavní je, že jsme drželi spolu. O tom to je, děti. Podržte své kamarády a oni podrží na oplátku vás. Ale v 90. letech jsem tě opustil. Jo, já vím. Abys mohl být s Patem Sajakem. Ne, tehdy to napsali docela trefně. Šel jsem hledat prime-time slávu.

To o mně tehdy napsali. A já jen nevěřícně kroutil hlavou a přemýšlel jsem, kdy jsem ti řekl: "Promiň, Conane, jdu hledat prime-time slávu." Jednou jsi mi to vážně řekl... a pak jsi vyskočil z okna. Jo, tehdy jsem bral dost prášků. Teď vy, pane, jak vám mohu pomoci? Pánové, chybíte nám. - Vždyť jsme přímo tady!

- Jo. Co víc byste chtěli? Jste jako moje máma. Ta taky brečí dva dny před tím, než musí odjet. Rád bych vypíchl jeden důležitý fakt. Dnes se slaví Cinco de Mayo. Tak kde jsou Noches de Pasion con Señor O'Brien? Doufám, že se vrátí. Chápu, Conando byl v Latinské Americe obrovským hitem. Těším se na jeho návrat. Upřímně nevím, v čem je problém. Po právní stránce není jasné, co si s sebou můžeme a nemůžeme na TBS odnést. Kvůli jistým problémům s "duševním vlastnictvím", o kterých mluvíme i na turné. Ale Conanda snad nic nezastaví.

V Los Angeles se mi už párkrát stalo, že ke mně někdo přišel a řekl: "To je Conando!" - Proslavil jste se. - A jelikož umím dobře španělsky, odpovím vždycky: "Sí." Taky nosí neustále v kapse nalepovací knírek. Jo, na těch zrzatých vousech vypadá ještě vtipnějc. Ale jo, Conanda mám rád. Je hrozně srandovní. A nejlepší na tom jsou Andyho výstupy. Vždycky přijde v ponižujícím kostýmu. Jo, jednou jsem měl být...

Nebo jsem nakonec fakt byl taco? - To se ti asi zdálo. - Ne. Vždycky se mě ptali, jestli nechci přijít v kostýmu Carmen Mirandové nebo se vydávat za obří... Teď si nevzpomenu, to chrastítko. - Maraca. - Chtěli jsme z tebe mít spoustu věcí. To byl Conandův svět. - Ještě něco dalšího? - Děkuji moc. Já děkuji za úklon.

- Úklona není nikdy na škodu. - Radši se taky ukloním. - Zdravím. Jak se máte? - Dobře, děkuju. - Není zač. - Má otázka bude zvláštní a až vám ji položím, asi se propadnu hanbou do země, ale ráda bych, abyste vyřešil dlouholetý spor, který vedu s mými přáteli. Jeden můj kamarád ze školy dělal uklízeče na kolejích a mimo jiné uklízel i pokoj, v kterém jste kdysi snad měl bydlet a našel v něm obří chomáč vlasů, který podle něj patřil vám.

Počkat, takže vy jste... Musíte mi to trochu přiblížit. Pojďme si to vyjasnit. - Co to bylo za rok a o jakou školu šlo? - Je to asi tři roky zpátky... Nerad bych vám kazil iluze... Vím, že jsem docela mlaďoch, ale promoval jsem v roce 1985. Já vím! My jsme mu to říkali! - A on si přesto myslí, že jsem nechal obří chomáč vlasů... - Ano! někde v pokoji na Holworthyho koleji na Harvardu?

Já mu říkala, že je to blbost. A všichni se toho chomáče vlasů báli natolik, že se k němu od roku 1985 někdo poprvé přiblížil až před třemi lety. Byl to váš kamarád... a jejich pravost ověřil testem DNA. - Jmenuje se Jim a asi si vymýšlí. - Aha, Jim! No jasně! Jo, jo! Už jsem doma!

Jasně, kvůli Jimovi jsem si nechal ty vlasy narůst. A pak jsem je tam nechal, aby je mohl při úklidu najít. Příště rovnou řekněte, jak se jmenuje. Něco vám řeknu. A Andy mi to nejspíš může potvrdit. Jakmile se člověk proslaví, začne o sobě slýchat hromadu naprosto nesmyslných historek a příhod. Kdysi jsem šel na slučku od střední školy a lidi tam o mně říkali naprosté nesmysly.

Jeden chlap ke mně dokonce přišel... Jen abyste věděli, teď si sem tam skleničku dám, ale v mládí, když jsem chodil na střední a vysokou, jsem se alkoholu ani nedotknul. A na té slučce ke mně přišel jeden chlap a říká: "Conane, vzpomínáš, jak jsme kdysi v noci přepadli ten obchod s chlastem?" "Nevzpomínám." "No tak, vloupali jsme se tam, šlohli jsme všechen ten chlast, pak přijeli fízlové, tak jsme utekli a běželi do kopce, ale tys najednou řekl: 'Kašlu na to,' popadnuls všechen ten chlast, vypils ho a já z něj nic neměl, ty debile!"

"To se nikdy nestalo." A on na to: "Jasně, chápu. Jseš teď hvězda, viď?" "V pohodě, v pohodě." V jeho hlavě se to doopravdy stalo. I když jsem v životě nespáchal žádný zločin. Jsem v tomhle směru naprosto neposkvrněn. Nesčetněkrát se mi stalo, že mi lidi vnucovali...

Jeden realitní makléř mě kdysi prováděl bytem a říkal mi: "Doufám, že mi nemáte za zlé, že jsem si vzal vaši bývalou přítelkyni." Tak říkám: "Vážně?" Opět bych vám nerad kazil iluze, ale přítelkyň jsem za život moc nevystřídal. Tak jsem se ho ptal: "A byla to ta, ta, nebo ta?" "Ne, přece Stacey!" Řekl mi celé jméno, ale nikdy v životě jsem ho neslyšel. A on mi furt tvrdil: "No tak, vím, že jste spolu rok a půl roku chodili. Ale v pohodě, mně to nevadí."

Takže takhle... To ho na ní nejvíc lákalo. Chtěl sbalit Conanovu bejvalku. Jo, přesně... "Byla s Conanem. Určitě má doma chomáč jeho vlasů." "Sakra, dostal jste mě!" Ale Andy, tys to určitě zažil taky. Lidi k nám prostě chodí a 95 % toho, co řeknou, je nesmysl.

Úplný nesmysl typu: "Hele, kámoš viděl, jak jsi v Hong Kongu někoho ukopal k smrti." A po nějaký době je prostě lehčí říct: "Jo, ten debil si o to říkal." Prostě se podvoluju. Nevyvracím. Takže ode mě pozdravujte Jima a ten chomáč vlasů hoďte na eBay. - Ano. - Dobře, díky. Conane, loni jste se účastnil Mezinárodního veletrhu vědy a inženýrství v Renu. Letošní ročník se koná za týden v San Jose a Google je jeho hlavním partnerem. - Když vám za to něco slíbíme, dorazíte?

- Rád bych. Loni to tam bylo skvělý. Dokonce jsme tam s nějakými dětmi točili jeden remote do The Tonight Show. Ale kvůli turné to nestihnu. Včera jsme vystupovali v Renu, dneska jsme tady. - Zítra jsme kde? V Sacramentu? - V Sacramentu. V Sacramentu. Jedeme pořád dál a střídáme jedno město za druhým, takže to bohužel nezvládnu, ale moc se mi tam líbilo. Ty výtvory, co jsem tam viděl, byly neskutečný. Člověku to dá naději v budoucnost, když vidí ty neskutečně talentované děti.

Mají úžasné projekty. Ale občas tam taky narazíte na nehoráznou kravinu. Nechci být zlej, většina těch projektů je super, ale pak vidíte kluka s bramborou, do které jsou zapíchaný párátka. Dole klíčí a ten kluk vám řekne: "To je moje brambora ve vodě." A vy víte, že to udělal jen proto, aby mohl vyrazit do Rena. Protože vedle něj stojí kluk, který hrdě hlásí: "Rozštěpil jsem atom vodíku... pomocí staré tenisky!"

A vy jen žasnete. - Ano? - Andy, Conane, moc rád vás tu oba vidím. - Andy, musím říct, že máte boží boty. - Děkuju. Sám jsem si je navrhoval. I když nějakej debil v posilce se mě ptal: "Nejsou to boty od Novi?" - Nejsou. - Ptal jsem se ze srandy. - Jsou to naprosto boží boty. - To jo. Conane, chtěl jsem se vás zeptat na spolupráci s geniálními komiky Terrancem a Phillipem v South Park filmu.

Jaké to bylo? Bylo to celkem vtipný, protože jsem až zpětně zjistil, že v tom filmu jsem. Takhle prostě vypadá můj život. Má tehdejší přítelkyně, Stacey nebo jak se jmenovala... "Tak jo. Dal bych si říct!" Jsem hroznej blb. Moje tehdejší přítelkyně... Tady stojí velkými písmeny, že nám zbývá už jen pět minut! Proč?

Proč nemůžeme zůstat, jak dlouho chceme? Poté nás musí přesunout do odpařovací komory a odvézt do jiného patra. "Víc minut je nepřípustno!" My se... - Vy jste nevěděl, že jste v tom filmu? - Ne, přesně si to pamatuju. Vyrazil jsem nezvykle na dovolenou, kterou jsem trávil v Maine u mé tehdejší přítelkyně. Byli jsme na krásném místě u jezera, ráno jsme si ke snídani dali kafe a někdo položil na stůl noviny.

Pil jsem kafe, otevřel jsem noviny a tam byla recenze South Park filmu, podle které byl ten film moc vtipný a vedle ní byl přehled všech postav. Byla tam celá řada jmen a pak: "Conana O'Briena hraje..." A najednou mi padla brada na zem. Zjistil jsem, že to jde do kin a že tam hraju. Naštěstí to bylo vtipný a jsme tam s Andym oba. Ty postavičky přijdou k nám do pořadu, baví se s náma a já spáchám sebevraždu. V animácích to dělám v jednom kuse.

Bylo to vtipný, ale tvůrce jsem poznal až pozdějc. Omlouvali se mi za to, jaký mám v tom filmu hlas. Vysvětlili mi, že mě daboval herec, který hrál ve Star Treku postavu Data. Prostě je přesvědčil, že umí skvěle imitovat Conana O'Briena. A oni ho na základě toho vzali, a proto jsem se nakonec v tom filmu objevil. Protože je přesvědčil, že mě má naprosto zmáklýho.

Pak se zavřel do studia a pronesl: "Další dotaz!" A Matt s Treyem si řekli: "Co to je?" Ale bylo už pozdě. Takže... Mně se líbí, jak to brali: "No, teď už se s tím nedá nic dělat. - Je to nahraný." - Matt a Trey si asi prostě řekli: "No co, to bude stačit." Ale mám je oba moc rád. Jejich Team America je jedním z mých nejoblíbenějších filmů.

Jsem z něj úplně... Vždycky u něj brečím smíchy. - Nejlepší bojové a milostné scény. - Jo. Ano? Můžete nám říct, co nejdivnějšího se vám přihodilo v průběhu turné? Bylo toho fakt hodně. Já toho moc nemám. Jsem věčně zavřenej v pokoji. Pro mě bylo nejdivnější, když se ke mně před začátkem show v San Franciscu někdo nahnul a řekl mi: "V publiku dneska sedí Neil Young."

Hraju tam na kytaru. Obvykle nejsem ani trochu nervózní. Přece jen už to dělám spoustu let, ale v tu chvíli mi došlo, že budu hrát na kytaru před zraky Neila Younga. Měl jsem nahnáno. V jednu chvíli tam mám dokonce kytarové sólo a než jsem ho rozjel, jeden reflektor zrovna mířil na jeho tvář. Upřeně se na mě díval. Nenapadá mě trefné přirovnání, ale je to asi, jako kdybyste psali kód před Billem Gatesem.

- Slušný. - Vidíte? Umím v tom chodit. Conane, už budeme muset... Ne, nebudeme. Všichni tihle lidé dostanou totiž dneska volno. Všichni můžete jít domů! Pro Google už jste toho udělali ažaž! Píšou tam i tohle? Všichni byste měli získat podíl ze zisku společnosti Google. Ano!

- Moc vám děkujeme za návštěvu. - Líbí se mi, jak tam píšou "potlesk". Jen rychlá vsuvka. Moc mě to tu bavilo. Často jsme někam zváni, samozřejmě nejde stihnout všechno. Ale stát tu před mladými a chytrými lidmi, kteří přináší společnosti pokrok, je pro nás ctí. Děkujeme za pozvání. - Děkujeme! - Díky moc! Překlad: BugHer0 www.videacesky.cz