Opona padáPoslíček (S01E10)

Tak jo, guys! Majitel se rozhodl, zavře hotel. - Jak se jinak máte? - Proč ho zavírá? Je to Willův táta. Chce podnikat rozmanitěji a podílet se na dobročinnosti. - To je fór. Trestal mě, když jsem se podíval na bezďáka. - Asi se změnil. - Chce hotel změnit na sirotčinec. - Do prdele! - Aspoň je to pro dobrou věc. - Srát na to! Jason potřebuje tenisky. - To není dobrá věc?

- Ne tak moc. - Co s náma bude? - Všichni jsme ve stejný bryndě, má milá. Kromě pozice ředitele, který je převelen do Paříže. - Super! V Paříži jsem nikdy nebyl. - Ne, Thomasi, to ona půjde do Paříže. - Takže jsme pro vás jen odpad na vyhazov? - Ale no tak. - Jsme v pohodě, ne? - Ano, v pohodě. Já tě zabiju, ty pizdo! Takže se prostě necháme vyhodit? Jsme oběti! - Já vím! - Achjo. Williame, musíš udělat něco, cos měl udělat už dávno.

- Nech to na nás, Thomasi. - Promluv si s tátou. Přestaň! Ale ne, má pravdu. Musíš to udělat, musíš ho přemluvit. - To je naše jediná šance. - To nejde, nebavíme se spolu. Williame. Ano? Ano, promluvím si s tátou. Jsem takový promlouvač, bez problému. Jdu na to. To je všechno skvělé. A já se uklidnil, takže mě můžete pustit. No vida.

Jsem klidný. Jsem klidný. Nejsem vůbec klidný! POSLÍČEK - Tak ty teď děláš do charity? - Takhle zdravíš otce? To kvůli sirotčinci všechny vyhodíš? To se mám omlouvat, že se chci postarat o nebohé děti? Hned tě zastavím, ty ses nikdy špatně neměl. - Nemáš právo je takhle vyhodit! - Aha. - A odkdy ty myslíš na druhé?

- A odkdy ty? A z tebe je najednou Che Guevara, že mi chceš kecat do toho, jak řídím své impérium? Takže ty užíváš slovo impérium doslova? Víš, co mají společného Bill Gates, Warren Buffett a Bernard Arnault? Nikdy neposlouchali své syny. A teď mi dej pokoj, mám práci. Měj se, synáčku. Zavři dveře!

- No tak? - Udělal jsem, co jsem mohl a… nechtěl nic slyšet. Tak tady to máte. Zasvětíte celý život hotelnictví a takhle vám poděkují. Jsem opravdu… Co se mi to děje? - Něco se mi děje, co je to? - Slzy. Slzy jsou v hotelu zakázané! To se mi stává, když mám pocit, že jsem všem ukradenej. Musíme se za hotel bít, je to náš hotel.

- Nemůžou nám ho vzít, je to nefér. - Ale pokud je to pro sirotky? - Ne, je to nefér. - Chudé děti bez rodin, nemůžou… Nefér! Strčíme jeho tátovi nohy do friťáku. - Já jsem pro. - Doufala jsem v něco míň násilnýho. - Obejmem ho? - Trochu násilnějšího. Kulku do hlavy. Každopádně to tak nenecháme!

A tobě to nevadí? Promiň, ale nejsi ty sirotek? Blbost, jen jsem přišel o oba rodiče. Neboj, potrvá to, ale dojde mu to. - Co teda uděláme? - Nic. Musíme něco udělat, nebuďte takoví slaboši. Delphine, je to sirotčinec. - Neruším tě, tati? - Vždy mě rušíš. Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o něčem.

Měl jsem původně pracovat, dokud byl ten poslíček zraněnej. Jsem si říkal, že ses o druhý nemohl starat tak moc dlouho. No jo, ale dohoda byla, že ho nahradím, ale teď je nejenom zdravej, ale už pro tebe ani nepracuje. O tom ta dohoda nebyla. Měl ses už konečně probrat. No a teď se můžu přetrhnout… Nosíš kufry. Nech toho. Jo, ale čirou náhodou, v jediným hotelu, z kterýho děláš sirotčinec, makám já.

Synáčku, všechno se netočí jenom kolem tebe. - No tak. - Proč si pro sirotky nevybereš jinej hotel? Nebudu ti vykládat, jak se obchází daně. Tohle nevybuduješ bez porušení pravidel. - Takže podvod? - Však sis toho rád užíval od narození. - Takže jseš zasranej podvodník? - No jo, podvodník. A ty jsi svatej. Víš ty co? Vrať se ke svýmu povrchnímu životu a přestaň mi tu kázat o morálce! A teď ji sebere.

No jistě, seber ji. Pěkná kartička, co? Tolik ti toho nadělí. Nákupy ti udělají dobře. Teď se otoč a běž pryč. No tak, vypadni. Měj se, synáčku. Nezapomeň zavřít! Za záchranu hotelu. Za záchranu hotelu.

Koho napadlo udělat letáky? - Selima, dělá i grafiku. - Profesionálně. A jak to jde? Zajímá to hosty? Ne, neodejdete, dokud nepodepíšete petici! Ne! Ne! Ne! No tak, podepište, sirotci vám snídani nepřipraví. Pomalu, ale jistě. Promiňte, pán mi pověděl o zavření hotelu.

A vadí vám to a chcete podepsat petici? - Ani ne. - Celý personál se může ztrhat, aby byl váš pobyt nezapomenutelný. Ona jistě. Váš kolega mi ale dal i tolik hašiše. - V tuto chvíli ho nepotřebuji. - Nepodepíšeš, nehulíš. - Meryl Streep neví, co říká. - Madam, pomozte nám zachránit naši práci. Sirotčinec je navíc k ničemu. Já vyrostl ve velkým domě s dalšíma dětma bez rodičů, vychovával nás tým dospělejch.

Fungovalo to dobře. - Tak ji necháme bejt, ne? - No tak, ztrať se! Bez novinářů je to v prdeli, jsme bez šance. Hej! Já… Odcházím. Jseš takovej sobec, divím se, že mě to vůbec překvapuje! - Je konec, co na tom jeho odchod změní? - No, co? - Odejdeš jako zbabělec, to se změní. - Opouštíš rodinu. To chceš, aby z nás byli sirotci?

Už to bude. Ale… já jsem teda sirotek. Myslel jsem, že to potrvá dýl. To není moc hezký, brát sirotkům střechu nad hlavou, když nemaj ani rodiče. Vysvětlím ti to pak, důležitý je, že Will je sobec. - Dokonce pěknej srab! - A tenhle srab odejde, tak v klidu. - Myslíš pořád jenom na sebe! - A ty myslíš pořád jen na druhý! Všem jseš tu ukradená, starají se jen o svý místa.

Kdybys odtud teď vypadla, nikdo by ani neceknul. Nikdo nic. Ale já, protože jsem syn majitele, odcházím jako rozmazlenej spratek. Jděte do prdele. Myslel jsem, že to horší už být nemůže, ale mýlil jsem se. - Protože je to horší. - Je to horší. Takže to bylo k ničemu, pane. - Nejsem na to stavěnej. - Snažil jste se vůbec zapadnout? Není to pro mě.

Tak to je. Kde je tedy vaše místo? Ve vašem starém životě? Budete dělat, jako by se v tomto hotelu nic nestalo? Huberte, jsem synem miliardáře. Co jinýho dělat než si to užít? Se svým osudem se střetáváme na cestách, po kterých jsme se mu chtěli vyhnout. - To je z kterýho filmu? - Z Kung Fu Pandy. Jedničky. No jo. Promiňte, hledám toalety, prosím.

A já hledám uznání za 14 let, co jsem se pro hotel mohl přetrhnout. Mou kariéru najdete na dně těch hajzlů. Vždy vás vřele vítal Grand Hotel. To velkolepé místo, nesmrtelný býti měl, jeho dveře se zamknou najisto. Opona spadne pro Grand Hotel. Něco se pokazilo, jemu podobný bys najít chtěl, vše už s časem zmizelo. Žádný hotel, místo něj stojí sirotčinec. Dávám mu sbohem, místo něj stojí sirotčinec.

Haló? Haló? Ano, jde o záchranu hotelu, který se má zavřít. Potřebujeme novináře, aby… Ne, nepřijímáme migranty. Ne, jde spíš o obchodníky, ředitele firem, boháče. Haló? Haló? No tak! Dobrá zpráva, zdvojnásobil se počet našich podporovatelů. - Skvělý! - Je jich 7. - Sedm?

- Dvojnásobek tří. - To je 6. - Já řek kolik? - Sedm. - A ty jsi řekla? - Šest. Ne, jsou čtyři. Aspoň myslím. - Četl sis tu učebnici, co jsem ti dala? - Takže hotel je všem ukradenej? - Nechte mě bejt, tady jsem doma. - Do prdele, to snad není pravda. Zastavte. Proč jdete za mnou? Nechte toho. Už stačilo. Jé, mí kolegové! Teda mí bývalí kolegové.

Protože kvůli mýmu otci je to v pejru. - V pejru! - Jak to? Můžete nám o tom říct víc? Chtělas novináře, máš je tady. Jasně, že vám můžeme říct víc. Jsme typickým případem zneužití moci. Pokud zůstaneme nečinně sedět, desítky lidí přijdou o práci. - Přesně tak. - Promiňte, mám dotaz. Ano. Pro Figaro, Libération, nebo Humanité? Ne, jsem Thierry Jocelyn, povedu sirotčinec, který tu bude stát. A chtěl jsem osobně poděkovat našemu štědrému blahodárci, panu Mazièresovi.

Vy protestujete proti sirotčinci? Jak můžete protestovat proti sirotčinci? Je to složitější. Hajzle! Je to dar z nebes, který nám poskytl štědrý majitel hotelu, pan Mazières. Myslel jsem, že ty děti budu muset nechat na ulici, ale pan Mazières se stal mesiášem, na kterého jsme čekali. Promiňte.

Jistě, ale naše práce je v ohrožení. - Nevím, jestli to chápete. - Clémence to nechápe. Protože je to nevěstka. - V hotelu jsou nevěstky? - No do prdele! Já tu spím! - Co to je za chlapa? - Nevěstky! - To je blázen, nebo co? Ten nás s tím blbým sirotčincem vyhodí na ulici! No tak, to stačilo, stačilo. - Grand Hotel!

- Rád bych věnoval minutu ticha všem sirotkům, kteří bohužel nemají tatínka ani maminku. Trapák! Samozřejmě vytvoříme… - Nehneme se odsud, dokud se neuklidníte. - Jsem klidný! - Pro vás to není zrovna k smíchu, co? - Ale jo, smíchy se popadám. Musí to být těžký. Hotel je váš život. No jo, je to můj život. Jak ubohé. Není na tom nic ubohýho.

Naopak. Jste zapálený. Zapálený do něčeho, co je všem jedno. Jsem v tom sám. - Nejste sám. Jsem tu já. - No jo. Jsem pro vás jen další zoufalec v řadě. William má pravdu, neměla byste myslet jen na druhé. Jinak to neumím. Vždy se starám o problémy druhých. I s mými klienty. Tak aspoň nemyslíte na své vlastní trable. To znám.

- Co budete dělat? - Nevím. Asi trávit čas s kamarády. Vlastně ne, žádné nemám! - No tak, určitě přeháníte. - Ale ne, je to tak. Nemám přátele, mám jen kolegy a ti mě nemůžou vystát. - Ale můžou. - Řekl o mně někdo z nich někdy něco hezkého? Zaměstnanci sice ne, ale hosté často ano. A to proto, že jste na zaměstnance přísný. A já tu jsem od toho, abych jim zvedla náladu.

Vše funguje. Pro vás je to snadné. Všichni vás mají rádi, jste laskavá, milá, krásná. Myslíte to vážně? Jsem podle vás krásná? No ano. Už je vám líp? No jo, je mi lépe. Jste dobrá. Já vím. - Můžete jít, nejsou zamčené.

- Já vím, zámek tam není od roku 2007. A od příštího měsíce obdrží přes 200 dětí střechu nad hlavou, jídlo a znovu se naučí smát, dokud jednoho dne, doufám, nenajdou svou rodinu. Výborně! Počkejte! Ještě jsme neskončili. Podívejte, koho jsem přivedl. Pojď sem. - Robotel? - Robotel? Chci vám něco říct.

- Jak jsi ho našel? - Je to rodina, brácho, krev mojí krve. Trval na tom, řekl mi: „Nikdy tě nenechám na holičkách.“ - Co? - Přitáhl mě sem násilím a hrozil mi, že mi vyformátuje pevný disk. Zavři hubu, udělej to, nebo z tebe udělám Minitela. Daleko od domova se občas cítíme ztracení. Občas se cítíme napnutí. Už nevíme, kam dál jít.

Potřebujeme hotel. Hotel, který milujeme. S lidmi, které milujeme. Atmosférou, kterou milujeme. Nejsou to jen lidé, co se pro vás honí kvaltem, nejenom poslíček nebo recepční za pultem, jsou to přátelé v řadě první, v této písni jednotní.

- Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! - Ukradený nám jsou jejich životy! - Ne, nejsou nám ukradený. Chceme smlouvy na doby neurčitý! - Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! Nemají rodiče, no a co. Život jim ještě dá co proto!

- Serte na sirotčinec! - Serte na sirotčinec! Pro všechny bastardy, co nemaj máti. A máte to! - Ničemo! - Jdeme pryč. - Auvajs! - Se jim to nelíbilo? - Nelíbilo. Jdeme. - Jdeme pryč! - Hajzlové! Už se můžeš vrátit ke svýmu původnímu životu. Tohle je konec. - Ale já nechci umřít. - Nikdo neumře, Thomasi. Ale stejně!

Nechci, aby se hotel zavíral. Prožili jsme tu hezký chvíle. - Pamatuješ, když jsme zorganizovali falešnou svatbu? - Jo. Nebo když jsme zabili chlapa? - No jo, toho diktátora. - Jo, toho taky. Nebo když Selim přivedl Robotela, aby zazpíval a zachránil nás před sirotčincem? - Nebo když ti ukradli všechny kufry? - Na to si pamatuju moc dobře. Bylo to super.

No tak, Thomasi, bude to v pohodě. Pojď sem. Co tu děláš? Chceš klesnout ještě níž? Co? Ne, povídej, jdeš na světový rekord. Poslouchám tě. Odcházím a chtěl jsem se omluvit. - Za co? - Za všechno. Vím, že to se mnou nebylo lehký. Uvědomuju si to. Co ti je, něco jsi hulil? Omlouvám se za svý chování, nemám co soudit tvý podnikání.

- Ale tati, jsme miliardáři. - Ne, ne. Ne my, já jsem miliardář. - Ty jseš jen prospěchář. - Už máš ale peněz dost, ne? Proč pořád obcházet zákony? Bohatý jsme na pět generací, proč nehrát podle pravidel? Proč? Proč? Peníze přináší peníze. A akcionáři očekávají na konci roku svůj podíl. A hrát podle pravidel znamená, že ti půlku vyžere stát.

- To ale kradeš? - To dělá každej. - Dodržování pravidel z tebe miliardáře neudělá. - Jak to? V životě můžeš podvádět. Jen tě nesmí nachytat. To jsem se v týhle branži naučil jako první. - Víš, co jsem se jako první naučil já jako poslíček? - Ne, ale řekneš mi to. Že se do kufru vejde chlap, co má 170 cm. - To ale kradeš? - To dělá každej. Dodržování pravidel z tebe miliardáře neudělá.

Ty malej smrade! Možná jsem k ničemu, ale na hotel mi nesahej. - Máš to? - To jsem nenahrával. - No počkej. - Ty jedna svině! Pane Mazièresi, pane Mazièresi! Co se děje, pane Mazièresi? Proč vás zatýkají? Díky, Williame.

Zachránil jsi hotel. My jsme zachránili hotel! Selime, díky za to, cos udělal. Nepomohlo to, ale byla jsem ráda, že ses za nás bil. Jaký „za nás“? Žádný „my“ není, žádná rodina nebo co. Chránil jsem jen svůj byznys a svý teritorium. - Vy jste jen vedlejší škody. - A co ta písnička? To byla normální písnička. Nemyslete si, že jsem ňákej citlivka. Tak já jdu.

Pac a pusu. Žádnou pusu! Co se mi to děje? Každopádně jsem po tom všem našel pravou rodinu. Ty jeden… Sedí tamhle. Jsou hrozně moc hodní. Yes, guys, můžeme být na sebe pyšní. - A kde jste byla vy? - Schovaná. Bála jsem se, že mi dáte na držku. - Neměla jste být v Paříži? - Jo, ale když je tvůj táta teď za mřížema… má budoucnost není zrovna jasná.

Asi to teď bude na tobě. Třeba z tebe bude můj šéf. Můžeš mě dokonce vyrazit! Dělám si srandu, to neuděláš, že ne? Počkejte, proč bych měl rozhodovat já? Williame Mazièresi, co provedete s hotelem, když už váš otec nestojí v čele největší hotelové skupiny v Evropě? Převezmete impérium? Vaše vyjádření, pane Mazièresi. Podělíte se s námi o to, co se bude dít? POSLÍČEK Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz