Literatura: Fjodor DostojevskijŠkola života

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 20
91 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:54
Počet zobrazení:4 170

Chystáte se k maturitě? Třeba vám k analýze Zločinu a trestu pomůže zrovna toto video, které přehledně shrnuje život, filozofii a poselství stěžejních románů jednoho z nejslavnějších ruských spisovatelů.

Poznámky:
Citát ze Zápisků z podzemí je převzat z překladu Rudy Havránkové, druhý citát ze Zločinu a trestu z překladu Jaroslava Huláka.

Přepis titulků

LITERATURA FJODOR DOSTOJEVSKIJ Při výslovnosti jeho jména si můžete vypomoci slovy „to je“ uprostřed. Narodil se v roce 1821 a vyrostl na předměstí Moskvy. Jeho rodina se měla dobře – otec byl úspěšný lékař, i když pracoval v charitativní nemocnici, která poskytovala služby těm nejchudším. Rodina měla dům na pozemku nemocnice, takže se mladému Dostojevskému od raného dětství naskytovaly pohledy, před kterými byly ostatní děti s podobným zázemím chráněny.

Skoro jako všichni v carském Rusku byli jeho rodiče oddaní pravoslavní křesťané a Dostojevského vlastní víra se v průběhu jeho života prohlubovala a sílila. Ve 12 letech byl poslán do školy, nejdříve do Moskvy, poté do hlavního města, Petrohradu. Dostalo se mu dobrého vzdělání, i když jako dítě ze středostavovské rodiny cítil, že mezi své aristokratičtější spolužáky nezapadá. Když byl na škole, jeho otec zemřel, možná byl zavražděn vlastními nevolníky.

Po studiu Dostojevskij chvíli pracoval jako inženýr. Začal s hazardem a přicházel o peníze, což ho provázelo po celý život. V rané dospělosti se spřátelil se skupinou radikálních spisovatelů a intelektuálů. Nebyl do ní moc zapletený, ale když vláda ostře zakročila proti odporu, Dostojevskij byl také zatčen a měl být zastřelen popravčí četou. Ale na poslední chvíli, když byli vojáci připraveni vystřelit, dorazila zpráva o milosti.

Dostojevskij byl místo toho poslán na Sibiř na čtyři roky nucených prací ve strašlivých podmínkách. Až po návratu ze Sibiře se Dostojevskij prosadil jako spisovatel. Začal ve středním věku a vytvořil řadu významných knih: Zápisky z podzemí, Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Jsou temné, násilné a tragické a většinou velmi dlouhé a složité.

Napsal je, aby světu sdělil pět důležitých myšlenek. Při diskuzi o Dostojevského myšlenkách musíme odhalit zápletky některých jeho románů. To by mu nevadilo, protože jeho knihy jsou určené k opakovanému čtení. Ale pokud to vadí vám, tady se s vámi loučíme. Dostojevského první velká kniha – Zápisky z podzemí – je rozvinutou kritikou života a světa, kterou pronáší úředník v důchodu.

Úředník je velmi nerozumný, nestálý a na všechny, včetně sebe, rozzuřený. Pořád se s někým hádá, přijde na sraz bývalých kolegů a všem jim řekne, jak je vždycky nenáviděl. Chce každému vzít iluze a udělat z nich stejné nešťastníky, jako je on. Zdá se absurdní, že byste o takové postavě chtěli napsat knihu. Ale dělá něco důležitého. Trvá, s osobitým důrazem, na jedné podivné skutečnosti o lidské povaze.

Toužíme po štěstí, ale přitom se nám velmi daří dělat si ze života peklo. „Člověk má někdy hrozně, až vášnivě rád utrpení, to je fakt,“ tvrdí. V románu Dostojevskij poukazuje na filozofie rozvoje a zdokonalování, které byly v jeho době velmi populární, stejně jako jsou stále v té naší. Kritizuje náš zvyk říkat si, že kdyby jen tohle nebo tamto bylo jiné, už bychom netrpěli.

Kdybychom dostali skvělou práci, změnili vládu, mohli si koupit pěkný dům, vynalezli stroj, který by po světě létal rychleji, dali se dohromady nebo se rozešli s určitou osobou, pak by vše šlo jako po drátkách. To, Dostojevskij tvrdí, je klam. Utrpení nás vždy bude pronásledovat. Plány na zlepšení světa nikdy nejsou bezchybné. Neodstraní utrpení, jenom změní věci, které nám způsobují bolest.

Život je jen proces, který mění původ bolesti, samotné bolesti nás zbavit nedokáže. Vždy tu bude něco, co nás bude trápit. Zastavte hladomor, říká Dostojevskij zlomyslně, a brzy přijdete na to, že tu jsou jiná trápení: lidé začnou trpět nudou, chamtivostí nebo silnou melancholií, protože je nepozvali na správný večírek. V tomto duchu Zápisky z podzemí útočí na všechny ideologie technologického a společenského vývoje, které usilují o vymýcení utrpení.

Neuspějí, protože jakmile vyřeší jeden problém, donutí naši povahu, aby byla nespokojená nějak jinak. Dostojevskij je fascinován tím, že vlastně nechceme to, za čím se teoreticky pídíme. Mluví o potěšení, které má mnoho lidí z pocitu nadřazenosti, pro které by tedy rovnostářská společnost byla noční můrou.

Nebo o popíraném, ale reálném vzrušení, které pociťujeme, když vidíme násilí ve zprávách, přičemž bychom se ohledně toho v opravdu mírumilovném světě cítili strašně. Zápisky z podzemí jsou temné, nepříjemně prozíravé, protipólem k dobře míněnému modernímu liberalismu. Neukazují, že společenský rozvoj nemá smysl, ale připomínají nám, že si vždy poneseme svá velmi komplikovaná a náročná já s sebou a pokrok nikdy nebude tak jasný a čistý, jak si ho možná rádi představujeme.

Ve Zločinu a trestu potkáváme nuzného intelektuála Rodiona Raskolnikova. I když je nevýznamný, je fascinován mocí a nemilosrdností. Myslí si o sobě, že je jako Napoleon. „Vůdci jako Napoleon byli všichni bez výjimek zločinci,“ píše, „porušovali staré zákony svých občanů, aby zadali ty, které se jim hodily více, a nikdy se neobávali krveprolití.“ Raskolnikov nutně potřebuje peníze, a tak se s pocitem aristokratické nadřazenosti rozhodne zavraždit stařenu, bezvýznamnou majitelku zastavárny a lichvářku, a ukrást jí peníze.

Mučí ho ta šílená nespravedlnost, že má ta příšerná, zlá stařena šuplíky plné rublů, zatímco on – se svou myslí, elánem a hloubkou – hladoví. Neztrácí čas přemýšlením nad jinými možnostmi jako třeba nad prací číšníka.

Raskolnikov se vloupá do jejího bytu a ubije ji k smrti. A překvapen, že ho při činu nachytala její těhotná sestra, ji zabije taky. Ale ukáže se, že není chladnokrevným, racionálním hrdinou, jak si představoval. Mučí ho vina a hrůza nad tím, co provedl. Nakonec se policii přizná, aby čelil řádnému trestu za svůj zločin. Nejspíš nikdy neuděláme to, co Raskolnikov, ale často sdílíme jeho zneklidňující uvažování.

Myslíme si, že se známe lépe, než tomu tak doopravdy je. Raskolnikov si myslí, že je nemilosrdný, ale přitom je spíš laskavý. Myslí si, že nepocítí vinu, ale je zachvácen výčitkami. Součástí života je ten obtížný úkol vymotat se z představ, které o sobě máme, abychom poznali svou skutečnou povahu. Raskolnikov je zvlášť zajímavý kvůli směru, který jeho cesta za sebepoznáním nabere. Najednou si uvědomí, že je ve skutečnosti mnohem lepším člověkem, než za jakého se považuje.

I když mnoho romanopisců rádo odhaluje odpornou skutečnost pod nánosem pozlátka, Dostojevskij se vydal na mnohem zajímavější a plodnější cestu. Chce odhalit, že pod tím tzv. monstrem může číhat mnohem zajímavější, laskavější osobnost. Dobrá, ale pošetilá, inteligentní, ale polekaná a vyděšená osoba. Když zůstaneme u Zločinu a trestu, je zajímavé, jak nás Dostojevskij donutí si vraždícího hrdinu oblíbit.

Raskolnikov je očividně velmi atraktivní osoba. Na začátku knihy je nám řečeno: „Byl to mimochodem muž velmi hezký, tmavě plavý, s krásnýma temnýma očima, dost vysoký, štíhlý a urostlý.“ Dostojevskij zkracuje pomyslnou vzdálenost mezi námi, kteří žijí převážně zákonů dbalé a víceméně zvladatelné životy, a jimi, kteří páchají hrozné činy a rozvrací životy své i ostatních.

Ta osoba, říká, je vám více podobná, než si chcete připustit, a proto s ní můžete snáze soucítit. Myšlenka, že můžete být dobrý člověk, udělat něco špatného, a přesto si zasloužit nějaký soucit, se možná zdá nedůležitá a zřejmá, dokud sami takové odpuštění jednou nebudeme potřebovat.

Tudy se chce Dostojevskij dostat do našeho dialogu s vlastním nitrem a říct nám vše o své postavě Raskolnikova, seriózního, hloubavého, pohledného muže, který se zachoval hůř než my, ale i tak může být se soucitem pochopen, jak to všichni potřebujeme a dokážeme. To je Dostojevského křesťanství v plné parádě: nikdo se nenachází mimo pole boží lásky a pochopení. Dostojevského další významná kniha, Idiot, vychází ze zkušenosti před popravčí četou, kde o vlásek unikl smrti.

V románu popisuje, jaké to bylo. Tři minuty před očekávanou smrtí poprvé jasně pozná život. Všimne si pozlacené věžičky nedalekého kostela, jak se třpytí v záři slunce. Nikdy předtím si neuvědomil, jak okouzlující dokáže záblesk světla být. Naplní ho obrovská, hluboká láska vůči světu. Kdyby spatřil žebráka, pomyslel by si, jak krásné by bylo se s ním vyměnit, aby si nadále mohl užívat, jak dýchá vzduch a cítí vítr, prostá existence se v tu chvíli konečného zjevení zdála nesmírně cenná.

A poté přijde změněný rozsudek a ničemu není konec. Jaké by bylo prožít celý život s pocitem takového vděku a štědrosti? Nesdíleli byste žádné z běžných postojů. Všechny byste milovali stejně, těšily by vás ty nejprostší věci, necítili byste hněv nebo strach.

Ostatním byste připadali jako idiot. A proto ten název Dostojevského knihy. Je to krajní verze velmi zajímavého poznatku. Neustále nás obklopují věci, které by nás mohly těšit, jen kdybychom je viděli v pravém světle, kdybychom je dokázali docenit. Dostojevskij se zoufale snažil vyjádřit hodnotu existence, než si ho – a nás – vezme smrt. V Dostojevského posledním velkém díle, Bratrech Karamazových, které vyšlo, když mu bylo skoro 60 let, jedna z postav vypráví dlouhý příběh v příběhu.

Jmenuje se Velký inkvizitor a říká, že největší událost, ke které křesťanská teologie vzhlíží, druhý příchod Krista, už vlastně proběhla. Ježíš se vrátil před několika sty lety. Zjevil se ve Španělsku během doby největší moci katolické církve, organizace, která byla, aspoň teoreticky, založena zcela na oddanosti k němu.

Kristus se vrátil, aby naplnil svá učení o odpuštění a univerzální lásce. Ale stane se něco podivného. Nejmocnější náboženský vůdce, Velký inkvizitor, Ježíše zajme a uvězní. Uprostřed noci Velký inkvizitor Ježíše v cele navštíví a vysvětlí mu, že nemůže dovolit, aby vykonal svou práci na Zemi, protože je hrozbou pro stabilitu společnosti.

Kristus, říká, toho žádá zkrátka moc – je příliš čistý, příliš dokonalý. Lidstvo nedokáže dostát nesplnitelným očekáváním, která na nás má. Pravdou je, že lidstvo nedokázalo žít dle jeho učení, a Ježíš by měl přiznat, že selhal a že jeho pojetí spásy bylo v podstatě pošetilé. Velký inkvizitor není monstrum. Dostojevskij ho naopak v příběhu zobrazuje jako spíše obdivuhodnou postavu.

Je strůjcem důležité myšlenky, že lidé nedokáží žít v čistotě, že nikdy nebudou doopravdy dobří, že nedokážou dostát Kristovu poselství a že bychom se s tím měli smířit s důstojností namísto se zuřivostí a záští. Musíme přijmout spoustu nerozumu, pošetilosti, chamtivosti, sobeckosti a krátkozrakosti jako neoddělitelné součásti lidského údělu a podle toho jednat.

A nejde jenom o pesimistickou tezi o politice a náboženství, kterou čteme, její hlavní význam spočívá v poznatcích o našich vlastních životech: nevyřešíme je, nepřestaneme být tak trochu vzteklí a vzpurní. A neměli bychom se mučit představou, že bychom mohli, kdybychom se jen trochu snažili, aby z nás byly dokonalé bytosti, které idealistické filozofie jako křesťanství ochotně nastiňují. Dostojevskij zemřel v roce 1881.

Měl velmi těžký život, ale dokázal sdělit myšlenku, které sám rozuměl víc než kdokoliv jiný. Ve světě, který si rád vypráví povzbudivé příběhy, nakonec narazíme na limity popletených, chybujících bytostí, kterými jsme. Dostojevského postoj, bezútěšný, ale soucitný, tragický, ale laskavý potřebujeme více než kdy dřív v našem naivním a sentimentálním světě, který se tak urputně drží myšlenky, kterou velký ruský romanopisec pohrdal, že nás věda všechny spasí a že díky technologii můžeme dojít k dokonalosti.

Dostojevskij nás dovede k lidštější, temnější pravdě: že – a velcí mudrci to vždy věděli – život je a navždy bude utrpením, ale přitom je možná spása, pokud toto poselství přetvoříme v geniální a dojímavá, komplexní a rafinovaná umělecká díla. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz

Komentáře (7)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Super video, díky za překlad :)

30

Odpovědět

Děkuji za překlad...

30

Odpovědět

půl afrikánské země se ve videu lepí na Sověta

03

Odpovědět

Jáj, tak to je perfektní! Díky! Mohl bych touto cestou požádat o další? Respektive především madame Austenovou a mého osobního favorita Charlieho Dickense?=o)

20

Odpovědět

Děkujeme za váš zájem! Mám radost, že video potěšilo. Až budu videa z této série překládat příště, zaměřím se tedy přednostně na tyto dva autory ;)

50

Odpovědět

+ElTigreTaky mě to nadchlo, mně by se moc líbil překlad hodnocení knih Williama Styrona, pokud existuje originál.

00

Odpovědět

+JuraaMáte na mysli nějaké konkrétní video o Williamu Styronovi? Kanál Škola života bohužel takové ve svém repertoáru nemá :/

00