Solange Paříž miluje. A miluje se s ní. Takřka doslova. Aneb jak vyznat lásku svému milovanému městu netradičním způsobem.
Neděle. 12. 7. 4:30 ráno. Most umění. Plankuji v Paříži. Už po tobě nekráčím. Ulehám na tebe. Tam, kudy lidé chodí, postupují, přesouvají se, pospíchají, se zastavím.
Říkám: "Zastav!" Tam! Tam! Tam chci... Tam tě chci milovat. V zemi se nahromadilo horko ze vzduchu. Ptám se, po kolik staletí už po ní kráčíme. Po Paříži.
Když svou podrážku odlepím od země, celé mé tělo se rozprostře. Vertikálně jsem anonymem mezi anonymy. Horizontálně nezapadám. Jsem nebezpečná. Trochu šílená. Vadná. Nemocná? Mrtvá.
Tato dívka je mrtvá. Jsem mrtvá? Únava? Mé čelo, má pusa, můj nos proti asfaltu. Polibek. Ulehám na tebe. 6:30, 7:00.
Přihlížím zhasnutí pouličních světel. Mám strach z aut. Zdalipak mě vidí? Dlažební kostky. Vydali se po dlažebních kostkách. Paříž. Mrtvolné město. Prastaré město. Staré město, pevně tě objímám.
Paříži! Zchátralé město, špinavé, smrduté, smyslné, pevně tě objímám. Cítíš mě tam? Dělá ti to taky to, co mně? Paříži, možná kvůli tobě dnes přijdu o nohu. Cítím, kudy projížděla auta.
Je to smrad, který nikde jinde neucítíte. Co dělá ta dívka natažená na zemi? Dýchá? Záda se jí nadzvedávají. Dnes neumřu. Dýchá? Kdo tudy chodil? Chodil tudy Ludvík XIV.?
A tudy? Planking v Paříži. Paříž! Co ta holka dělá? Horizontálně mě to bolí. Proti tobě. Pokládáš se na mě, Paříži. Dá se říct, že opustila své tělo.
ElTigrePublikováno: 7 let
