Nový pohled na barvy

Dobře. Jakou barvu má toto pozadí? Modrou, zelenou, modrozelenou, tyrkysovou, petrolejovou? Přátelé slunce, raději si udělejte čaj a posaďte se, jde o mnohem více než jen o vaše nastavení monitoru. Připravte se na trošku… Překlad: lenkaz www.videacesky.cz Musíme si promluvit. O této barvě.

Ale než budeme moci, musíme si nejdříve promluvit o této. - To je žlutá, správně? - Správně. Ale to, co vidíte, vlastně žádná žlutá není. Žlutá je jen ve vaší hlavě. To, co tady vidím já, je opravdová žlutá. Tedy opravdové žluté světlo. Světlo je elektromagnetické záření, to existuje v různých vlnových délkách: rentgenové paprsky, rádiové vlny, UV záření…

A v tomto širokém spektru elektromagnetického záření je jedna malá oblast, ve které můžeme vidět záření ve formě barev. Pro nás viditelné světlo se nachází v oblasti vlnových délek mezi 400 a 780 nanometry. Každé barvě náleží určitá vlnová délka. Červená ji má delší, fialová kratší a žlutá je mezi nimi s vlnovou délkou zhruba 570 nm v závislosti na odstínu.

Denní světlo nebo světlo tady z mých reflektorů je ale bílé, jsou v něm všechny vlnové délky. Jak z tak širokého bílého světla dostaneme určitou barvu, tedy vlnovou délku? Světlo mojí lampy nyní dopadá na toto pozadí, které světlo absorbuje, tedy jej polyká, až na jednu vlnovou délku: tu žlutou.

Ta se od pozadí odráží a toto žluté světlo dopadá v mém oku na sítnici. Na sítnici se nachází receptory citlivé na světlo: tyčinky, které umožňují vnímat světlo a tmu, a čípky, které umožňují vidět barvy. My lidé jsme takzvaní trichromati, což znamená, že máme na sítnici 3 druhy receptorů barev, které absorbují různé vlnové délky.

Máme modré, zelené a červené čípky, pojmenované po vlnových délkách, které absorbují nejlépe. Žluté světlo s 570 nm spadá jak do absorpční oblasti receptoru zeleného, tak i receptoru červeného. Žluté světlo tedy na mé sítnici absorbují jak zelené, tak i červené receptory a ty pak předávají signál „žlutá“ mému mozku.

Jakmile si ale sednu k počítači a stříhám toto video, tato žlutá už není opravdová žlutá. Pro vás už to taky není opravdová žlutá, do vašich očí nedopadá žluté světlo. Ačkoliv vidíte různé barvy, ve skutečnosti má obrazovka jen tři: červenou, zelenou a modrou. Kdybychom to extrémně přiblížili, viděli byste, že žlutá, kterou vidíte, je jen směs červené a zelené.

To je zvláštní, protože fyzikálně se červené a zelené světlo nedají smíchat, aby vznikla nová barva. Červené a zelené světlo totiž znamenají rozdílné vlnové délky a paprsky odlišné vlnové délky spolu fyzikálně nemohou interagovat.

Nemůžete tedy jednoduše zamířit paprsek o vlnové délce 600 nm na jiný se 400 nm, aby se smíchaly a vzniklo 500 nm, tak to nefunguje. Když teď vidíte žlutou, na sítnici vám žluté světlo nedopadá. Do očí vám dopadá zároveň červené a zelené světlo, pro vaše receptory platí totéž: zelené a červené. Stejně jako u mě jsou u vás aktivovány jak zelené, tak i červené receptory, pro váš mozek to je totéž.

Barva tedy má objektivní, fyzikální stránku, vnější součást, tedy vlnovou délku, a subjektivní, vnitřní součást, tedy vnímání v naší hlavě. Přesně na to budeme myslet, zatímco budu vyprávět dál, protože vás čeká opravdové… Musím nejdříve trochu odbočit, dávejte pozor. Lidé, kteří jsou barvoslepí, trpí ve většině případů takzvaným daltonismem.

Správně by se mělo říkat „barvoslabozraký“. Existují lidé, kteří nevidí žádné barvy a vidí černobíle, to je ale vzácné. Lidé s daltonismem na takových obrázcích nerozpoznají čísla, ale jen tečky. Další test je Farnsworth- Munsell 100 Hue Color Vision Test. V něm musíte seřadit různé barevné tóny v řadě tak, aby byly přechody mezi nimi co nejplynulejší.

Takto se dá přesněji zjistit, o jaký druh barvosleposti se jedná. Modré čípky jsou zasaženy jen zřídka, většinou jsou to ty zelené nebo červené, které absorbují nesprávnou vlnovou délku. To je způsobeno, dá se říct, defektními proteiny červených nebo zelených čípků a geny, které tyto proteiny tvoří, se dědí recesivně přes chromozom X, proto jsou barvoslepí téměř jen muži.

Protože mají jen jeden chromozom X, jsou barvoslepí, jakmile tento chromozom obsahuje daný gen. U žen, které mají dva chromozomy X, by jej musely obsahovat oba, aby se u nich barvoslepost projevila. Proto se barvoslepost týká méně než 1 % žen, ale každého dvanáctého muže. Možná to ale brzy půjde léčit, jen si musíme do oka vstříknout malý vir.

To zní divně, tak ale funguje genová terapie. Pomocí viru můžeme do oka dostat ten správný gen, který pak tvoří ty správné čípkové proteiny. U kotulů už se to dokonce vyzkoušelo. Všichni samci kotulů totiž mají defektní červený čípek, a jsou tak perfektní pro výzkum daltonismu. Posadili je před dotykovou obrazovku se šedými kruhy, na ní se objevovaly barevné skvrny, na které měli sáhnout.

Vlastně na ně nesahali takto, ale svými hlavami. Roztomilé. Pokaždé, když skvrnu správně identifikovali, dostali hroznovou šťávu. Jen červené skvrny nepoznali, a tak nereagovali. Neurolog Jay Knights pak naočkoval několik opic virem, který je „infikoval“ RNA geny červených čípků.

O 20 týdnů později začaly opice rozpoznávat červené skvrny, barvoslepost u nich tedy byla vyléčena. Tuto terapii ale ještě nemáme, nebyla totiž testována na lidech. A teď to přijde… Vyměním pozadí z dramaturgických důvodů… Když se geny, které způsobují barevné vidění, dědí pomocí chromozomu X a ženy tyto chromozomy mají dva, existují ženy se „Super Colour Vision“?

Stručně řečeno: Pravděpodobně ano. Existují domněnky, že jsou dvě, tři procenta žen tetrachromatické, tedy že ve svém oku nemají tři, ale čtyři odlišné druhy čípků. Mají další druh receptoru barev s maximální absorpcí mezi zelenou a červenou, takový žlutý čípek.

Jen o jeden druh receptoru víc znamená obrovský rozdíl. Člověk vidí zhruba milion různých barevných odstínů. Tetrachromat by mohl vidět zhruba sto milionů odlišných barev. Na základě DNA, tedy krevního testu, se dá zjistit, zda žena je, nebo není tetrachromatická. Jay Knights začal tyto ženy hledat. Společně s neuroložkou Gabriel Jordanovou našel celkem devět žen s tetrachromatickým genem, dokonce vyvinul test barvocitu se žlutým světlem.

Vzal dva odlišné odstíny žluté, které jsou pro nás nerozlišitelné, které by ale tetrachromat se žlutým čípkem měl umět rozlišit. A… neviděly rozdíl. Jen jedna žena tento rozdíl poznala. Znamená to, že tyto ženy přece jen neměly čtvrtý receptor?

Ne nutně. Teď, přátelé slunce, to bude opravdu… Mohla bych být tetrachromat a nic nepoznat. Vzpomínáme si: Barva tedy má objektivní, fyzikální stránku, vnější součást, tedy vlnovou délku, a subjektivní, vnitřní součást, vnímání v naší hlavě.

A tato vnitřní součást, tedy vnímání mozku, hraje neuvěřitelně důležitou roli. Nejlepší příklad: skutečnost, že my lidé jsme dlouho nedokázali vidět modrou. - Co? - Kdysi jsme neviděli modrou. Takže jsme dřív neměli modré čípky? Naše sítnice byla stejná, jen jsme to neviděli.

- Co? - V roce 1858 Angličan William Gladstone zjistil něco velmi zvláštního. Byl velkým fanouškem starořecké literatury a zbožňoval Homéra. O to víc mu vadilo, že Homér byl očividně úplně mimo, co se barev týče. V Odysseji se například píše o vínově červeném moři nebo o fialových ovcích. A Gladstone si říkal: „Co bylo s Homérem špatně?“ Byl to stylistický prostředek, nebo byl ten muž třeba barvoslepý?

Proto si Gladstone vzal Odysseu a spočítal, kolikrát tam je jaká barva. Výsledek: 200× slovo „černá“, 100× „bílá“, zhruba 15× „červená“, „žlutá“ a „zelená“ méně než 10× a ani jednou „modrá“.

Hm… V různých kulturách a jazycích se nejdříve objevuje „černá“ a „bílá“. Někdy poté se objeví „červená“, pak se to v různých kulturách a jazycích liší, buď je dřív „zelená“, nebo „žlutá“, ale vždy relativně pozdě „modrá“.

Člověk tedy relativně pozdě vymyslel slovo „modrá“, ale když už jsme vždycky měli na sítnici modrý čípek, museli jsme přece vždycky vidět modrou! Jen proto, že jsme pro ni neměli výraz, jsme ji přece nemohli nevidět. Ale mohli. Zamyslete se nad tím. Jazyky přece vznikají z jisté nutnosti. Různé barvy musejí mít nějaký význam, musejí být nějak relevantní, aby vznikla potřeba je pojmenovat a odlišovat.

Je logické, že prvními výrazy pro barvy byly „černá“ a „bílá“, označují tmavé a světlé. Pak přišlo slovo „červená“. Červená jako krev, červená jako některé bobule v přírodě nebo varovné barvy zvířat. Modrá je v přírodě neuvěřitelně vzácná a ta trocha modré, kterou tam vidíme, vzniká úplně jinak než ostatní barvy.

Barvy obvykle vznikají pomocí pigmentů. Zelené listy díky chlorofylu, moje vlasy a kůže jsou melaniny a plameňáky zabarvují karotenoidy. Modrý motýl Morpho didius, který je mimochodem i mezi emotikony, nemá žádné modré pigmenty. U pigmentů se světlo absorbuje až na určitou vlnovou délku, tedy odpovídající barvu, která se pak odráží.

V motýlím křídle ale není žádný modrý pigment, jen jemná struktura s mikroskopickými drážkami. Ta sice světlo neabsorbuje, ale všechny nemodré vlnové délky se odrážejí tak, že dochází k destruktivní interferenci, navzájem se zruší. Tato mikrostruktura má tedy naprosto ideální velikost pro vlnovou délku modré.

Totéž platí pro modré ptačí peří, dokonce ani modré oči nemají modrý pigment, ale odpovídající mikrostrukturu. Prakticky neexistují přírodní modré pigmenty. Dokonce ani borůvky nejsou přísně vzato modré, ale fialové. Nejen pro přírodu je těžké vytvořit modré pigmenty, i lidem trvalo dlouho, než začali vyrábět modré pigmenty a barvy, aby třeba potiskli tričko.

Protože je modrá barva v přírodě vzácná, bylo slovo „modrá“ potřeba až tehdy, když člověk začal sám modré barvy vyrábět. Ale teď se samozřejmě ptáte: Jak je to s oblohou? Ta je přece modrá, kam až oko dohlédne! Nebo ne? Červená, protože se musíte soustředit.

Teď přijde opravdové… Musíme vycházet z toho, že my lidé jsme nebe nevnímali jako modré, dokud jsme pro modrou neměli slovo. - Co? - Z fyzikálního hlediska jsme modrou viděli, naše modré čípky tuto barvu vždycky absorbovaly, jen jsme to nevnímali. Když se podíváme do staré literatury, najdeme třeba zelené nebe a v některých jazycích se dodnes jazykově nijak neliší modrá od zelené.

V mojí mateřské vietnamštině je to podobné: Modrá i zelená jsou „mau xanh“. Můžete je odlišit, když řeknete „mau xanh la“, mau xanh listů, tedy zelená, nebo „mau xanh dei“, aspoň myslím, mau xanh nebe, tedy modrá. Psycholog Jules Davidoff to chtěl vědět přesněji a navštívil kmen Himbů v Namibii, kteří nemají výraz pro modrou.

Ukázal jim tento obrázek, kde je jedno políčko očividně modré a ostatní jsou zelená. Tito lidé měli opravdu potíže jinak zbarvené políčko identifikovat. Zato mají Himbové několik jazykových rozlišení pro zelenou.

Můžete to zkusit sami: Jaké políčko má jiný zelený odstín než ta ostatní? Já ten rozdíl nevidím, ale toto políčko je opravdu jiné než ostatní. Pro lidi z kmene Himbů to bylo jednodušší než první cvičení. Takže znovu: Všichni lidé mají v oku stejné receptory barev, ale teprve naše řeč může naše vnímání barev v některých případech umožnit.

A co tedy vidí lidé z kmene Himbů, když se podívají na modré nebe? Možná něco takového, možná taky ne. Lingvista Guy Deutscher k tomu v podcastu Radiolab vyprávěl velmi zajímavou anekdotu. Má malou dceru a časem ji naučil poznávat barvy, jak se to obvykle děti učí.

Ale jednu maličkost jí zamlčel, a sice, že je nebe modré, a čekal, jestli na to přijde sama. Vědci jsou skvělí, taky to jednou vyzkouším. Jeho dcera se normálně naučila, co je modrá. Když na ni ukázal a zeptal se, odpověděla „modrá“. Vždycky, když byli venku a nebe bylo modré, ukázal na něj a zeptal se: „A co je tohle za barvu?“ A jeho dceru to na začátku jen iritovalo.

„Tam přece nic není.“ Vypadalo to, jako by tam vůbec nic barevného neviděla. Cože? Několikrát řekla „bílá“ a pak, po 1,5–2 dalších měsících řekla poprvé „modrá“.

A na pozadí všech těchto vědomostí… se opět budeme věnovat tomuto pozadí. Že se lidé obzvlášť nedokážou shodnout na jazykovém označení pro rozličné modrozelené odstíny, je velmi častý fenomén. Samozřejmě toto barevné video podle nastavení barev vypadá na každé obrazovce trošku jinak. Ale i kdybyste tu všichni byli a dívali bychom se na ni společně, jsem si jistá, že bychom se na výrazu pro tuto barvu neshodli.

Vidím zelený nádech, ale kdybych se musela rozhodnout, řekla bych, že to je modrá. Melanie, naše grafička, by řekla, že to je zelená, nebo ne? To nemusí znamenat, že já a Melanie vidíme barvy odlišně.

Možná máme jen odlišné jazykové definice. To ale také znamená: Jak barva vypadá, vůbec není objektivní, ale všechno je to tady uvnitř. Nemůžu vědět, jestli v tvé hlavě tvoje červená vypadá stejně jako moje červená. Je dost dobře možné, že to, co je pro mě červená, co tak vnímám, v tvé hlavě vypadá jako moje modrá. Je dost dobře možné, že tvůj a můj svět vypadají barevně úplně jinak.

Tady uvnitř. Nemůžeme to nijak zjistit. Jak moc jste…? Dejte mi vědět a na viděnou u dalších videí. Ve chvíli, kdy toto natáčím, máme aktuálně 99 814 odběratelů. Blížíme se ke 100 000! Když jsme tak blízko, mohla bych mít radost už teď, vlastně mám radost celou dobu, tak jako tak ji mám z tohoto kanálu, ale v posledních měsících mě obzvlášť těší, jak rosteme, ale až minule jsem vysvětlila, že máme tak rádi kulatá čísla.

A proto je samozřejmě mezník 100 000 tím, jak to říct… Ještě docela nedávno, minulý rok, bych vsadila peníze na to, že se ke 100 000 nikdy nepřiblížíme.

Doufám, že až toto video uvidíte, bude už tento mezník za námi. Ale nechci se radovat předem, určitě to budu slavit na Instagramu, můžete mě tam sledovat, jinak si možná vymyslím něco na příští týden.

Tak tedy na viděnou příští čtvrtek, přátelé slunce!