Nedoceněná mistrovská díla Louvru

Určitě víte, co se říká
o rozlehlosti Louvru a o jeho bohatých sbírkách.
Kdybyste strávili minutu před každým z exponátů,
zabralo by vám asi dva a půl měsíce, než byste zhlédli všechny.
Pokud byste tu trávili osm hodin denně. Je tudíž samozřejmě obtížné dopřát
všem exponátům pozornost, jakou si zaslouží.
Často dáme přednost spíše proslulým dílům na úkor těch méně slavných.
V tomto videu si představíme díla, u kterých se většinou nezastavíme,
ale která si zaslouží být známější.

Naše prohlídka začne
v oddělení orientálních památek. Zde se nachází mnoho podivuhodných děl, jako třeba mezopotámští
obří okřídlení býci s lidskou hlavou nebo obrovská nádoba z Amathonte. Ale kromě nich se zde nachází předmět, o kterém vám chci povědět
a který je často úplně přehlížen. Na délku totiž měří sotva něco málo
přes centimetr a půl. Súský psík je zlatý přívěšek
starý 5 000 let.

Představuje psa ze společenského plemene
se zahnutým ocasem a obojkem kolem krku. Co je na něm ale zvláštním,
je zavěšovací kroužek na jeho zádech. Jde totiž o první známé použití
svařování v dějinách lidstva. Jedná se rovněž o jeden
z prvních dokladů zlatnického řemesla, a je to skutečné mistrovské dílo té doby. Následující exponát se nachází
v sále D oddělení orientálních památek. Když procházíme
před touto sádrovou sochou, nepovšimneme si na ní ničeho zvláštního.

Přesto se jedná o úplně nejstarší
exponát v celém Louvru. Je stará 9 000 let
a byla objevena v roce 1985 na nalezišti v Aïn Ghazal v Jordánsku. Jelikož pochází z neolitické doby,
která neznala písmo, nevíme, k čemu byla používána
a jaký byl její význam. Nicméně víme, že byla vymodelována
ručně kolem výztuže z rákosových stvolů a že byla pravděpodobně
ozdobena parukou a oděvem. Každopádně navzdory uplynulým tisíciletím
je její pohled stále stejně pronikavý.

Hned vedle v sále 10 najdeme
podivuhodnou sochu bez hlavy, sochu královny Napirasu.
Napirasu byla ženou krále Untaš-Napiriša, který vládl kolem roku 1 300 př. n. l. v Elamu, starověkém státě na jihozápadě Íránu. Samotná socha je důkazem
bohatství elamského království. Zaprvé není dutá,
jak bychom mohli předpokládat, ale plná, takže bylo spotřebováno
obrovské množství kovu. Socha tudíž váží téměř dvě tuny.


Zadruhé, což je překvapující, byl její vnitřek vyroben
z dražšího kovu než její vnější část. Jádro sochy je totiž vyrobeno z bronzu,
zatímco povrch je měděný. Proč ale zvolili dražší kov na část,
kterou ani nevidíme? To zůstává záhadou. Když už mluvíme o záhadách,
další exponát jich také několik skrývá. Jedná se o mosazné umyvadlo
obložené zlatem a stříbrem, přezdívané Křtitelnice svatého Ludvíka. I přes svůj křesťanský název
se nachází v oddělení islámského umění a byla vyrobena kolem roku 1330, tedy přibližně šedesát let
po smrti svatého Ludvíka.

Neví se přesně, kdy a za jakých okolností
byla přivezena do Francie, ale byla součástí
francouzského královského pokladu už v polovině 15. století.
Co ale víme je, že byla vyrobena v Egyptě
za dynastie Mamlúků a že se jedná o jedno z nejvýznamnějších
mistrovských děl islámského umění. Celé umyvadlo je zevnitř i zvenku zdobeno
postavami a jemnými rytými ornamenty.

Můžeme tu najít jezdce,
významné osobnosti mamlúckého dvora a celou sbírku skutečných
i imaginárních zvířat. Obsahuje i překvapivé detaily. Všechna zvířata jsou například
zobrazena tradičně z profilu, kromě jednoho ukrytého králíka,
který na pozorovatele hledí zpříma. Další zvláštností je,
že tvůrce Muhammad ibn al-Zayn se na umyvadlo podepsal
dokonce šestkrát, což je výjimečné. Nejpodivnější je ale osud tohoto díla.

Bylo vytvořeno
na islámském území ve 14. století, později použito při křtu Ludvíka XIII.
v roce 1606 a při křtu syna Napoleona III. Ten byl pokřtěn v roce 1856
a pouze pro tuto příležitost tento exponát dočasně opustil Louvre. V sále deset přihlížíme scéně,
která okamžitě upoutá naši pozornost. Osm zahalených postav v černém,
které drží desku, na které se nachází
ležící postava ve zbroji. Jejich strašidelné siluety podtrhují
dojem čehosi vážného a znepokojivého.

Tato socha z pestrobarevného vápence je vlastně náhrobkem
věnovaným Philippu Potovi, významnému úředníkovi
z Bourgogne v 15. století a rytíři Řádu zlatého rouna. Právě on je tou postavou na desce,
se psem ležícím mu u nohou. Deska oslavuje rytíře a po stranách
se nachází dlouhý epitaf. Hrobka Philippa Pota
je působivá z mnoha hledisek, ale nejvíce fascinující je
pohřební průvod osmi truchlících postav.

Každá z nich je v jiné pozici a zdá se,
že prohýbají pod velkou tíhou. Realističnost díla je posílena faktem,
že postavy jsou v životní velikosti a vzbuzuje dojem, že jsme
účastníky pohřbu zamrzlého v čase. Je překvapující, že hrobku si objednal
sám Philippe Pot ještě za svého života. Možná to byl on sám, kdo navrhl podobu
tohoto výjimečného díla konce středověku. V sále C v mezipatře na nás čeká
mistrovské dílo německého sochařství. Tato socha z lipového dřeva představuje
Máří Magdalénu v mystické extázi. Podle legendy žila Máří Magdaléna
nahá v jeskyni jako poustevnice a každý den ji andělé
vyzvedli na nebesa.

Přesně tuto scénu
původně socha zobrazovala, neboť byla podepřena anděly a celé sousoší
bylo zavěšeno z klenby kostela, jak dokazuje závěs na zádech světice. Co nás na Máří Magdaléně
dozajista upoutá je její krása, která odpovídá jak renesančním normám,
tak i gotické tradici. Detaily jejího těla a obličeje
jsou precizně vymodelovány a její křivky jsou překvapivě smyslné,
když vezmeme v úvahu, že jde o náboženské dílo.


Nejpůsobivější jsou především její vlasy. Vodopád zlatých vlasů
sahající až do půli stehen a částečně skrývající její nahotu. To vše dodává soše určité fluidum,
které vyzařuje do celé místnosti. Další předmět je zároveň uměleckým dílem
i skutečnou vědeckou kuriozitou. Hodiny Stvoření světa
vyrobené v Paříži v roce 1754 jsou tak ambiciózním projektem,
že si vyžádaly spolupráci tří osob.

Hodiny obsahují
rytou zeměkouli, Slunce, Měsíc a zobrazení sluneční soustavy,
to vše spojené jinými prvky. Původně ukazovaly čas
ve všech částech světa a všechna nebeská tělesa se otáčela. Toto mistrovské dílo objednal
Joseph François Dupleix, generální guvernér indických
obchodních stanic v 18. století. Dupleix chtěl hodiny nabídnout jako
královský dar nabobovi z Golcondy, ale byl zbaven funkce dříve,
než je stihl doručit.

Dnes se nacházejí v sále 41
v oddělení uměleckých předmětů. Naše návštěva se chýlí ke konci a doufám, že ve vás vzbudila chuť vidět
nedoceněná díla muzea na vlastní oči. Těch pár exponátů,
které jsem vám představil, tvoří pouze nepatrnou část sbírek
a zbývá ještě objevit mnoho zajímavostí. Ostatně, pokud se chcete dozvědět více, doporučuji vám zhlédnout
toto video na kanálu Axolot, ve kterém jsem mluvil
o zajímavých exponátech v Louvru.

Doufám, že vás potkám
v jedné z galerií a na shledanou! Překlad: Alienor
www.videacesky.cz