Mind Field: Totální izolaceVsauce

Představte si, že jste uvězněni v místnosti o rozměrech 3x3 metry v úplné izolaci. Žádné přístroje pro měření času, žádné mobily, žádné knížky, nic na psaní, žádná okna. Psychologové říkají, že i méně než tři dny v podobné místnosti mohou vést k poškození mozku. Já budu v téhle místnosti přesně tři dny. Očividně je na pokraji mizérie. I ve městě obklopeni lidmi si můžeme připadat osaměle nebo znuděně.

Váš mozek je jako hladová houba. Neustále absorbuje informace. Prosperuje, když je stimulován. Kromě smartphonů, knih, filmů, přátel a rodiny do naší hlavy neustále vstupují tisíce vjemů. Ale co kdybychom od toho byli odříznuti? IZOLACE Co je nuda?

Věří se, že je to emoce, která je méně intenzivní formou znechucení. Vizuální znázornění emocí vytvořené Robertem Plutchikem je všechny zobrazuje v kruhu. Všimněte si, že nuda sdílí výčnělek se znechucením a averzí. Jsou to různé intenzity stejné emoce. Nuda nás odrazuje od situací s malou stimulací, protože rozdílnost a stimulace doslova vedou k neurogenezi, růstu mozkových buněk.

Jsme tu dnes a děláme, co děláme, protože nás nuda přivedla k větším a větším výzvám a větším a složitějším mozkům. Takže jaké to je být zbavený vjemů a sociálních interakcí, které tolik z nás považuje za samozřejmé? UKÁZKA Č. 1 BOLEST VS. NUDA Významná studie na Harvardské a Virginské univerzitě přišla na to, že studenti upřednostňují fyzickou bolest před patnácti minutami nudy.

K prokázání toho, kam až jsou lidé schopni zajít, aby se vyhnuli nudě, jsme přivedli nic netušící subjekt. Myslí si, že je v cílové skupině. Začali jsme představením sady podnětů, ze kterých je jeden velmi nepříjemný. - Do hajzlu. - Co je? Dalo mi to šok. Sáhni si. - Dalo mi to šok. - Ne, opravdu? Nelíbí se mu to.

Náš falešný test pokračuje. Začněme s šokujícím tlačítkem. Jamisone, zmáčkl byste ho znovu? Nechce se mi. Proč ne? Protože mi to dalo šok, a ještě teď to cítím v předloktí. Teď je čas na opravdový test Jamisona. Test nudy.

Budete v místnosti třicet minut. Prosím, setrvejte na židli. Klidně si dopřejte další šok, ale nemusíte. Dobře, okamžik pravdy. Když jsou jedinými dvěma možnostmi nuda a bolestivý šok, pro co se náš subjekt rozhodne? Ani se na to tlačítko nekouká. UPLYNULÝ ČAS Neuběhla ani minuta a Jamison už je neposedný.

Ještě skoro půl hodina do konce a žádný jiný podnět v místnosti, šokující tlačítko je lákavý předmět pro zaměstnání Jamisonovy mysli. Pamatujete, co před několika minutami Jamison řekl? Nechce se mi. Ale bude po podnětu prahnout tak silně, že prostě to tlačítko zmáčkne? Trvalo to přesně jednu minutu a padesát sedm sekund nudy, aby Jamesinova mysl obrátila z "už nikdy" na "jistě, dám si elektrický šok pro zmírnění nudy."

Někdy vám jakákoliv stimulace připadá lepší než vůbec žádná. Tomuhle chlápkovi se nuda nelíbí, ale odolá druhému stisknutí? Jsme společenští tvorové. Ať už to je jiný člověk, míč na volejbal nebo šokující tlačítko, spřátelíte se s čímkoliv, s čím chcete. - Jamisone? Já jsem Michael. - Rád tě poznávám. Díky, že jsi dneska přišel. Povyprávěj mi trochu o tom, co jsi v téhle místnosti dělal.

Seděl jsem v téhle místnosti s tlačítkem a navzdory tomu, že jsem řekl, že ho znovu zmáčknout nechci, jsem ho zmáčkl dvakrát. Proč? Asi jsem se prostě v téhle místnosti nudil. Vážně? Bolelo to? Ano. Hypotéza je, že když jsou lidé ponecháni o samotě s velmi negativním podnětem, znovu ho spustí jen proto, že mají co dělat.

Jsem jedním z nich. Nuda se nám příčí natolik, že je i fyzická bolest přijatelnější. Ale úmyslně se nechat zavřít do na první pohled nejnudnějšího prostředí může být ku prospěchu. Říká se tomu smyslová deprivace. UKÁZKA Č. 2 SMYSLOVÁ DEPRIVACE Psychologové prováděli experimenty se smyslovou deprivací od 30.

let 20. století. Během studené války používala armáda smyslovou deprivaci k tréninku a výslechům. V 70. letech 20. století se tato aktivita stala rekreační ve zvukotěsných neprůsvitných plovoucích tancích, které vás nadnášejí ve slané vodě, co má stejnou teplotu jako vaše tělo. Jsem na cestě do podzemní plovoucí laboratoře. Tahle společnost prodává smyslovou deprivaci. Tohle bude něco jako trénink pro mojí třídenní izolaci a dostanu rady od experta.

- Ahoj, Dominicu, jak se máš? - Ahoj, jak to jde, Michaele? Dominica Monaghana můžete znát z Pána prstenů či seriálu Ztraceni. - Tohle je tvoje poprvé, že ano? - Je to moje poprvé, jsem drobet nervózní, nikdy jsem nebyl sám bez podnětů. Jedna z mých nejoblíbenější věcí na plování je, že se nic jiného neděje. Nic nevidíš, nic neslyšíš, nic nemůžeš dělat, musíš se prostě koukat na sebe a to je pro někoho děsivé. Je to jako dívat se hodiny do zrcadla.

Tenhle plovoucí tank je opravdu dobrou cestou přípravy na izolační komoru, ale také si myslím, že mu nesmí vadit, že ho to vyvede z jeho komfortní zóny. Je dobré jednou za čas nechat mysl plavat. Dobře, tak se koukněme. Takže tohle je ta místnost. Zde budu následující hodinu sám, nebudu mít co dělat, jedině poslouchat svoje myšlenky. Uvidíme se na druhé straně.

Je dobré jednou za čas nechat mysl plavat. Musíte strachu připomenout, že vy jste řidičem. - Ahoj, Dominicu. - Jaké to bylo? - Bylo to vážně dobré. - Opravdu? - Můžeme se posadit? - Tak pojďme. Moje první myšlenka, když jsem si lehnul, byla: "Páni, to nadnáší." A pak jsem prostě začal přemýšlet nad povinnostmi a úkoly, ale od nějaké chvíle to bylo jako ve snech.

Ale moje oči byly otevřené jako v polosnech, které máš, buď když usínáš nebo se probouzíš. Teď jsi na to kápnul. Dovoluješ svému mozku být volný, pluješ v prostoru, jsou z tebe jen atomy na hladině bazénu plujícího v prostoru. Takže teď sis prošel tímhle a chystáš se podstoupit izolační komoru. Myslíš, že ti tohle nějak pomohlo, nebo naopak?

Jen se míň těším na to, co mě čeká. Tři dny jsou celkem rozdíl oproti jedné hodině. Někteří lidé volí izolaci k učení se o izolaci. Jak se připravujeme prozkoumávat jiné planety, čelíme malému problému. Věci ve vesmíru jsou opravdu, opravdu daleko od sebe. I výlet na Mars by v rámci naší Sluneční soustavy trval měsíce oběma směry. To je hodně času stráveného v odříznutí od zbytku lidstva, v uvěznění na malé kosmické lodi.

Abychom se na takové cesty připravili, tak jsme tady na Zemi podrobili pár lidí extrémním podmínkám. V roce 1989 se mladá italská návrhářka interiérů Stefania Follini dobrovolně přihlásila do experimentu NASA, aby pomohla studovat účinky izolace spojené s cestováním ve vesmíru. Strávila 130 dní o samotě v buňce z plexiskla, v jeskyni, 9 metrů pod zemí v Novém Mexiku. Vzhledem k absenci hodinek či jakékoliv známky dne a noci bylo tělo slečny Follini úplně rozhozeno.

Její menstruační cyklus ustal a její cyklus spánku se dramaticky narušil. Měla sklon být vzhůru po dvacet či dvacet pět hodin v kuse. Spávala asi 10 hodin. Když se konečně dostala na povrch, mylně se domnívala, že byla pod zemí jen polovinu času, než skutečně byla. Ať už byl její zážitek jakkoliv náročný, alespoň měla knížky na čtení.

V mé izolační komoře budu zírat jen do bílých stěn. Být sám. Jaké to potěšení. Oprostit se, od všeho uniknout, odpočinout si. Vyhnanství ze společnosti, léčba tichem, samovazba. Samota není vždy příjemná. Co se stane, když izolace není dobrovolná? William Brown ví o samovazbě z první ruky. Takže Williame, kolik času jsi strávil ve vězení?

Asi tak 16 let. - To je skoro půlka tvého života. - Jo, v podstatě půlka mého života. Dostal jsem se do vězení v 18 letech za ozbrojené přepadení banky. Tohle byl můj domov přerušovaně asi na dva roky. Díra. Jak dlouho jsi tu byl nejdéle v kuse? Dohromady asi pět měsíců.

Řeknu ti, co mě ohromuje. Zdá se to mnohem horší než normální cela. Nemá to mříže pro přístup světla nebo pro výhled. Ne, to vůbec. Měl jsi tam aspoň matraci? To byla jediná věc, a v téhle konkrétní cele to byla jediná věc, kterou jsem tu měl. Měl jsem tu jenom matraci a kromě ní nic jiného.

Tohle světlo bylo pořád rozsvícené, takže tu bylo... - To světlo je pořád rozsvícené? - To světlo je pořád rozsvícené. - I v noci? - I v noci, to světlo je pořád rozsvícené. Jsi tu ponechán se svými vlastními myšlenkami. To je vše. Sedával jsem si. Třeba v tomhle rohu jsem si sednul. - Čelem k tomu rohu, nebo zády k němu? - Ne, zády k němu a prostě jsem seděl a soustředil se na dýchání.

Nikdy nevíš, jsi jako v limbu. Nevíš, kdy otevřou dveře. Znal jsem chlápky, co nepřetržitě odseděli v téhle malé cele roky. - Jak je to změní? - Mentálně je to zjizví na celý život. - Opravdu? - Ano. Chystám se udělat jednu věc. Zavřu se do místnosti podobné téhle. - A nebudu mít hodiny. - Vůbec nic? Nebudu mít podle čeho určit čas. Znervózňuje mě, až se ty dveře zavřou, náhle si uvědomím, kolik času mi ještě zbývá.

A o to jde, protože jakmile se tyhle dveře zavřou, - je to konečné, je to skoro jako rakev. - Vážně? Ještě extrémnější než izolace od ostatních lidí je izolace od ostatních lidí a podnětů. Tohle se chystám dělat v téhle místnosti. Nudnější už tato místnost být nemůže. Je zvukotěsná, a tohle světlo nikdy nezhasne.

Mám tu malou postel, ale nebude tu žádné rušení. Nebudu mít jak určit, kolik je hodin. Nikdo mi nebude nosit jídlo, protože všechno jídlo už v místnosti je. Bílé nádoby soylentu. Mám tu spoustu vody a mám tu umyvadlo s bílým mýdlem a taky malý záchod. Můžu tu akorát tak být úplně sám se svým já a svými myšlenkami. Psychologové říkají, že i méně než tři dny v podobné místnosti můžou vést k poškození mozku.

Já budu v téhle místnosti přesně tři dny. Celých 72 hodin. UKÁZKA Č. 3 IZOLAČNÍ KOMORA Napřed ti změřím životní funkce. Michael ze sebe v podstatě dělá laboratorní krysu. Chceme vidět, jak by se mohl změnit před a po izolaci. Co se stane s jeho tlakem, co se stane s jeho tepem, s jeho základními reflexy.

Máš jako lékař nějaké obavy? Budu jen v téhle místnosti. Máš tam opravdu jasné světlo. Cirkadiánní rytmus, což je tvůj přirozený cyklus spánku, bude naprosto narušen tímhle jasným světlem a jakmile bude rozhozen tvůj cirkadiánní rytmus, začne se rozpadat spousta dalších věcí. Cyklus hormonů, kognitivní schopnosti, metabolické procesy.

Je to, jako by sis pásmovou nemoc. Výborné. Myslím si, že je důležité otestovat jeho kognitivní schopnosti, posoudit jakýkoliv mentální úpadek, který by mohl nastat při jeho 72 hodinách izolace. Vyzkoušíme reakční čas. Dobře. Tohle je docela zábava, můžu si to vzít s sebou?

Co se tam stane s mým mozkem? Jak klidný nebo neurotický byste mohl být, je jednou z věcí, která by mi mohla dělat starosti. Kam byste se na téhle škále zařadil? Blíže k neurotičnosti, jo. Zajímá mě, jestli by se to nemohlo zesílit. Takhle bude můj mozek pracovat, bude se nabalovat. Mám strach.

Nebudu se moct vypořádat s monotónností a s absencí smyslu pro čas a budu mít panický záchvat. V extrémní situaci mohou mít lidé obrovské halucinace, mohou být vytrženi z reality, prožívat neskutečnou úzkost, psychotické epizody. - Marnie, Jakeu. - Jo? Budu tři dny pryč. Mezi nebezpečné projevy, na které je třeba si dávat pozor, patří extrémní rozrušení, u kterého se nezdá, že si ho je on sám vědom.

V tu chvíli bych mohl zasáhnout. Nemám o něj strach fyzicky, myslím si, že je tam v bezpečí, ale myslím si, že to pro něj bude boj. Bude se hodně nudit. - Mám tě rád. - Já tebe taky. - Ahoj.

- Ahoj. Panebože. Ahoj. Zapomněl jsem se zeptat, kolik je hodin, když jsem vlezl dovnitř. Pořád něco dělá, čte si, s někým si povídá. Už teď vypadá vážně znuděně, a to tam je pět sekund. Tohle bude strašných 72 hodin. Jsem popravdě docela unavený, hodně jsem dneska stál. Normálně když se převleču do pohodlnějšího oblečení a chystám se jít spát, lehnu si a vezmu do ruky mobil nebo knížku nebo něco, ale to tady nemám.

Pokud úspěšně usne a bude spát delší dobu, bude zajímavé sledovat, kolik si bude myslet, že je hodin, - až se vzbudí. - To ano. Byl jsem schopný usnout a probudil jsem se asi jednou nebo dvakrát za noc. Takže si myslím, že je asi osm hodin ráno ve čtvrtek, blíže k devíti hodinám.

Asi si dám snídani. Jedna, dva, tři. Znám Michaela tři roky, a nikdy jsem ho neviděla dělat kliky. Šest. Z, y, x, w, v, u, t, s, r, q, p, o a m, n, l, k. Přišel na dobré nápady pro mentální stimulaci. Zajímá mě, jestli časem přijde na něco kreativnějšího, nebo bude méně kreativní.

Mám teď dvě stě kroků, osm set přede mnou a budu u tisíce. Proč se tolik lidí uchýlí k počítání, aby nepřišli o rozum v těchto izolovaných prostředích? Naše mysli chtějí zůstat aktivní, jsou přirozeně aktivní. Nejzdravější lidé, kteří v podobných prostředích přežijí, budou dělat něco, co jim dává podněty. Budou počítat, zpívat, cvičit.

97, 98, 99, 100. 300 kroků. A změna, ke které jsem dospěl. Malý bonus pro moje tělo, pro moje zdraví. Je úžasné, jak těžké je říct, kolik je hodin čistě na základě vašeho těla. Mám za to, že je sedm nebo půl osmé odpoledne ve čtvrtek. Asi si teď dám večeři. Je už docela mimo ve vnímání času. Byl jsem popravdě překvapen, jak rychle tohle nastane.

Já také. Pokud používáte hlad jako svoje měřítko, je to taky úplně mimo, protože rozladění hormonů změní vaši chuť k jídlu. Zkoumali laboratorní krysy, kterým byl cirkadiánní rytmus narušen, a hned se přejídaly. Dvanáct, třináct. Právě teď se cítím znuděn, ale očividně to není nic hrozného.

Pokud bych měl hádat, teď to bude tak 24 hodin, co jsem sem přišel. Jeden den pryč, dva přede mnou. Pokud prospí celý jeden spánkový cyklus, probudí se a nebude vědět, kde je. Dobré ráno. Nevím, jestli jsem spal osm hodin nebo tři. Pokud myslíte, že je čas na spaní, tak je, pokud jdete do postele. Pokud myslíte, že je čas na snídani, tak je, pokud právě snídáte. Na co se těším nejvíc?

Až uvidím svoji rodinu a přátele. Nejde o to, že bych měl hlad, jen chci jíst s lidmi. Prostě chci s někým mluvit. Chci nějaká jiná slova směrem ke mně než ta, která mi vyjdou z pusy. Baví ho dělit se s ostatními o zážitky a nemít tři dny nikoho, prostě nic, může být obtížné. Jsem jediný člověk, se kterým trávím čas. Pokud jste ve skutečné izolaci, část vašeho mozku si doslova vytvoří společníka, se kterým se může bavit.

Mít vás tady podle mě všechno mění. Zabavuje se mluvením do kamery a to mu pomáhá, udržuje ho to kognitivně v pozoru. Připadám si, jako kdybych ztratil veškeré spojení s časem, ale hádám, že je osm hodin večer, možná devět večer v pátek. Vhodný čas zamhouřit oko, nemám co jiného dělat. Mám za to, že je sobota, asi devět hodin ráno.

Sobota, den, kdy se dostanu ven. Jeho disociace od skutečného času se již zdvojnásobila. Probudí se a je tam to jasné světlo. Musí si myslet, že je ráno. Strávil jsem hodně času zabaven svými vzpomínkami a přemýšlím nad lidmi a místy a událostmi a jak mi chybí a jak si těch okamžiků vážím. Mám v mozku jakési kino. Kino těch vzpomínek, které mi brání nudit se.

Myslím si, že je osm hodin večer v sobotu. Takže za pár hodin by se tyhle dveře měly otevřít. Ani zdaleka nemá pravdu a zajímá mě, jak na to zareaguje. Dnes se asi ven nedostanu. Bojím se, že je teprve pátek a že zbývá ještě hodně času. Během pobytu tady jsem se v jiných chvílích cítil určitě více v pohodě. Teď jsem rozčílený. Nemůžu uvěřit tomu, že se barva toho světla nemění.

Po ránu když se probudím, je mnohem žlutější. Bez nějakého druhu podnětu chce mysl podněcovat stejně a začne mít halucinace a všelijak si pohrávat. To určitě. Moje myšlenky jsou opravdu nesouvislé, je těžké si i zapamatovat, co mě právě napadlo. Sedm dvanáct, sedm třináct, sedm čtrnáct, sedm patnáct, sedm. Patnáct, sedm šestnáct, sedm sedmnáct, sedm osmnáct.

Když mozek vůbec nepoužíváme, hrozí, že se pomátneme. Určitě se mu zhorší kognitivní schopnosti, celkový pokles v jeho pocitu pohody. Kolik lahví vody jsem vypil? Povaluje se tu ještě jedna, kterou jsem ztratil? Protože tady jich je jenom šest, ale tady dole jich je... Všechny sny, co si pamatuji, že jsem měl, se týkaly téhle místnosti. Byly o tom, že jsem v téhle místnosti a o... Probudí se a je v té místnosti, je pro něj obtížné rozlišit realitu od snění.

To je pro něj skutečná disociace. S, r, q, l, m, n, o, p. Docela se o něj teď bojím, protože když tam vcházel, byl znuděn jako někdo, kdo čeká na autobus. Teď vypadá opravdu deprimovaně. Mýdlo je opravdu unikátní. Nepodobá se žádnému mýdlu, které jsem kdy používal, a vůbec se mi nelíbí jeho vůně.

A pořád ho cítím, protože tam prostě leží. Michael teď evidentně není šťastný, je na pokraji mizérie. Vážně mě štve, jak nepříjemně mi je. Připadá mi to jako opravdu, opravdu dlouhé tři dny. Byla bych klidnější, kdyby mluvil. Jenom tam ležel. Když jsem přišla, myslela jsem, že bude sedět na posteli.

Bylo to něco, co chtěl udělat, ale předpokládala jsem, že bude znuděný, strašně znuděný, ale myslela jsem, že pořád bude mluvit a že se bude snažit se zabavit. Vypadá to, že se Michael probudil z nějakého snu. Vypadá zmateně. Nechce tam být, chce ven. Myslím, že nás nevidí.

Jsem vážně zmaten. Počkat. Asi ne, asi to byl jen sen. Nečekala jsem, že mě to tak zasáhne. Jsem tak zmatený. Myslím, že se mu něco zdálo. Uplynulo už těch 72 hodin? Uplynulo. Michaele, můžeš vyjít ven. Dobře, jdu ven.

- Ahoj. - Blahopřeju. - Děkuji. - Můj bože, tam je světla. Je tam opravdu hodně světla. Ani jsem si nevšiml, ale když to zmiňujete. Blahopřeju. To zaťukání mě vyděsilo. - Vylekalo vás? - Ano. Každý malý zvuk mě vylekal.

Dobře. Přijdeš mi celkem nad věcí. To, že jsem vyšel, mi dodalo energii. Napřed jsem si myslel, že já potřebuji komunikovat, ale popravdě jsem potřeboval i tenhle směr. I když jsou to jen přitakání nebo tak, je to mnohem lepší. Než půjdete za svojí rodinou, změřím vám životní funkce. 155 na 95, to je docela skok v krevním tlaku. Váš tep je také rychlejší, protože jsi nadšen, že jste venku.

Je to obrovský nával. Zajímá mě, jak si povedeš v kognitivním testu. Tři, osmnáct, nula, devět, sedm, dva, sedm, dva? Přesně tak. Řekl bych, že sis tentokrát vedl o něco lépe. Páni, dobře. I když naší hypotézou bylo, že si v těchto testech povedeš hůř.

Myslím, že příliv adrenalinu kvůli tomu, že jsi konečně venku a můžeš komunikovat, tě učinil soustředěnějším, jsi ve střehu. A proto sis vedl lépe. Přišlo mi zajímavé, že test, ve kterém sis vedl nejhůře, se nejvíce týká používání verbálního vyjadřování, a toho jsi měl v průběhu posledních 72 hodin nedostatek. Byl jsem to jen já sám se sebou po dobu tří dnů, byl jsem tam jen já. - Ahoj, jak se máš?

- Ahoj, dobře. To je dobře, stýskalo se mi po tobě. Pozdravím svoji mamku. Jsem ráda, že jsi to přežil. Nevadilo mi být tam sám. Tady jsem žil. Ale pak ke konci, jak jsem začínal očekávat odchod a možnost bavit se s lidmi a o všechno se podělit, mi došlo, jak je to důležité.

Pokud máte jen svoje vlastní zážitky, nemáte je plně, musí si je někdo poslechnout a zareagovat na ně, a pak je zažijete naplno. Každopádně jsem se přestěhoval, už tam nežiju. Když jsem byl v izolaci, nejvíce mě překvapily dvě věci: jak snadné bylo odloučit se od rozptýlení, jako jsou zábava a mobily, a jak obtížné bylo odloučit se od věcí, vedle kterých jsme se my lidé vyvinuli.

Země a jiní lidé. Uchvátilo mě, jak nepříjemné, matoucí a děsivé bylo nemít nic, jen sám sebe. Býval jsem velký fanda pořekadla: "Ten, kdo cestuje nejrychleji, cestuje sám." Líbilo se mi to, protože mě to ubezpečovalo v tom, jak upřednostňuji být samostatný a ponechán na vlastní pěst. Ale teď si toho rčení vážím více.

Možná je pravda, že ten, kdo cestuje nejrychleji, cestuje sám, ale ten, co cestuje nejdál, cestuje s ostatními. A jako vždy, díky za sledování. V této řadě uvidíte... - Připraven? - Připraven. Držte lék v ústech, dokud neřekneme, ať polknete. Došlo k určitému audiovizuálnímu zkreslení.

Můžete před očima vidět obrazce. Ty blbče, proč sem nepřijdeš a neřekneš mi to do obličeje? Jaké je to být známí jako Ken a Barbie skutečného světa? Není to snídaně pro šampiony, je to snídaně pro ovčí lidi. Mládenec číslo dvě je online chatbot. Co to sakra? Nádherné. Vítej v Mind Fieldu.