Šest šílených vědců, kteří se obětovali pro vědu

Jistí laboratorní kamikaze v zájmu vědeckého
pokroku neváhali dát v sázku vlastní tělo. Vezměte si Isaaca Newtona, který je mnohými
považován za největšího vědce všech dob. Nebyl jen
geniálním objevitelem gravitace. Newton mimo jiné také
zrevolucionalizoval naše znalosti optiky. Byl tak oddaný svému cíli,
že teorii vnímání barev otestoval tak, že si pod oční kouli
zapíchl pletací jehlici, dokud se nedotkla zadní strany očnice. Následně velmi
fakticky poznamenal, že když si oko jehlou masíruje,
vidí barevné kruhy.

Pokud si myslíte,
že dějiny vědy dláždí moudrost a opatrnost, zjistíte,
že nemá co závidět partičce Jackass. V roce 1793 zabila
ve Filadelfii přes 5000 lidí hrůzná epidemie žluté zimnice. Lékař Stubbins FFirth
o několik let později přišel s hypotézou, že žlutá zimnice není nakažlivá, ale že ji způsobuje letní počasí.

Aby svou teorii dokázal,
provedl na sobě sérii pokusů, které byly tak ohavné,
že ho proslavily. Ffirth začal tím,
že se řezal do rukou a následně do ran
lil zvratky nakaženého pacienta. Poté si je lil do očí. Zvratky i ohříval
a inhaloval jejich výpary, a protože se ani tak nenakazil,
nakonec je i pil. Po všech těchto pokusech
se stále těšil skvělému zdraví, což se mu jevilo
jako jasný důkaz hypotézy.

Až 60 let po smrti
Stubbinse Ffirtha se zjistilo, že žlutou zimnici
ve skutečnosti přenášejí komáři. Když Alessandro Volta
v roce 1800 vynalezl první baterii, zrevolucionalizoval svět energie.
Určitě ho ale nenapadlo, jak s jeho vynálezem
naloží Johann Wilhelm Ritter, německý fyzik, kterému vděčíme
za objev ultrafialového záření a který ve vynálezu svého italského
kolegy našel zvláštní zalíbení.

Ritter se rozhodl studovat
účinky elektřiny na organismus tím, že si baterii připojil
k různým částem těla. Když si pustil proud do jazyka,
cítil kyselou chuť, a když si drát umístil na oči, viděl,
jak se před ním vznášejí zvláštní barvy. Ritter z lásky k vědě aplikoval
elektrický proud i na své genitálie. Pokus byl tak přesvědčivý,
že prohlásil, že si svou baterii vezme. Ritterův zájem o stimulaci elektřinou
měl v tomto bodě skončit. Vystavoval se ale čím dál déle
čím dál většímu proudu, až začal brát opium,
aby tu bolest snesl.

Vážně kvůli tomu utrpělo jeho zdraví. Trpěl záněty očí,
křečemi a migrénami a proud mu na celý týden
ochromil ruku. To mu ale nezabránilo v tom, aby ve svém
výzkumu navzdory nevíře kolegů pokračoval. Ritter nakonec ve věku 33 let
zemřel na tuberkulózu. Jeho pokusy
ale bezesporu jeho osud uspíšily. Když profesor Nicolae Minovici
na počátku 20.

století vyučoval soudní lékařství
na univerzitě v Bukurešti, položil si jednu legitimní otázku. Jaká je smrt oběšením? Aby na ni mohl odpovědět,
začal se sám dusit. Lehl si na lůžko,
strčil hlavu do oprátky, která visela na kladce,
a pak tahal za druhý konec provazu. Záhy mu zrudl obličej,
začal vidět rozmazaně, a když po několika vteřinách cítil,
že brzy omdlí, provaz pustil.

To byl ale jen začátek. V rámci druhé fáze výzkumu
si Minovici krk prostrčil volným uzlem a pak své asistenty požádal, aby za provaz táhli,
dokud nebude viset nad zemí. Profesor zpočátku vydržel
jen pár chvil, než pokus zastavil. S trochou cviku byl ale nakonec
schopen škrcení snášet 25 vteřin. V rámci závěrečné etapy
měl být skutečně oběšen. Minovici měl kolem krku
tentokrát oprátku.

Když ale asistenti zatáhli za provaz,
pocítil tak prudkou bolest, že jim téměř okamžitě
dal signál k tomu, aby ho pustili, ještě než se vůbec
odlepil od země. Jeho pokusy skončily podlitinami,
problémy s polykáním a také nejúplnější studií o účincích
oběšení, kterou kdy kdo provedl. Americká armáda po druhé světové válce
potřebovala lépe porozumět účinkům zrychlení
a zpomalení na lidské tělo, zejména aby uměla lépe chránit
piloty v případě zřícení letadla.

Odborníci v té době odhadovali,
že maximální síla, kterou je člověk schopen snést, je 18 G,
tedy 18násobek zemské přitažlivosti. Pak ale na scénu vstoupil
plukovník John Paul Stapp. Stapp byl doktor biofyziky,
který byl odhodlán zvýšit bezpečnost letců. Přestože to s sebou neslo budování
smrtících strojů, které sám na sobě testoval. Jeho nejslavnějším vynálezem
jsou raketové saně přezdívané Gee Whiz. Tento stroj byl schopen dosáhnout
1200 km/h, téměř rychlosti zvuku, a následně na konci železničních kolejí
o délce asi 600 metrů okamžitě zastavit.

Stapp jako živoucí testovací figurína saně
během sedmi let vyzkoušel celkem 29krát. Brutalita testů ho stála
několik zlomenin a ztrát vědomí, ale to plukovníkovi nezabránilo v tom,
aby během svého posledního pokusu dne 10. prosince 1954
překonal svůj rychlostní rekord. Stapp byl poháněn
rychlostí 1017 km/h, což je rychlejší
než kulka ráže .45. Je to nejvyšší rychlost,
jaké kdy bylo dosaženo na kolejích, a zůstává nejvyšší rychlostí dosažené
na zemi ve vozidle bez kokpitu.

Nejpodivuhodnější ale byla chvíle, kdy motor během 1,5 vteřiny
přešel z 1000 km/h na nulu. Během tohoto zpomalení
byl Stapp vystaven síle 46,2 G, což zůstává absolutním rekordem, kterému se rovná náraz
do zdi v autě o rychlosti 200 km/h. Šok byl tak prudký, že Stapp na den oslepl,
když se mu oči zalily krví. Problémy ze zrakem
ho provázely po celý život, ale navzdory všemu nebezpečí,
kterému se vystavil, zemřel ve spánku ve věku 89 let.

Lékař Henry Head
byl anglický neurolog, který byl průkopníkem
studia nervového systému. Na počátku 20. století
se pustil do výzkumu fyziologie bolesti, a protože si sami
vždy posloužíme nejlépe, jako laboratoř
použil vlastní tělo. 25.

dubna 1903
přesvědčil jistého chirurga, aby mu rozřízl ruku, přeřízl v ní dva nervy
a následně ji sešil zpátky dohromady. Cílem tohoto úkonu bylo studovat,
jak se po takovém zranění vrací cit. Kolega William River mu v úsilí
pomohl tím, že ho podrobil sérii testů, z nichž byl jeden
bolestivější než druhý. Rivers Headovu ruku
trýznil čtyři roky. Ten mu říkal,
jestli něco cítí, nebo ne. Protože se vnímání tepla a bolesti
vrátilo rychleji než jemnější vjemy, vyvodili z toho,
že existují dva různé typy vjemů.

Vágní vjemy,
které pokřtili jako protopatické, a konkrétnější vjemy,
které nazvali epikritické. Aby Rivers zjistil, jestli je tyto dva typy
stimulů schopné vnímat celé tělo, vyšetřil svého kolegu
od hlavy až k patě. Našel u něj jednu čistě
protopatickou zónu. Jeho penis. V rámci vědeckého odříkání
Henry Head přistoupil k tomu, aby mu do mužství zapichoval jehly
a máčel ho ve vařící vodě, aby zjistil citlivost orgánu.

Díky těmto pokusům dnes víme, proč nejsme schopní
penisem číst Braillovo písmo. Když americký chirurg Evan O'Neil Kane
ležel 15. února 1921 na operačním stole, kde ho čekala apendektomie,
oznámil, že se bude operovat sám. Kane si dal injekci adrenalinu
a kokainu jako anestetikum, pak si rozřízl břicho
a odřízl své napuchlé slepé střevo. Jeho asistenty krátce zachvátila panika,
když chirurgovi vyklouzly vnitřnosti. Ten si je ale poklidně
vsunul zpět a dokončil operaci.

O dva týdny později byl zpět
na nohou a připraven pustit se do práce. Tato událost zaplnila
přední stránky mezinárodních novin. Kane se ale sebeoperování
ještě nenabažil. V roce 1932 potřeboval ve věku 71 let
operaci tříselné kýly. Tato operace je choulostivější
než prostá apendektomie, protože hrozí riziko
přeříznutí stehenní tepny. Kane se ale jako správný dobrodruh
se skalpelem opět rozhodl operovat se sám. Během operace,
která trvala hodinu a tři čtvrtě, vtipkoval se sestrami
a řekl si i o druhou injekci anestetika, když se začala ozývat bolest.

Zdálo se,
že se z operace rychle zotavuje. Ve skutečnosti
se z ní ale nikdy plně nevzpamatoval a o tři měsíce později
zemřel na zápal plic. Evan O'Neil Kane zůstává
jediným člověkem v dějinách, který si sám
operoval slepé střevo a kýlu. Díky,
že se na video podívali.

Jako vždy doufám,
že jste se něčemu přiučili, a vřele vás zvu k tomu, abyste Axolota
sledovali na sociálních sítích. Tak zase příště. Překlad: qetu
www.videacesky.cz