Pád Berlínské zdi

Berlín, 13. srpna 1961. O půlnoci přijíždějí náklaďáky. Východoněmecké jednotky a dělníci se řadí za bílými liniemi, které oddělují východní a západní Berlín. Vojáci mají střílet, pokud se někdo přiblíží. Berlín je od druhé světové války rozdělen. Komunistická Německá demokratická republika obklopuje enklávu západní Spolkové republiky Německa.



Rozdělení však bylo politické. Lidé překračovali hranice kvůli práci a rodině. Páry žily na různých stranách. Ale už ne. Východní Německo trpělo odlivem mozků. Lékaři, právníci a profesoři prchali na Západ přes snadný přechod. Pro Sověty to bylo až příliš ponižující. Vojáci navíjí ostnatý drát, dělníci rozdělují ulice. O čtyři dny později dorazily první betonové bloky.



Staví zeď. Tuto epizodu vám přináší World of Tanks. Stáhněte si hru přes odkaz níže a napište kód "checkpointc" pro 15dolarový startovací balíček. O 28 let později zeď stále stojí. Na jedné straně je plná barev, graffiti, politických sloganů a umění. Na druhé straně holý beton. Je 3,6 metrů vysoká, 1,2 metru široká a 165 kilometrů dlouhá.



Obklopuje město – politický ostrov, spojený se západním Německem jen železnicí, silnicí a leteckými koridory. Ale zeď je jen jedna překážka. Za ní je 100metrový "pás smrti" pokrytý štěrkem. Budovy, které tam stávaly, jsou pryč. Září na něj světlomety. Není tu úkrytu. Dohlížejí na to kulometné bunkry. Jsou tu i miny, příkopy a psi. Do roku 1989 tu zahynulo 140 až 192 lidí, kteří se snažili přejít.



Pět tisíc dalších to zvládlo – kopali tunely, projížděli auty, přelétali i horkovzdušnými balóny. Zeď se stala součástí života. Pro západní Berlíňany to bylo dobré parkovací místo. Hospody měly fotky s Berlíňany z obou stran, jak si připíjejí přes drát. A rockoví muzikanti – od Genesis přes Springsteena až po Bowieho – pořádají koncerty u zdi, aby je slyšeli i ti za ní. Lidé si myslí, že zeď hned tak nespadne.



Někteří na Západě říkají, že by neměla. Znovusjednocení by bylo moc drahé, počet východoněmeckých uprchlíků by zničil ekonomiku. Kennedy se prohlásil za Berlíňana a zeď nespadla. Reagan vyzval Gorbačova, aby ji zboural, a zeď nespadla. Po nástupu do úřadu se nový prezident George H. W. Bush rozhodne se zaměřit na Asii, protože považuje evropské problémy za statické. Nic se tu prý nezmění. Ve skutečnosti se zeď brzy zhroutí. Lidé, kteří ji zničí, jsou na Západě většinou neznámí.



Komunističtí obyčejní úředníci a vůdci zemí východního bloku. Někteří se snaží sabotovat železnou oponu, někteří ji chtějí udržet. Ale nakonec zeď padne náhodou. Červen 1989. Východní Německo má potíže. Komunismus celkově má potíže. Je téměř na mizině – za desetiletí závodů ve zbrojení, podporování zástupných válek, je otlučený z invaze do Afghánistánu a po zničené pověsti havárií v Černobylu. Sovětský svaz potřebuje změnu.



Jeho nový vůdce Michail Gorbačov přichází k moci se dvěma novými nápady. Nová hospodářská a sociální politika, perestrojka, má zavést tržní prvky a reformy socialistického modelu. A pak je tu glasnosť – nová otevřenost vlády. V Evropě ho nazývají mírotvůrcem, obzvlášť po vyjednávání s Reaganem, kdy odstranil celou třídu jaderných zbraní. Hovoří o tom, že dá vládám zemí východního bloku volnější ruku. Nejdřív mu nikdo nevěří.



SSSR dříve drtilo opoziční hnutí v zemích, jako je Maďarsko, Polsko a Československo, ale národy východního bloku si brzy uvědomily, že je upřímný. Už se to začíná rozjíždět. Polsko pořádá své první svobodné volby v červnu 1989. Komunisté jsou poraženi opoziční stranou Solidarita. Maďarský ústřední výbor vybírá ekonomického ministra z Harvardu, Miklóse Németha, za premiéra.



Vědí, že je pro reformy, ale pokud ty selžou, bude z něj dobrý obětní beránek. Németh však tajně věří, že i zreformovaný komunistický stát bude jen živořit. Chce, aby se Maďarsko připojilo k Západu před zbytkem východního bloku, aby získalo několik let zvláštní péče a rozvojové pomoci. Aby to vyšlo, musí strhnout železnou oponu a být při tom viděn. A nejjednodušší bude spustit záplavu východoněmeckých uprchlíků.



V televizi oznamuje, že udržení opevněné maďarské hranice s Rakouskem je příliš drahé. Mezinárodní zpravodajství sleduje maďarské představitele vypínat elektrický plot. Na setkání s Gorbačovem se Németh ptal, zda SSSR v takovém případě zasáhne. Gorbačov říká ne. Ale záplava východoněmeckých uprchlíků nedorazila. Takže to Németh posunul dál. Oznamuje piknik.



Panevropský piknik, kde Maďarsko otevře brány a umožní rakouským návštěvníkům nahlédnout dovnitř. Znak polevujícího napětí. Lest pro velký útěk. Németh to dělá během sezóny, kdy jsou v Maďarsku tisíce východních Němců. Dokonce sem na tu událost nějaké přiveze a dá jim mapy. Jen aby věděli, kde je hranice. Pro jistotu. Protože hranice je přímo tady a brány jsou děsně otevřené. A stráže jsou tak zaneprázdněné kontrolou rakouských pasů, že byste mohli omylem naklusat do Rakouska.



To nikdo nechce, že? Protože Rakousko je dost blízko západnímu Německu. Chaos. Šest set východních Němců prolétlo skrz otevřenou bránu. Západoněmečtí úředníci a dobrovolníci Červeného kříže tu už čekají. Maďarsko, které tvrdí, že je "zahlceno" východoněmeckými uprchlíky, nechává přes hranice přejít denně tisíce lidí. Když se uzavřou hranice v Maďarsku, lidé prchají přes Československo.



Západoněmecké velvyslanectví v Praze uděluje azylová víza, která východním Němcům umožňují přejít česko-rakouskou hranici a dostat se na Západ. Do 9. listopadu uprchlo z východního Německa 250 tisíc lidí. Na dálnici je 50kilometrová zácpa. Protesty žádají demokracii, hospodářské reformy a právo na svobodné cestování a začnou v Lipsku a východním Berlíně. Ale východoněmecký vůdce, Erich Honecker, který postavil zeď a který ovládá Stasi, jednu z nejobávanějších tajných policií, odmítá provést reformy.



Když Gorbačov navštíví Honeckera v Berlíně, shromáždí se dav a skanduje: "Gorby, zachraň nás! Gorby, zachraň nás!" Je to okamžik, na který Honeckerovi podřízení čekali. Svrhnout ho během puče a chtějí zachránit východní Německo reformami, aby ho udrželi v chodu a sebe u moci. První věc na programu? Nový cestovní zákon. 9.



listopadu 1989. Tisková konference ve východním Berlíně. Günter Schabowski, šéf strany komunistů, čte tiskovou zprávu v přímém přenosu. Neuvědomuje si, že tento proslov, improvizovaný a nenacvičený, udělá to, co žádný proslov nikdy nedokázal. Strhne zeď. Přečte nové nudné předpisy a nechá si nový cestovní zákon na konec. Východní Němci budou moci zažádat na přechodech o vstup do západního Berlína. Budou potřebovat vízum v pasu nebo razítko na průkazu totožnosti. Další věc.



"Počkat!" řekl novinář. "S platností od kdy?" V Berlíně se všichni zastavili a zírali na televizi. Tisková zpráva měla být datována další den, 10. listopadu. Myšlenka byla, že se lidé poslušně seřadí, aby získali víza. Kdyby to Schabowski věděl a řekl to, možná by se to i stalo. Místo toho prostě prolistoval papíry, našel text, pokrčil rameny a řekl: "Pokud vím, okamžitě. Bezodkladně." Východní Berlíňané koukali jak puky. Pak odešli.



Všeho nechali a odešli. Zavřeli obchody, opustili telefonní ústředny, sebrali pasy a vyrazili k přechodům. První žena na přechodu Charlie, která přešla do ex-amerického sektoru, měla kabát přehozený přes župan. Měla pořád natáčky ve vlasech. Chtěli, aby je stráže nechali přejít. Schabowski v televizi řekl, že můžou. "Okamžitě. Bezodkladně." Zpanikařená pohraniční stráž vešla do svých budek, aby vytočila úředníky pro potvrzení.



Venku byly tisíce lidí. Ale Schabowski odešel domů, aniž by věděl o té bouři, kterou vytvořil. Většina stranických vůdců byla na opeře. Takže po pár hodinách pohraniční stráž pokrčila rameny. "Dobře, otevřete." První lidé, kteří prošli zdí, nechodili, vlnící se dav je nesl. A potkali je západní Němci s květinami a šampaňským. Spontánní oslava začala.



Reprobedny a popová hudba. Východní a západní Němci se líbali, vylezli na zeď, křičeli, aby jí zbořili. Lezli po obou stranách, barevné i té prázdné. Vytáhli kladiva a dláta. Lidé se střídali v bušením do zdi. Bylo to divoké a trvalo to celé dny. Woodstock s kladivy. Studená válka neskončila jaderným zničením, ale pouliční oslavou. Oslava podkopala NDR víc než cokoliv jiného.



Oslavující uprchlíky bylo těžké přehlédnout. Znovusjednocení oslabeného východního Německa se tak stalo nevyhnutelným. Ne sloučením států, ale s východním Německem pohlceným Spolkovou republikou. A oslava pokračovala. Za měsíc padl poslední komunistický vůdce Československa v sametové revoluci. Bulharsko svrhlo své nekompromisní vůdce a svolalo volby. Příští rok přišlo na řadu samotné Rusko. Ne všude to bylo snadné nebo mírumilovné.



Pouliční boje otřásly Rumunskem a rozpad Jugoslávie bude trápit Balkán po 10 let. Uvážíme-li však, že Evropa žila 44 let rozdělená a obávající se světové války, zdálo se téměř neskutečné, jak rychle se bariéry rozpadly. I když zničení zdi znamenalo pro geopolitiku velké věci, znamenalo to pro obyčejné lidi ještě víc. Rodiny se opět sešly. Východoněmecké děti poprvé ochutnaly pomeranče a banány. Evropané opět mohli cestovat a učit se od sebe bez umělých zdí. Zbourali zeď a teď mohli vybudovat budoucnost.



Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz