Konec samurajů: Válka BošinExtra Credits

Kjóto 10. prosince 1867 Rjóma Sakamoto sedí v nejmenovaném hostinci a probírá, jak se vše brzy změní. Před měsícem přijal šógun Jošinobu návrh o osmi bodech, který měl předat moc císaři. Rjóma návrh napsal, ale ke změně ještě nedošlo a podle jeho přátel byli stále v ohrožení. Před rokem Rjóma v podobném domě unikl popravě.

Probojoval si cestu ven, když střílel na nepřátele z revolveru Smith & Wesson. Náhle se z přízemí ozvala hlasitá rána. Jeho ochránci, dva sumo zápasníci, určitě zase cvičili. Okřikl je, aby přestali. O chvíli později se však otevřely dveře a v nich stáli muži s meči. Šógunovi muži.

Když se Rjóma natáhl pro katanu, někdo převrhl lucernu. V náhlé temnotě dopadly čepele asasínů na Sakamota Rjómu. 9. listopadu 1867 se šógun Jošinobu Tokugawa, po letech intrik a násilí, sklonil před politickou realitou. Trojitá aliance obnovitelů z provincií Čóšú, Sacuma a Tosa také měla moderní armádu, občanská válka byla na obzoru.

Buď mohl bojovat, nebo odstoupit a umožnit rodu Tokugawa, aby si nechal místo ve vládě. Přijal tedy onen návrh, jehož autorem byl radikál Sakamoto Rjóma, který způsobil kompletní reorganizaci japonského politického systému. První bod požadoval, aby se Jošinobu vzdal své pozice. Politickou moc by poté získal císařský dvůr.

Vznikne také dvoudílný zákonodárný orgán s horní a dolní komorou, jenž bude o politice rozhodovat podle veřejného mínění. Návrh obsadil nové rádce, zakázal úředníky a žádal reorganizaci zahraničních věcí, nový zákoník, rozšíření námořnictva, oficiální císařskou stráž a upravení cen ušlechtilých kovů na světovém trhu. Jošinobu však o veškerou moc nepřišel.

Kdo bude vykonávat jakou funkci a jaká moc zůstane šógunovi, bylo předmětem vášnivé debaty, protože oficiální povinností šóguna bylo být vojenským vládcem a Jošinobu měl pořád značně velkou armádu, která mu byla věrná. Armáda zahrnovala 900 moderně vybavených pěšáků, které vycvičili Francouzi, a modernizovanou flotilu s britskými poradci.

Měl také základnu daimjó ze severu, kteří by se za něj postavili. Někteří obnovitelé si mysleli, že by Jošinobu měl být součástí vládnoucí koalice. Předání moci v míru by pomohlo legalizovat novou vládu v očích cizích velmocí, a stejně jako mnoho obnovitelů, i Jošinobu byl pro reformu a podporoval modernizaci.

Umírnění s ním chtěli pracovat, ovšem radikální obnovitelé, především Takamori Saigó, odmítli. Chtěli šógunát zrušit, rod Tokugawa měl přijít o půdu a být vypovězen z vlády. Patová situace. Jenže obnovitelům se už nechtělo čekat.

3. ledna roku 1868 napochodovala armáda Sacumy a Čóšú k císařskému paláci v Kjótu a donutili stráže císaře, tedy vlastně jeho věznitele, odstoupit. Když mohl jednat, jak chtěl, vyhlásil patnáctiletý císař obnovu císařské vlády a začátek nové éry, Meidži, neboli éry osvícené vlády.

Za dva týdny v hlavním městě šógunátu, Edu, Jošinobu oficiálně odmítl podmínky obnovitelů, kteří nyní požadovali, aby se vzdal veškeré půdy. Fanatičtí obnovitelé vypálili Jošinobuův palác v Kjótu za neochotu podřídit se, on však reagoval tím, že zničil sídlo v Edu, jehož majitelem byl sacumský vůdce Takamori Saigó. Jošinobu poté vyplul z Osaky se svou moderní armádou, vazaly a šinsengumi.

Přísahal, že císaře Meidžiho osvobodí od vlády rebelů. Navzdory všemu, co se stalo, aby vypadal legitimní, musel Jošinobu tvrdit, že jedná v nejlepším zájmu císaře. Začala válka Bošin. 27. ledna 1868 Silnice na jih od Kjóta Šógunův předvoj dorazil k mostu, kde uviděli prapor Sacumy a číhající jednotky obnovitelů.

Jejich velitel ale bitvu neočekával. Armáda šógunátu čítala 15 tisíc vojáků, ale obránců z řad obnovitelů bylo jen pět tisíc. Vazaly s kopími postavil dopředu a moderní pěchota za nimi ani nenabila pušky. Pak k Sacumě vyslal posla, který řekl, že nesou dopis císaři a chtějí projít. Sacuma jim průchod zamítla a začala střílet.

Tady se naplno projevila palebná síla obnovitelské armády. Pravda, šógunát měl dva modernizované pěší oddíly, ale Sacuma investovala do dělostřelectva. Granát ze zadovky Armstrong vybuchl u velitele a shodil ho z koně. Následovaly další. Ozývalo se práskání pušek střílejících kulky velké jako palec a nejprve pomalé, ale zrychlující rány smrtícího Gatlingova kulometu.

Jižněji na jiné cestě také druhý oddíl šógunátu přijíždí k mostu. I tady se nacházejí početné oddíly obnovitelů. Když v dáli zaslechli střelbu, začali střílet i oni. Šinsengumi a vazalové se vrhli na zakouřený most vstříc palbě. Armáda šógunátu sice nemohla mosty obsadit, ale ani neutekla.

Další den se v obnovitelských liniích objevila nová standarta, císařský brokátový prapor, který se nosil pouze tehdy, když měla armáda od císaře výslovný souhlas a osobní svolení. Od císaře zároveň přišlo i prohlášení, že Jošinobu a všichni jeho stoupenci jsou zrádci.

Císař a s ním i veškerá moc státu stála za obnoviteli. Už to nadále nebyli rebelové, ale japonská císařská armáda. Tahle novinka zvládla to, co moderní zbraně ne. Zadupala velkou armádu šógunátu. Muži vycouvali, nechtěli střílet na císařský prapor, jednotky zběhly a dříve šógunovi naklonění daimjó zamkli před ustupujícím vojskem brány.

Šógunát sice ten den vyhrál jednu malou námořní bitvu, ale byla to chabá útěcha. Jošinobu, otřesen náhlým politickým zvratem, nasedl na loď a odplul do Eda. Nyní císařské vojsko mu však bylo v patách. Takamori Saigó navíc zajal velitele šinsengumi při útoku mimo hlavní město šógunátu, vyhladil jeho oddíl a neoprávněně ho popravil za vraždu Rjómy Sakamota.

Císařské vojsko poté obklíčilo Edo a během dvou měsíců ho jednu ulici po druhé zabralo. Jošinobu zjistil, že mu dochází možnosti. Jeho poslední páka, totiž to, že ostatní země stále uznávaly šógunát jako právoplatnou vládu, také zmizela, když císařští diplomaté přesvědčili západní státy, aby zůstaly neutrální a podpořily vítěze.

Někdy v červnu se Jošinobu bezvýhradně vzdal Takamoriho armádě. Dobrovolně nastoupil do domácího vězení v místním chrámu. Jeho admirál ovšem s flotilou vyklouzl. Vzal nejzatvrzelejší stoupence šógunátu a pár francouzských námořních rádců na severní ostrov Hokkaidó. Tam vyhlásili republiku na americký způsob a připravili se na poslední střetnutí.

Tehdy císařská armáda vytasila svou nejmocnější zbraň. Okázalost. Do Eda vypravili obrovskou a velice nákladnou karavanu, která císaře poprvé v životě přesunula z Kjóta do šógunova bývalého sídla. Tam císař prohlásil, že město bude přejmenováno, aby v novém uspořádání odpovídalo své nové funkci. Bude to hlavní město na východě, Tokio.

Byla v tom obrovská propaganda. Obyčejní lidé poprvé spatřili císaře a cítili jeho přítomnost. I když bylo stále potřeba dobýt pár hradů a zničit pár zatvrzelců, čím více byl císař na veřejnosti, tím méně bylo zběhů a odpor slábl. Ne však na Hokkaidu. Záliv Miyako Bay 6. května 1869 Šinsengumi a jejich francouzský rádce se krčí na palubě kolesového parníku, připraveni na zoufalou akci.

Vyvěsili americkou vlajku a vydávali se za cizí loď. Blížili se k císařské flotile, která je měla rozdrtit. V čele plula zbrusu nová obrněná loď Kótecu s pancířem tak silným, že nešel prorazit. Alespoň ne zvenku. Vyvěsili vlajku republiky.

Zamířili přímo na Kótecu. Děla vysunuli až na poslední chvíli. Přídí narazili do obrněné lodi a útočná jednotka šinsengumi vnikla na palubu. Plánovali Kótecu zajmout nebo zničit zevnitř, aby měli v následujících bitvách šanci. Přistání na palubě však bylo příkré. Nemohli skočit naráz, a zatímco slézali po jednom, posádka Kótecu se vzpamatovala z překvapení a zaujala bojové pozice.

Šinsengumi se hnali vpřed s meči a pistolemi, když se do nich zakousla munice vestavěných Gatlingových kulometů. Přišli o velitele, francouzský rádce schytal dvě rány a útočná jednotka útok odvolala. Poslední šance na přežití byla pryč.

Následujícího dne císařská armáda v čele s Kótecu zničí flotilu republiky i jejich pozemní jednotky. Poslední bašta šógunátu padla, reforma Meidži byla dokončena, a když císař konečně usedl na trůn, zbývá jediná otázka. Když se proti němu obrátí jeho nejbližší samuraj, dokáže si trůn udržet?

Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz