Konec samurajů: Černé loděExtra Credits

Tokijský záliv 8. července 1853 Připluly čtyři lodě ze západu, mířily k hlavnímu městu šógunátu Tokugawa. Ignorovaly, že do přístavu cizí lodě nesmí, zakotvily, namířily děla na pobřežní obchodní město a zahájily palbu, ovšem slepou municí, údajně kvůli oslavě 4. července. Úmysly této flotily a jejího velitele Matthewa Perryho však nebyly čisté.

Vezl dopis od prezidenta USA Fillmora požadující otevření japonských přístavů k obchodu. Perry však zároveň s ním poslal i vlastní dopis spolu s bílou vlajkou. Pokud šógunát žádost odmítne, bude válka, kterou Japonsko zaručeně prohraje, v tom případě by mělo použít bílou vlajku, aby ukázalo, že se vzdává.

Šógunát Perryho podmínky přijme, čímž přivede éru samurajů ke krvavému konci. Osm měsíců po Perryho příjezdu a pod pohrůžkou vojenské akce japonská vláda ustoupila. Výsledná dohoda dávala USA právo obchodovat ve dvou přístavech, americký konzulát v Japonsku, právo americkým lodím kupovat uhlí a zajišťovala dobré zacházení ztroskotaným velrybářům.

Tím šógunát Tokugawa náhle ukončil politiku izolace, která jej od okolního světa dělila celých 220 let. Politika izolace byla zavedena krátce po založení šógunátu během Sengoku neboli období válčících států, o nichž máme vlastní sérii, když se Tokugawa uzavřela, aby minimalizovala destabilizační faktory. Prvním krokem bylo vyhnout se zahraničním tažením, nebylo-li zaručené vítězství.

Politika inspirovaná korejskou invazí šóguna Hidejošiho Tojotomiho a chytrou diplomacií mezi stejně izolovanými královstvími, Čínou a Koreou, zajišťovala, že si tyto tři mocnosti nebudou stát v cestě. Za druhé, zakázali a násilně vytlačili křesťanství, jelikož Hidejoši věřil, že podkopává tradiční strukturu konfuciánské loajality. Zakázali vstup Španělsku a Portugalsku, aby zastavili katolické misionáře. Nizozemské, čínské a chvíli i britské lodě mohly omezeně obchodovat na ostrůvku při pobřeží, ale nakonec se Japonsko zcela odstřihlo.

Jen pár Japonců mohlo vycestovat na diplomatické mise, vrátit se však už nesměli. Zakázali i cizí knihy. Tato politika ze začátku podpořila stabilitu šógunátu, žádné velké ztráty ve válkách v zámoří, nepřátelé Tokugawy nemohli hledat zahraniční spojence a žádné rušivé revolucionářské myšlenky proti striktnímu kastovnímu systému šógunátu.

Vlastně to bylo jedno z nejklidnějších období v dějinách Japonska. Jenže za jakou cenu. Bez přístupu k okolnímu světu či vědomostí o něm se technický pokrok výrazně zpomalil. Sice to nebyl problém v době, kdy nepřáteli Japonska byly Čína a Korea, ovšem vítězství Británie nad Čínou v první opiové válce ukázalo, že Japonsko nebylo ani v nejmenším připraveno čelit invazi.

K tomu navíc oslabil kastovní systém šógunátu, v němž bylo pevně dáno postavení rodin. Na vrcholu byl císař a jeho dvůr, jehož role byla však pouze obřadní, dále vojenský vládce – šógun, který, ačkoli byl pod císařem, vlastně vládl se šlechtici zvanými daimjó, následován bojovníky – samuraji. Následovali farmáři a řemeslníci a úplně nejníže byli obchodníci.

Problém byl v tom, že třídu samurajů vymezovala válka, která je živila, a jejich posláním bylo poslušně bojovat s nepřáteli šóguna. V Japonsku už však po 200 let vládl mír, takže asi víte, co bude následovat. Z většiny samurajů se tehdy stali byrokraté a správci pracující pro daimjó. Stále ctili svůj kodex a trénovali šerm, což už však bylo jen obřadní záležitostí.

Ostatní odešli, když páni snížili stavy, a pokračovali jako samurajové bez pána, tedy róninové. Někteří se téměř rovnali banditům. Nadbytečná a mírem přivedená na mizinu, třída samurajů se propadala čím dál hlouběji do dluhů. A víte, kdo ne? Obchodníci. Ano, přesně ti obchodníci, kteří byli nejnižší kastou, získávali finanční sílu i z omezeného obchodování a nakonec převrátili tamější společnost.

Stali se novou střední třídou, začali žít dekadentní městský život, věnovali se zábavě a žili stylem zvaným „pomíjivý svět“, což zahrnovalo vykřičené čtvrti s divadly, nevěstinci, čajovnami, lázněmi a gejšami. Nové formy umění jako kabuki, loutkové divadlo, malba, komedie a politická satira zde zažívaly rozkvět.

Byl to svět, kde se na postavení nehrálo. V těchto čtvrtích zacházeli lépe s bohatým kupcem než s chudým samurajem. Takže ještě než přijel Perry, samuraji zmítala nespokojenost, zejména odvěkými nepřáteli Tokugawy na jihu. Když tedy úředníci šógunátu s Perrym podepsali dohodu, odhalilo to slabost.

Proticizinečtí daimjó vinili vládu za její ostudnou kapitulaci, místo aby se ctí bojovala s Američany. Přestože se objevily vnitřní nepokoje, šógunátu dělaly starosti spíše hrozby zvenčí. Po podepsání dohody předvedl Perry šógunátu dary. Pušky, revolvery, ukázkový telegraf a velký model lokomotivy, technologie, které Japonce ohromily.

Pokud by se měli postavit těmto barbarům ze západu, potřebovali rychlý pokrok. Šógunát začal rychle vyjednávat o koupi parníků, pušek a moderních děl, navíc poslal úředníky do zámoří, aby hledali nové technologie. Nebyli však jediní, kdo začal zbrojit. I daimjó oponující dohodě začali skupovat zbraně a připravovat se na boj se šógunem.

Nepokoje rostly, zahraniční obchod způsobil krach měny a výrazný odliv zlata a stříbra. K tomu zemi během dvou let zasáhla dvě silná zemětřesení, jedno zasáhlo hlavní město Edo, druhé vyvolalo tsunami, která udeřila na nový americký přístav. I bohové se zdáli znepokojení. Během následujících pěti let vnutili Japonsku další dohody.

Na spoustu jednání dohlížel hlavní ministr Ii Naosuke. Cizinci už nepodléhali japonským zákonům a křesťanství bylo tolerováno. Opoziční strana se řídila sloganem: „Ctít císaře, vyhnat barbary“. Tato strana byla obzvlášť silná ve východní provincii Mito a na jihu mezi dlouhodobými nepřáteli Tokugawy, Satsumou a Čóšú.

Začali čím dál více mluvit o sesazení šógunátu, který chtěli nahradit vládou soustředěnou kolem nyní reprezentativního císaře. Mezi šlechtou na jihu byli tři muži, kteří měli brzy hrát klíčovou roli. Budou známí jako Tři velcí šlechtici, ale o tom později. Technicky vzato byl císař stále v čele vlády a v duchu zuřil kvůli nespravedlivým dohodám. Pro proticizinecké a procísařské strany to byla příležitost konečně skoncovat s Tokugawou a raději podporovat císaře.

Byla to vhodná doba pro převrat, protože v šógunátu probíhal i spor o následnictví. Během jednání s Perrym totiž zemřel šógun. Vládu přenechal svému neduživému synovi, který žil jen pět let. Když zemřel i on, mnoho frakcí chtělo podpořit svého kandidáta.

Jedna frakce podpořila Jošinobu Tokugawu, který bude důležitý později, ale Ii Naosuke dokázal na pozici protlačit Iemočiho Tokugawu, přestože mu bylo pouze 12 let a ostatní kandidáti byli dospělí. Ii Naosuke se stal šógunovým regentem a získal většinu pravomocí. Svoji novou moc ihned využil k pročištění dvorů ostatních frakcí.

Jošinobu a jeho stoupenci skončili v domácím vězení, proticizineckou stranu vyloučil a její dva nejvýznamnější vůdce dal popravit za spiknutí proti vládě. Byl to počátek narůstajícího cyklu politického násilí. Hrad Edo 24. března 1860 Slavnostní den. Ii Naosuke musí na hrad kvůli schůzkám. Jeho doprovod, 60 strážců a nosičů, je ve střehu.

Kvůli výhrůžkám. Najednou se ozval výstřel z revolveru. Výkřiky. Záblesk čepelí. Skupina róninů z Mita zaútočila na stráže. Nosiči pustili nosítka a rozběhli se chránit svého daimjó. Neviděli muže na boku, blížícího se k nyní nechráněným nosítkům.

Je to samuraj ze Satsumy. Vytáhl ministra ven a sťal ho přímo na místě. Strážci se ohromeně otočili a uviděli samuraje, jak triumfálně drží hlavu jejich pána. Jeden ze strážců asasína na útěku sekl a ten, smrtelně zraněný, raději nalehnul na meč, než aby se nechal chytit.

Není cesty zpět. Násilí se bude jen stupňovat a ulice Kjóta se zalijí krví. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz