Období Sengoku: Sekigaharská kampaňExtra Credits

Období Sengoku se konečně blíží ke konci. Ale ne bez poslední velké kapitoly. Je rok 1598. Tojotomi Hidejoši, druhý velký sjednotitel Japonska, právě zemřel. Nechává radu pěti regentů, aby chránili jeho syna, dokud nezestárne, aby vládl. Zdaleka největší z těchto regentů je Tokugawa Iejasu. Je bohatý jako všichni ostatní regenti dohromady. Hidejoši vydá před svou smrtí řadu vyhlášek, aby Japonsko nesklouzlo zpět k chaosu a aby zajistil přežití svého pětiletého syna Hidejoriho.

Ale věrnost je rozpolcená a podezření začíná zemi dělit téměř hned, jak zemře. Někteří daimjóové jsou stále nakrklí kvůli Hidejošiho neúspěšné korejské kampani. A tak v tichosti šeptají svou podporu myšlence Japonska ovládaného Tokugawou než synem rolníka, který je toho tolik stál. Jiní se obávali rostoucí síly Tokugawy. Pokud se brzy nezastaví, může se stát nezastavitelným.

Nicméně jiní vidí nestabilitu v nezletilém nástupci šógunátu jako šanci na pokrok. Není možné, aby se na poslední chvíli přiřítili a nějak získali hlavní cenu: celé Japonsko? Jeden z těch v druhé kategorii byl muž jménem Išida Micunari. Išida byl dvořan, ne válečník. Sloužil Hidejošimu jako správce, hlásil mu stav korejského tažení a byl kvalifikovaný ve financích.

Jak Iejasu i nadále upevňuje svou moc, často ignoruje Hidejošiho předzvěsti proti strategickým manželstvím a výměně rukojmí, tak se Išida Micunari proti němu spikne. Plánoval zavraždit Tokugawu a přišel s perfektním plánem, aby to vypadalo, že v tom jede Maeda, jiný mocný klan v radě regentů. I kdyby byl odhalen jeho plán atentátu, Maeda by už byl v tom a musel by být na jeho straně. Bohužel, jeho plán vybouchl.

Tokugawa moudře investoval a znal mnoho různě postavených lidí, kteří mu dlužili. Nejenže se dozvěděl o spiknutí a o tom, že Maeda byl neprávem spojován, ale také měl věrného sluhu Maedů, informující hlavu klanu o tom, co se děje. Stárnoucí vůdce klanu Maeda Toshiie jako jeden ze svých posledních činů odcestuje za Tokugawou osobně, aby mu slíbil svou věrnost. Krátce nato Maeda Toshiie zemřel. A na jeho pohřbu plánovalo několik generálů Tokugawy zabít Išidu.

Ale Išida utekl k Iejasuovi a prosil o milost. Tokugawa kupodivu souhlasil. Asi je lepší mít nepřítele, kterého zná, než nepřítele, kterého nezná. Navíc, kdyby Išidu zabil teď, povstaly by v Japonsku proti němu některé další síly. Poté, co byl Išida propuštěn, pokračoval v intrikách. Začal shromažďovat co nejvíce spojenců s tím, že konečný konflikt s Tokugawou je nevyhnutelný.

V roce 1600 to začalo. Uesugi Kagekacu, dědic Uesugiho Kenšina, se vřítil do země Tokugawa od severovýchodu, zatímco Išida začal přicházel ze západu. Ale i Tokugawa měl své spojence. Pár dní před válkou navštívil Tokugawa celoživotního přítele Toriiho Mototadu. Muže, kterého znal od doby, kdy byli oba na začátku příběhu rukojmími Imagawy.

Seděli, pili saké a mluvili o nadcházející válce. Tokugawa řekl, že hrad Mototada bude z prvních míst zasažených nepřítelem, jelikož stál mezi nimi a Kjótem. Mototada souhlasil a chápal, že to bude naposled, co spolu pijí. Oba věděli, že to Mototada a jeho muži nezvládnou. Mototada nepožádal o odchod ani o posily. Místo toho řekl, že svůj život nedá lacino, a taky že ne.

Když konečně došlo k útoku, jeho 2 000 mužů vydržely 10 dní proti útoku 40 000 vojáků Išida. Samotný hrad byl dobyt, až když zůstalo deset mužů Mototada. Zemřela tam celá posádka, ale na silách Išida si to vybralo těžkou daň. A těmi deseti dny, kdy odolávali pevně proti armádě Išida, zpozdili jejich pochod na Kjóto, což se ukázalo pro Tokugawu rozhodující. Díky Mototadově oběti měli Tokugawovi spojenci čas se shromáždit, zahnat Uesugi a nechat Išidu čelit Iejasuovi sám.

Rozhodující konflikt nastal na místě Sekigahara, říčním údolím obklopeném kopci. Síly byly téměř vyrovnány, zhruba 80 000 mužů na každé straně. Išida zaujala silnou obrannou pozici na západní straně údolí a zabezpečila linii pomocí potoků a kopců. Země se minulou noc kvůli krupobití změnila v bláto a hustá mlha zahalila bojiště.

Ale když 21. října roku 1600 vyšlo slunce a mlha se začala rozplývat, armády se utkaly. Byl to vyostřený boj, nikdo nepolevoval, neustupoval ani neoslaboval křídla. Když se pomalu slunce blížilo k zenitu, začaly síly Tokugawa na jihu ustupovat. Išidovi se ale také zrovna nedařilo. Některé jeho síly nereagovaly na povely a musel se několikrát zbytečně stáhnout. Ale v boji měl stále navrch. Takže se rozhodl dát signál k plnému útoku do odhaleného jižního křídla Tokugawy.

Vystřelil do vzduchu hořící šíp, aby signalizoval plný útok. Ale něco se stalo. 16 000 mužů, kterým velel Kobajakawa Hidejaki, se nepohnulo. Od počátku bitvy tyto jednotky jen stály na kopci na samém jižním konci linie Išida. Velitelé z obou stran celou dobu nervózně sledovali zaražené vlajky a muže seřazené na jižním kopci. Zběsilí poslové Išidy tam byli posíláni celý den a žádali, ať se hnou, nebo se alespoň snažili pochopit, co se děje a proč se nehýbou.

Ale byli prostě posláni zpět. Pak, když zazněl v poledne zvuk burácejících salv z arkebuzírů Tokugawy, tak se vojáci Kobajakawa rozehnali dolů a narazili do jižního konce linie Išida. Uvedu vás do obrazu. Kobajakawové byli od začátku v této bitvě divokou kartou. A žádná ze stran s jistotou nevěděla, co udělají. Išida slíbil Kobajakawovi Hidejakimu velkou odměnu a přivedl ho na svou stranu.

Kobajakawa už za něj bojoval v předchozím obléhání. Ale Kobajakawa také slíbil svou věrnost Tokugawovi. Před lety, během korejské kampaně, Išida obvinil Kobajakawy z nedbalosti a Hidejoši jim na základě tohoto obvinění vzal velkou část jejich země, jen aby jim byla později vrácena, když zasáhl Tokugawa. Kobajakawa byl kvůli tomu pořád nakrklý. A nakonec jeho vášnivý odpor k Išidovi zvítězil nad touhou po velké odměně. A když jeho síly vrazily do linie Išida, všichni věděli, co to znamená.

Tahle zrada byl konec. Pak zběhli další váhající velitelé a jižní křídlo Išidy se zhroutilo. Po pár hodinách byla armáda Išida rozprášena. Poslední velká armáda mezi Tokugawou a úplnou kontrolou Japonska byla zničena. Její velitelé byli mrtví, nebo je do konce roku chytili. Tímto Tokugawa začal přerozdělovat půdu po celém Japonsku. Obohacoval ty, kteří mu byli věrní, a zbavoval se těch, kteří nebyli. V roce 1603 mu císař udělil titul šóguna a jako šógun vládl šťastně ještě asi dva roky.

Jo, správně. Po tom všem byl oficiálně šógunem dva roky. Ale nebylo to proto, že zemřel nebo prohrál bitvu, ale kvůli důchodu. A to může být to nejdůležitější, co Tokugawa kdy udělal. Pokračoval ve vládě ve své rodné provincii až do smrti, ale oficiálně předal titul šóguna dospělému synovi, Tokugawovi Hidetadovi, spolu s notnou dávku zodpovědnosti a řízení byrokratické organizace šógunátu.

Protože Hidetada byl dospělý a měl slušný vojenský záznam a protože se podílel na vládě už deset let před smrtí Iejasua, nikdo nebyl proti pokračování jeho vlády, když Iejasu zemřel. Už tu nebudou žádná pozdvižení jako ta po smrti Nobunagy a Hidejošiho. Když Iejasu odstoupil, tak se o to postaral. Takže zbývá jen jeden dílek, který by mohl ohrozit Tokugawy jako vládce Japonska. A to byl Hidejošiho syn Hidejori. Každý rok se ho Tokugawa snažil vylákat z pevnosti na hradě v Ósace.

A každý rok byl odmítán. Až ho nakonec Tokugawa napadl pod nejubožejší záminkou. Nápisu, který si dal na zvonek. Takže pokud to opravdu překroutíte, tak to může být bráno jako urážka Tokugawy. Jaksi. Obléhání Ósaky začalo v listopadu 1614. A koncem jara 1615 padl samotný hrad. A s ním i jediný dědic Tojotomi. Téměř do roka a do dne zemřel Tokugawa Iejasu a země padla pokojně do rukou jeho syna Tokugawy Hidetady.

A tak období válčících států, období Sengoku, skončilo. Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz