Konec samurajů: Císařská armádaExtra Credits
67
Když byla válka Bošin konečně u konce, mohl císař Meidži zahájit svou nenásilnou revoluci a modernizaci Japonska. No… možná ne tak úplně nenásilnou. Ukázalo se, že císař věřil, že nejlepší cesta vpřed vyžaduje osvojit si západní myšlenky, což je přesný opak toho, za co bojovali jeho stoupenci. Mezi ně patřila také třída samurajů, pro niž však v nově vznikající společnosti už nebylo místo.
Přepis titulků
Jiný hostinec v Kjótu
9. října 1869 Náměstek ministra války,
Masudžiró Ómura, chvátá po schodech dolů. Pronásledují ho muži s meči. Krvácí z mnoha ran,
včetně jedné hluboké na noze. Dva z jeho přátel
leží nahoře mrtví. Ómura je ten,
kdo vyhrál válku Bošin. Byl to on,
kdo zmodernizoval vojsko Čóšú a díky napoleonské strategii
a rekrutům z řad rolníků sesadil šógunát.
Teď chce tyto reformy prosadit i v císařské armádě, zničit samuraje jako třídu válečníků a sebrat jim meče. Ty meče, s nimiž ho pronásledovali. Vyběhl zadními dveřmi, ale slyšel, že jsou mu v patách. Ze zoufalství vlezl do kádě a sledoval, jak jeho krev kalí vodu. Strčil hlavu pod vodu, a zatímco držel dech skoro celou věčnost, asasíni nevědomky proběhli kolem a dál prohledávali noční město.
Válka Bošin sice skončila, šógunát padl a císařství Meidži se obnovilo, ale politické násilí, které otřásalo Japonskem, neskončilo. Vzhledem k množství prolité krve a politickým rozkolům byste si mohli myslet, že to začalo vlnou císařem nařízených poprav, ale nebylo to tak.
Vlastně totiž nikoho nepopravili. Půda Tokugawů byla zabavena a stala se součástí státu, velitelé vojska šógunátu byli zatčeni a několik let drženi v domácím vězení. Do roku 1872 však všichni dostali milost a většina pracovala pro vládu, dokonce i Jošinobu Tokugawa, poslední šógun, se dočkal příjemného důchodu na svém panství.
Chytrý politický tah. Plán byl sjednotit zemi tím, že vezmou každého za slovo a budou mu věřit, že bojoval pro císařovo dobro. Argumentovali tím, že každý jednal čestně a už bylo po všem. Vítězní imperialisté dokonce oslavovali hrdinství vojáků šógunátu. Třeba skupina samurajů známá jako bílí tygři, která spáchala seppuku v domnění, že jejich hrad padl, byla uctívána jako příklad udatnosti.
Všechny duchy padlých dokonce umístili do společného chrámu. Málo oficiálních trestů ovšem neznamenalo, že se nic nezměnilo. Naopak. Změnilo se všechno. Během války Bošin vydal císař a jeho dvůr dekret známý jako Přísahu pěti článků, tedy plán vlády během nového období Meidži, který zahrnoval velké změny, ale byl natolik vágní, aby umožnil flexibilitu.
Články obsahovaly: Za prvé, shromažďování a poté rozhodování po veřejné diskuzi. Za druhé, všechny třídy budou provádět politiku státu společně. Za třetí, prostí občané budou vykonávat svá povolání. Za čtvrté, zlé zvyky z minulosti budou zrušeny. A za páté, vědomosti by se měly získávat z celého světa a používat k posílení císařské vlády. Zejména pátý článek byl velice zajímavý.
Oficiálně tím totiž opustili filozofii Sonno joi. Přestože toto hnutí přivedlo císaře k moci, nové Japonsko přijalo západní technologie a odborníky, což bylo třeba, aby Japonsko dohnalo dobu. Takto imperialisté získali západní země na svou stranu během války Bošin. Xenofobní útoky na cizince už nebudou tolerovány, což stálo v cestě hlavnímu projektu, posílení země ekonomickou reformou, vylepšení infrastruktury, industrializaci a samozřejmě posílení armády.
Stará fráze „ctít císaře, vyhnat barbary“ byla ze hry. Přišlo nové heslo. „Obohatit zemi, posílit armádu.“ Asi tušíte, že to nebylo zrovna oblíbené mezi těmi, kteří ve válce Bošin bojovali za císařství.
Jejich cílem totiž bylo cizince z Japonska vystrnadit a nechat zemi, aby se rozvíjela sama. Co však nyní císař a jeho reformističtí rádci chtěli, byla stejná zahraniční politika, jako měl šógunát, tedy znovu projednat nevýhodné dohody a použít modernizaci jako důvod, proč by se s Japonskem mělo zacházet jako s ostatními mocnostmi. I když to vadilo konzervativcům, jako byl velitel Sacumy Takamori Saigó, vláda věřila, že je to jediná možnost.
Toto poselství přivezla zpět Iwakurova mise, která v letech 1871–1873 vyslala diplomaty na cestu po USA a Evropě, aby začali vyjednávat a okoukali západní technologie a vládu. Dva z mužů na misi, Tošimiči Ókubo ze Sacumy a Takajoši Kido z Čóšú, se vrátili s neradostnou zprávou.
Aby Japonsko okolní tlak přežilo, bude potřeba modernizace, obchod a industrializace. Řemeslníci se nemohli rovnat západní levné průmyslové výrobě a nevýhodné dohody, které bránily Japonsku zavést ochranná nebo dovozní cla, jim daly na výběr mezi industrializací a ekonomickou krizí. Ókubo a Kido oba dostali významné funkce ve vládě a spolu s Takamorim Saigóem byli známí jako Tři velcí šlechtici, jádro nové oligarchie, která ovládala politiku a rozvoj.
Tito tři muži a jejich koaliční vláda měli v plánu úplně změnit podstatu samurajů. Bylo jasné, že samurajský systém, vlastně celý kastovní systém, nešel s moderním státem dohromady. Nemůžete mít ústřední vládu, když je země rozdělena mezi šlechtice. Hlavně Kido tvrdil, že je to cesta k nestabilitě a nefunkčnosti.
Navrhl tedy řešení. Přesvědčil spojence ze Sacumy a Čóšú, aby svá panství dobrovolně vydali císaři. Ten je na oplátku jmenuje guvernéry. Už nebudou šlechtici, ale členové vlády, z jejich panství se stanou prefektury a jejich samuraje nebude platit daimjó, ale vláda.
Postavení daimjó tedy úplně přestalo existovat. Původní daimjó dostali dědičný šlechtický titul, který nepřiznával půdu. Ze samurajů se stala třída bez zvláštních privilegií. Mnoho z nich šlo do státních institucí nebo do armády. O dva roky později přetvořili prefekturní systém znovu, tentokrát nabídli podporu, jež musela být kvůli finančním potížím převedena na dluhopisy, výměnou za to, že mnoho daimjó odejde do důchodu, aby bylo možné jejich bývalá panství sjednotit do 72 prefektur.
Nešlo to ale hladce, objevil se i ozbrojený odpor. Pak ale přišel ještě radikálnější krok. Modernizace armády. I když jsme se o modernizaci armády bavili už minule, bylo by přesnější mluvit o modernizaci zbraní. Vojsko Sacumy a Čóšú mělo moderní zbraně a nové taktiky, ale pouze pár jednotek bylo moderních a mělo uniformy a hodnosti.
Jinak to byl volný styl. Samurajové běželi do bitvy v západní uniformě s dvěma meči a puškou nebo v napoleonské uniformě s katanou a revolverem. Nebyli steampunkoví samurajové bezva? To si pište. Ale efektivní…
ne tak docela. Standardizace uniforem a zbraní byla tedy na řadě, když náměstek ministra války, Masudžiró Ómura, začal s vylepšováním císařské armády. On ale věřil ve víc než to. Jeho frakce si myslela, že samurajové nezapadají do jejich vysněné rovné společnosti. Chtěl samuraje zrušit, sebrat jim privilegia jako zabíjení rolníků, zakázat znaky postavení jako jejich culík a právo nosit meč a proměnit vojsko v armádu rekrutů.
Nejenže by už nebyla potřeba třída válečníků, ale zrušily by se i armády daimjó, které by mohly narušit stát nebo se postavit ústřední vládě. Ómuru za to zabili. I když přežil útok, který jsme popisovali na začátku, špinavá voda v kádi mu způsobila smrtelnou infekci v ráně na noze.
Jak asi tušíte, mnoho samurajů tyto reformy rozzuřily. Celá situace se vyhrotila v roce 1873, když Korea odmítla uznat císaře Meidžiho, což vedlo k debatě, jestli by mělo Japonsko zasáhnout. Takamori Saigó ovšem prohlásil, že je to perfektní řešení. Samurajové byli feudální pánové, ne? Pokud to nefungovalo v Japonsku, proč je nenechat to praktikovat v Koreji?
Všechny mocné země mají kolonie. Samurajové by mohli být hrotem japonského kopí, ne? Aby svůj plán prosadil, neúnavný Saigó se dokonce nabídl, že pojede do Koreje jako diplomat a bude neurvalý, aby vyprovokoval atentát na sebe sama a vytvořil záminku k válce, takže to nebude vina Japonska, chápete?
Zapadá to. Vláda to zamítla. Chtěli napadnout Koreu, ale nejprve chtěli posílit stát. Poslední kapka pro Saigóa. Vrátil se do Sacumy a otevřel vojenské akademie pro odpadlé samuraje a postupně přetrhal pouta s vládou, kterou pomáhal vytvořit. To byl první krok na cestě k povstání Sacumy a poslednímu vzdoru samurajů.
Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz
Teď chce tyto reformy prosadit i v císařské armádě, zničit samuraje jako třídu válečníků a sebrat jim meče. Ty meče, s nimiž ho pronásledovali. Vyběhl zadními dveřmi, ale slyšel, že jsou mu v patách. Ze zoufalství vlezl do kádě a sledoval, jak jeho krev kalí vodu. Strčil hlavu pod vodu, a zatímco držel dech skoro celou věčnost, asasíni nevědomky proběhli kolem a dál prohledávali noční město.
Válka Bošin sice skončila, šógunát padl a císařství Meidži se obnovilo, ale politické násilí, které otřásalo Japonskem, neskončilo. Vzhledem k množství prolité krve a politickým rozkolům byste si mohli myslet, že to začalo vlnou císařem nařízených poprav, ale nebylo to tak.
Vlastně totiž nikoho nepopravili. Půda Tokugawů byla zabavena a stala se součástí státu, velitelé vojska šógunátu byli zatčeni a několik let drženi v domácím vězení. Do roku 1872 však všichni dostali milost a většina pracovala pro vládu, dokonce i Jošinobu Tokugawa, poslední šógun, se dočkal příjemného důchodu na svém panství.
Chytrý politický tah. Plán byl sjednotit zemi tím, že vezmou každého za slovo a budou mu věřit, že bojoval pro císařovo dobro. Argumentovali tím, že každý jednal čestně a už bylo po všem. Vítězní imperialisté dokonce oslavovali hrdinství vojáků šógunátu. Třeba skupina samurajů známá jako bílí tygři, která spáchala seppuku v domnění, že jejich hrad padl, byla uctívána jako příklad udatnosti.
Všechny duchy padlých dokonce umístili do společného chrámu. Málo oficiálních trestů ovšem neznamenalo, že se nic nezměnilo. Naopak. Změnilo se všechno. Během války Bošin vydal císař a jeho dvůr dekret známý jako Přísahu pěti článků, tedy plán vlády během nového období Meidži, který zahrnoval velké změny, ale byl natolik vágní, aby umožnil flexibilitu.
Články obsahovaly: Za prvé, shromažďování a poté rozhodování po veřejné diskuzi. Za druhé, všechny třídy budou provádět politiku státu společně. Za třetí, prostí občané budou vykonávat svá povolání. Za čtvrté, zlé zvyky z minulosti budou zrušeny. A za páté, vědomosti by se měly získávat z celého světa a používat k posílení císařské vlády. Zejména pátý článek byl velice zajímavý.
Oficiálně tím totiž opustili filozofii Sonno joi. Přestože toto hnutí přivedlo císaře k moci, nové Japonsko přijalo západní technologie a odborníky, což bylo třeba, aby Japonsko dohnalo dobu. Takto imperialisté získali západní země na svou stranu během války Bošin. Xenofobní útoky na cizince už nebudou tolerovány, což stálo v cestě hlavnímu projektu, posílení země ekonomickou reformou, vylepšení infrastruktury, industrializaci a samozřejmě posílení armády.
Stará fráze „ctít císaře, vyhnat barbary“ byla ze hry. Přišlo nové heslo. „Obohatit zemi, posílit armádu.“ Asi tušíte, že to nebylo zrovna oblíbené mezi těmi, kteří ve válce Bošin bojovali za císařství.
Jejich cílem totiž bylo cizince z Japonska vystrnadit a nechat zemi, aby se rozvíjela sama. Co však nyní císař a jeho reformističtí rádci chtěli, byla stejná zahraniční politika, jako měl šógunát, tedy znovu projednat nevýhodné dohody a použít modernizaci jako důvod, proč by se s Japonskem mělo zacházet jako s ostatními mocnostmi. I když to vadilo konzervativcům, jako byl velitel Sacumy Takamori Saigó, vláda věřila, že je to jediná možnost.
Toto poselství přivezla zpět Iwakurova mise, která v letech 1871–1873 vyslala diplomaty na cestu po USA a Evropě, aby začali vyjednávat a okoukali západní technologie a vládu. Dva z mužů na misi, Tošimiči Ókubo ze Sacumy a Takajoši Kido z Čóšú, se vrátili s neradostnou zprávou.
Aby Japonsko okolní tlak přežilo, bude potřeba modernizace, obchod a industrializace. Řemeslníci se nemohli rovnat západní levné průmyslové výrobě a nevýhodné dohody, které bránily Japonsku zavést ochranná nebo dovozní cla, jim daly na výběr mezi industrializací a ekonomickou krizí. Ókubo a Kido oba dostali významné funkce ve vládě a spolu s Takamorim Saigóem byli známí jako Tři velcí šlechtici, jádro nové oligarchie, která ovládala politiku a rozvoj.
Tito tři muži a jejich koaliční vláda měli v plánu úplně změnit podstatu samurajů. Bylo jasné, že samurajský systém, vlastně celý kastovní systém, nešel s moderním státem dohromady. Nemůžete mít ústřední vládu, když je země rozdělena mezi šlechtice. Hlavně Kido tvrdil, že je to cesta k nestabilitě a nefunkčnosti.
Navrhl tedy řešení. Přesvědčil spojence ze Sacumy a Čóšú, aby svá panství dobrovolně vydali císaři. Ten je na oplátku jmenuje guvernéry. Už nebudou šlechtici, ale členové vlády, z jejich panství se stanou prefektury a jejich samuraje nebude platit daimjó, ale vláda.
Postavení daimjó tedy úplně přestalo existovat. Původní daimjó dostali dědičný šlechtický titul, který nepřiznával půdu. Ze samurajů se stala třída bez zvláštních privilegií. Mnoho z nich šlo do státních institucí nebo do armády. O dva roky později přetvořili prefekturní systém znovu, tentokrát nabídli podporu, jež musela být kvůli finančním potížím převedena na dluhopisy, výměnou za to, že mnoho daimjó odejde do důchodu, aby bylo možné jejich bývalá panství sjednotit do 72 prefektur.
Nešlo to ale hladce, objevil se i ozbrojený odpor. Pak ale přišel ještě radikálnější krok. Modernizace armády. I když jsme se o modernizaci armády bavili už minule, bylo by přesnější mluvit o modernizaci zbraní. Vojsko Sacumy a Čóšú mělo moderní zbraně a nové taktiky, ale pouze pár jednotek bylo moderních a mělo uniformy a hodnosti.
Jinak to byl volný styl. Samurajové běželi do bitvy v západní uniformě s dvěma meči a puškou nebo v napoleonské uniformě s katanou a revolverem. Nebyli steampunkoví samurajové bezva? To si pište. Ale efektivní…
ne tak docela. Standardizace uniforem a zbraní byla tedy na řadě, když náměstek ministra války, Masudžiró Ómura, začal s vylepšováním císařské armády. On ale věřil ve víc než to. Jeho frakce si myslela, že samurajové nezapadají do jejich vysněné rovné společnosti. Chtěl samuraje zrušit, sebrat jim privilegia jako zabíjení rolníků, zakázat znaky postavení jako jejich culík a právo nosit meč a proměnit vojsko v armádu rekrutů.
Nejenže by už nebyla potřeba třída válečníků, ale zrušily by se i armády daimjó, které by mohly narušit stát nebo se postavit ústřední vládě. Ómuru za to zabili. I když přežil útok, který jsme popisovali na začátku, špinavá voda v kádi mu způsobila smrtelnou infekci v ráně na noze.
Jak asi tušíte, mnoho samurajů tyto reformy rozzuřily. Celá situace se vyhrotila v roce 1873, když Korea odmítla uznat císaře Meidžiho, což vedlo k debatě, jestli by mělo Japonsko zasáhnout. Takamori Saigó ovšem prohlásil, že je to perfektní řešení. Samurajové byli feudální pánové, ne? Pokud to nefungovalo v Japonsku, proč je nenechat to praktikovat v Koreji?
Všechny mocné země mají kolonie. Samurajové by mohli být hrotem japonského kopí, ne? Aby svůj plán prosadil, neúnavný Saigó se dokonce nabídl, že pojede do Koreje jako diplomat a bude neurvalý, aby vyprovokoval atentát na sebe sama a vytvořil záminku k válce, takže to nebude vina Japonska, chápete?
Zapadá to. Vláda to zamítla. Chtěli napadnout Koreu, ale nejprve chtěli posílit stát. Poslední kapka pro Saigóa. Vrátil se do Sacumy a otevřel vojenské akademie pro odpadlé samuraje a postupně přetrhal pouta s vládou, kterou pomáhal vytvořit. To byl první krok na cestě k povstání Sacumy a poslednímu vzdoru samurajů.
Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz
Komentáře (0)