Thermopyly: Řecké spojenectvíExtra Credits

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 67
98 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:37
Počet zobrazení:1 442
Hrstka řeckých městských států se spojila, aby čelila perské invazi u Thermopyl. V tomto osamělém průsmyku sice řečtí vojáci nalezli smrt, ale bitva znamenala obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků a nalezení jejich národní identity.

Přepis titulků

Korint, rok 480 př. n. l. Zástupci 70 řeckých městských států se sešli, aby probrali společnou hrozbu. Persie, největší říše, jakou svět kdy viděl, vtrhla do Řecka. Řecké městské státy měly mezi sebou rozbroje a nedůvěru, některé spolu v podstatě válčily. Poprvé v historii se však sešly, aby spolu čelily nepříteli.

Ani pod hrozbou vyhlazení se ale nedovedly shodnout. Když schůze skončila, v tomto řeckém spojenectví zůstalo pouhých 30 států. Většina ze 700 městských států se rozhodla buď zůstat neutrální, nebo se vzdala velkokráli Xerxovi. Zbylí Řekové si zvolili místo, kde zaujmou postavení.

Osamělý průsmyk mezi horou a mořem, Thermopyly. Tento díl vám přináší Total War: Arena, kde píšete vlastní thermopylský příběh. Stáhněte si hru pomocí odkazu níže a s kódem HOPLITE získejte body navíc. Bitva u Thermopyl je jednou z nejvýznamnějších událostí antiky… a jednou z nejméně pochopených. Většinou se v souvislosti s ní mluví o boji nebo taktice, samotná bitva ale příliš strategicky významná nebyla.

Řekové se bránili statečně, Xerxes přesto jejich obranu prolomil, dobyl Atény a perská armáda na Řecko dotírala ještě rok. Jak ale uvidíme v těchto dvou dílech, Thermopyly byly důležité z jiného důvodu. Utvořily způsob, jakým o sobě Řecko přemýšlelo a jakým vzdělaní potomci Řecka dodnes přemýšlejí o světě. Řecko tehdy ještě nebylo Řecko.

Neexistovala řecká identita ani žádná jednotná kultura. Byla to hrstka městských států, které mluvily zhruba stejným jazykem a uctívaly víceméně stejné bohy. Mnoho z těchto městských států si myslelo, že mají více společného s Peršany než se svou takzvanou rodinou. Než přejdeme k velkým bitvám a hrdinským činům, řekneme si něco o třech hráčích ve hře, Spartě, Aténách a Persii.

Řeč o Thermopylách vždycky začíná ve Spartě. Sparta byla bezpochyby jednou z nejextrémnějších společností v historii, eugenický stát válečníků. Když se narodil nový občan, stařešinové ho prohlédli a zabili, pokud měl fyzické nedostatky. Ve věku sedmi let vstoupili chlapci do státního vzdělávacího systému, který je naučil umění války a zocelil je po fyzické i duševní stránce, někdy za cenu smrti.

To všechno proto, aby vytvořili výkonné a poslušné vojáky. Muži žili trvale v kasárnách, společnost dokonce vyžadovala, aby v armádě navazovali milostné vztahy. Výsledkem tohoto krutého systému však bylo to, že Sparta měla v tehdejším světě tu nejlepší těžkou pěchotu.

Vojsko Sparty tvořily formace známé jako falangy, muži bránili jeden druhého a pohybovali se a bojovali ve skupině. Spartská společnost byla stejná, povinnost vůči státu a sebeobětování byly na prvním místě. Individualismus v ní neměl místo. O spartské kultuře se ovšem nedá hovořit beze zmínky o heilótech, obrovské kastě otroků, na níž spartská společnost stála.

Sparta zotročila své řecké sousedy a nutila je dělat těžkou práci. Důvodem, proč se Sparťané mohli naplno věnovat výcviku vojáků, bylo to, že nemuseli dělat žádnou práci. Vůbec žádnou. Všechno to zastali lidé, které zotročili. V době, kdy se řečtí spojenci sešli v Korintu, připadlo na každého Sparťana sedm heilótů. Tato nevyváženost držela Sparťany v neustálém strachu z povstání otroků.

Netvořili společnost válečníků, aby válčili za hranicemi, ale aby zabránili povstání heilótů. Aby se o to postarali, udržovali heilóty v neustálé hrůze. Skupiny vojáků pravidelně v noci přepadávaly obydlí heilótů a mučili a zavraždili každého, kdo se vzmohl na odpor. Sparta byla tak paranoidní, že se často vyhýbala posílání armády do zahraničí a nechávala ji, aby bránila nástrahám doma.

Strach také vedl k tomu, že se Sparťané stali tehdejší diplomatickou špičkou. Sparta se bála o své bezpečí, uzavírala tedy vzájemné obranné pakty s okolními státy. V případě invaze nebo povstání měly přijít jeden druhému na pomoc. Toto seskupení později utvořilo základ řeckého odporu vůči Persii. Ze 30 řeckých spojenců se jich 14 připojilo kvůli paktu se Spartou.

Ale víte, kdo v tom paktu nebyl? Atény. Mezi Aténami a Spartou to vlastně docela silně vřelo. Sparta měla nově demokratické Atény za existenční hrozbu a dokonce zahájila vojenský zásah, aby zastavila jejich politickou revoluci. Aténská demokracie totiž měla tendenci se šířit, a co by se stalo, kdyby se myšlenky vlády lidu chytili heilóti? O tom zřejmě přemýšlel zástupce Sparty, král Leónidás, když hovořil ke kongresu, kde se najednou ocitl na stejné lodi se svými aténskými protivníky.

Atény byly opakem Sparty téměř ve všech ohledech. Atéňané uznávali individualismus, pohrdali těmi, kdo nezastávali politické názory, a jejich společnost plodila filozofy, námořníky a dramatiky. Nejprve občané, potom vojáci. V čele této nové demokratické společnosti byli politici, kteří určovali směr státu přesvědčováním obyvatel, aby volili.

Jedním z nejvýznamnějších politiků byl Themistoklés. Když město narazilo na stříbrnou žílu, přesvědčil voliče, aby stříbrem financovali loďstvo, místo aby peníze jen tak rozdělili lidem. A byl to Themistoklés, pán nové, nablýskané flotily, kdo v Korintu zastupoval Atény. Své výhrady vůči Spartě odsunul stranou, stejně jako Leónidás odložil svoji nechuť spolupracovat s Aténami.

S ohledem na vojenskou náturu a diplomatickou zdatnost Sparty dokonce Leónida podpořil jakožto hlavního vůdce spojenectví. Kde Sparta přinesla diplomatickou a vojenskou moc, Atény přispěly flotilou a kreativitou. Aténská demokracie byla sice chaotičtější než spartská diarchie, ale dalo jim to prostor pro flexibilnější strategické a politické uvažování. Je však důležité, abychom si Atény nepletli s moderní demokracií. Zhruba jen 30 % aténských mužů mohlo volit, ženy nemohly na rozdíl od spartských vlastnit majetek nebo řídit domácnost.

Otroci z ciziny, i když s nimi bylo zacházeno lépe než s heilóty, tvořili asi polovinu populace tohoto skvělého státu sobě rovných. Přestože Sparta i Atény tvrdily, že bojují za svobodu a proti perskému otroctví, nechápali svobodu tak, jak ji chápeme my. Bojovali za svobodu sebeurčení, aby mohli utvářet demokracii nebo vojenské státy, jak se jim zlíbilo.

Měli pravdu, takové experimenty by jim pod perskou nadvládou neprošly. Peršané by ale paradoxně tolerovali mnoho. Vtipné na perských otrokářích bylo to, že nevlastnili otroky. Dělníci, kteří postavili velkolepé město Persepolis, vyhloubili obrovské kanály a sestrojili podzemní zavlažovací systém, dostávali úměrně svým schopnostem zaplaceno.

Aby toho nebylo málo, perští vládci obvykle nenutili svou kulturu a náboženství podrobeným národům. Jistě, pokud někdo chtěl konvertovat k zoroastrismu, mohl. Chtěl-li si někdo osvojit perskou kulturu, dobře pro něj. Ale nemusel to dělat. Peršané se vlastně často chovali spíše jako osvoboditelé než dobyvatelé. Vraceli lidi do jejich vlasti, pokud je předchozí vládce vyhnal nebo utlačoval.

Zakladatel říše, Kýros II. Veliký, se proslavil osvobozením Židů ze zajetí v Babylonu. Všichni vyhráli, židovská elita se vrátila domů a Kýros získal nárazníkový stát mezi Persií a Egyptem. Vzhledem k velikosti říše byla tato tolerance ještě působivější. V době, kdy se Xerxes u Thermopyl střetl s Leónidem, se jeho říše rozpínala od severní Indie až k Egyptu a Etiopii a perská byrokracie území ovládala s nevídanou efektivitou.

Byl to systém tak působivý, že ho Alexandr Veliký převzal, když Persii o 150 let později dobyl. Dokud jednotlivá území platila daně a nevzpírala se, Persie je v podstatě nechávala být. Jestliže se však vzepřela, trest byl nemilosrdný. Tady to vlastně celé začalo. Roku 499 př.

n. l. se řecká města v Iónii vzepřela perské nadvládě a vyhlásila demokracii. Jelikož viděly příležitost šířit svůj systém, Atény těmto partnerským městům pomohly a udělaly ze sebe stálého nepřítele. Jako odpověď na tuto urážku perský velkokrál Dareios napadl Řecko a přísahal, že Atény srovná se zemí. Udělal by to, kdyby se u Marathónu nepotkal s menším aténským vojskem.

Tam Atéňané dosáhli nečekaného vítězství a zatlačili Peršany na moře. Bylo by to méně nečekané, kdyby jim Sparta pomohla, ale ta zrovna slavila náboženský svátek a nechtěla nahněvat bohy tím, že by šla do války. Tím ale hněv Peršanů nekončil, kdepak. Vojsko Dareiova syna Xerxa bylo na cestě do Řecka. Helléspont přešli po kilometr dlouhém pontonu, který postavili Egypťané a Féničané.

Následovala dosud nejsilnější invaze. Xerxes chtěl uspět tam, kde jeho otec selhal. Atény a Sparta, nepřátelé v minulosti i v budoucnu, se daly do práce. Po několika dnech plánování navrhl Themistoklés obranu o dvou frontách. Aténská flotila nejprve zabrání Peršanům, aby se vylodili za řeckou armádou.

Leónidás a Sparťané poté perskou armádu zadrží na pevnině v osamělém průsmyku pojmenovaném po blízkých geotermálních pramenech. Tento průsmyk byl známý jako horké brány – Thermopyly. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz

Komentáře (6)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Ked este ExtraCredits za nieco stali :/

viac starsich videii

11

Odpovědět

Klidně uvítám tipy na témata :)

00

Odpovědět

Heilóti, nikoli helioti :) v angl. se leccos zkomolí. Vyslovuje se to dost volně dle nářečí od (h)Élót po (h)Ýlót.
Ve Spartě nebyla dualistcká, ale duální demokracie. Měli dva volené představitele, a na důležitých věcech, např. vyhlášení války, se museli shodnout. Jinak Sparta neválčila.
Ve skut. naše dnešní demokracie má víc prvků ze Sparty než z Athén, byť považujeme Athény za její kolébku, kvůli umožnění získat úplná občanská práva většímu procentu lidí, což souviselo právě s tím loďstvem. Pokud by někdo chtěl vědět jak, vysvětlím.

40

Odpovědět

Díky za podněty, ale nejvhodnější označení bude asi diarchie, tou demokracií bych si nebyla jistá :)

20

Odpovědět

Jak? Sparta jsou náckové, třídit geny pro dokonalý druh, místo volného páření tříd. Proto měl Hiler stejný pozdrav!|

02

Odpovědět

+RedpirateMám za to, že se jedná o římský pozdrav, což ano byla civilizace blízká dnešnímu termínu fašisté. Řecké městské státy neměli nic společného se systémem, který dnes nazýváme nacismem (vyřčená eugenika to popisuje lépe) a celkově se to hodně plete. Neb většina lidí si to spojí z WW2, nerozeznává rozdíli v politických systémem a komolí jejich zařazení ve spektru (jako např. že nacismus je ultrapravice). Ale obojí má vztyčný prvek ve xenofobii.
Větší zasvěcení do starořeckých politických systémů bych klidně uvítal. Vždy jsem u nich obdivoval tu flexibilitu zkoušet různé přístupy, což bylo umožněnno jejich decentralizací. Bohužel my jsme si taktéž nezvolili nejlépe. Je sice fér, aby se v rámci demokracie mohli účastnit všichni bez ohledu na parametry, ale v zásadě to vede k populistickým volbám.

20