Kulaté domy v Holandsku

Po 2. světové válce potřebovalo Holandsko spoustu nových domů. Nejen aby napravilo škody, ale také kvůli populačnímu boomu. A domy, které tu stavěli, byly tak nějak všechny stejné. Prioritou byla rychlost a nízká cena. V roce 1968 nizozemské ministerstvo bydlení a územního plánování vypsalo granty na experimentální architekturu. Podle tehdejšího ministra šlo o toto: „Men weet niet wat men mist.“ Nevíme, co přehlížíme.



Třeba se dá najít způsob, jak výrazně zlepšit přístup k bydlení. Ty experimenty byly často krotké, ve městě byste si jich asi nevšimli. Třeba byly použity jiné materiály nebo se jinak srovnaly místnosti. A vyšla z toho skutečná zlepšení procesu stavby bydlení. Některé experimenty šly drsným brutalistním směrem, jak bylo v 60. a 70. letech obvyklé. Je zajímavé si to prohlížet, ale k bydlení se to nehodí. Některé ty stavby jsou celkem známé, jako domy v Helmondu a Rotterdamu.



Jeden z posledních experimentů za peníze z grantu byl postaven roku 1984. A byl opravdu nezvyklý. Bolwoningen neboli kulaté domy jsou na jihu Holandska v Den Bosch. Podle tvůrce Driese Kreijkampa lidé nejsou stvořeni k životu v krabicích. Není tam moc prostoru. Já osobně klaustrofobii nemám, ale někteří říkají, že je jim z toho prostoru úzko. Není to pro každého. Kreijkamp byl spíše návrhář než architekt, ale v těch domech se dá žít a pořád slouží jako sociální bydlení, pronajímá je město.



Rozhodně to ale má své mouchy. Kvůli těm stromům se schránka domu rychle zašpiní. Každých 5 nebo 10 let se ty domy důkladně čistí, ale o vnitřní vybavení se musíme starat sami. Maximálně větší věci, třeba bojlery a podobně. Nebo když kolem oken zatéká.



To je pro nás teď největší problém, když víc zaprší, dá se v obýváku pomalu plavat. V přízemí je chodba, tou se vchází, nad tím je ložnice. V dalším patře je koupelna a sprcha a úplně nahoře obývací pokoj a kuchyň. Pokud máte hodně věcí, je to složité, není tu moc místa. Musíte využít každý centimetr. I když si všechno změříte, není jisté, že se to vejde.



Obě poloviny domu vyrobili v dočasné továrně přímo tady a pak je spojili. Jsou z betonu vyztuženého skleněným vláknem. Mezi vnitřní a vnější skořápkou je 10cm izolace z minerální vlny. To znamená, že je tam teplo. Když je venku 20 stupňů, vevnitř je 25. Musíme zatemňovat okna. A vždycky se těšíme na zimu, to je tam docela příjemně.



Nemůžu si stěžovat. Kdyby se na tom pracovalo dál, mohly by být další generace více funkční. Ale nejen, že tu byly problémy, zároveň byly tyto domy příliš drahé a nedaly se snadno škálovat. Nedávno těmto domům udělili památkovou ochranu, to znamená lepší péči. Navíc je nesmí zbourat. Zatím je to ale jen regionální, nejde o státní památku. Mě nepřekvapuje, že ty domy existují, na světě je spousta divných domů.



Překvapuje mě, že se v nich bydlí. Nikdo z nich neudělal hotely, krátkodobé pronájmy ani turistickou atrakci. A nejsou ani opuštěné a rozbité. Nežijeme ve snovém sci-fi, nebydlíme všichni v kulatých domech, pro což jsou dobré důvody, - ale někteří z nás ano. - Bydlí se tu dobře. Je tu klid, obchody blízko, park hned vedle domu a v zimě tu jde bruslit.



Máme dobré sousedy, trávíme spolu čas. Dá se na to zvyknout, jen se musíte přizpůsobit a být kreativní. Překlad: jesterka www.videacesky.cz