Co je současnost?

Na Světové výstavě
v roce 1939 v New Yorku byl nejnovější
technologií televizní přenos. Roosevelt byl první prezident,
který k občanům mluvil v televizi. Ale v předcházejících letech inženýři pracovali
na jednom technickém problému. Jak zajistit, aby zvuk s videem
byly perfektně synchronizované? Bez toho by slova
neseděla k pohybu rtů, což by bylo diváky rozptylovalo.

Tak jak to udělali? Vlastně to neudělali. Místo toho
zjistili něco zvláštního. Neumíme dobře rozpoznat,
zda jsou zvuk a video synchronizované. Například zvuk tohoto monologu
jsem zpozdil o desetinu vteřiny. Všimli jste si? Zatleskám,
ať to je lépe poznat. Inženýři si také všimli,
že naše vnímání není symetrické.

Nevšimneme si zvuku
zpožděného o 125 milisekund, ale poznáme, když zvuk
předbíhá o více než 45 milisekund. Ukážu vám, proč to tak je. Tady dribluji,
zatímco jdu od kamery. Zvuk a obraz míče sedí dokonale. Ale jak jdu dál, víte, že se zvuk zpozdí, protože mu trvá déle
dosáhnout ke kameře.

Ale zvuk se pořád zdá stejný. Je to kvůli tomu, že váš mozek
nezpracovává každý okamžik odděleně. Spíš organizuje krátké intervaly,
aby dávaly smysl. V tomto případě si mozek
spojí zvuk s obrazem míče. Alespoň do určité míry. Když jsem dál než 30 m, zvuk se zpozdí
o více než 100 milisekund a mozek už si nespojí
informace přicházející z očí a uší.

Pustím vám opravdový zvuk odrazu spolu se zvukem nahrávky kamery. To vysvětluje, proč se zvuk
může zpozdit spíše než předcházet. Představte si,
že koukáte na basket. Protože jste daleko, zvuk je zpožděný. Váš mozek to zvládne, ale kdyby zvuk něčemu předcházel, bylo by to podivné.

Protože to by se
v přírodě nikdy nestalo. Proto jsou pokyny
pro přijatelné odchylky zvuku a videa daleko velkorysejší
vůči zpožděnému zvuku, ne videu. Naše mozky umí spojit zvuk
s předcházejícím zrakovým vjemem. Můžeme tuto
synchronizační vlastnost zneužít a dojít ke zvláštním výsledkům. Vytvořili jsme program, který při stisku
mezerníku rozsvítí světlo.

Ale ne okamžitě. Mezi stiskem tlačítka
a světlem je zpozdění 80 milisekund. Ve studii, kdy účastnící
pracovali s podobným programem, si mysleli,
že se světlo rozsvítilo ihned. Stejně jako náš mozek
synchronizuje zvuk a obraz míče. Zmáčkni mezerník a začneš. Tohle je jen část,
kde uvidíš, co to dělá.

Ale co se stane,
když zpoždění odstraníte? Ten poslední se rozsvítil,
aniž bych něco zmáčkl. - A stejně se rozsvítil?
- Jo. Někteří byli přesvědčeni, že se světlo rozsvítilo
před stiskem tlačítka. Mysleli si, že světlo
rozsvítilo něco jiného. I když to udělali sami. Je to pozoruhodné, protože kauzalita,
neboli že jedna věc vede k druhé, je základ našeho chápání světa.

Jak jinak víme,
kdo vystřelil jako první? Děti kauzalitu
chápou už od 8 měsíců. Když vidí rodiče
natahovat hrací skříňku a hudba se zastaví, dítě se dotkne jejich ruky,
ať ji znova zapnou. K vnímání kauzality jsme uzpůsobeni.

Ale i tento základ
našich mozků lze poplést. Větší vhled nám do toho
dá efekt opožděného záblesku. Koukejte se na červený čtverec a pamatujte si, co vidíte, když uvidíte záblesk. Kde byl při záblesku kruh? Většina lidí ho vidí
v horní polovině kruhu. Ale doopravdy byl
záblesk přímo uprostřed kruhu. Naše vnímání
se zdá být zpožděné.

Vědci si to vysvětlili tím,
že mozek očekával pohyb. Záblesk vidíte za kruhem, protože váš mozek předvídá,
kde kruh bude, ne kde při záblesku doopravdy je. Aby to David
Eagleman a jeho tým otestovali, upravili experiment, aby kruh
při záblesku otočil směr pohybu. Co jste viděli teď? Kdyby mozek
předvídal pohyb kruhu, měli byste
vidět to samé jako minule, záblesk na horní straně kruhu.

Ale většina lidí
ho vidí na spodní straně. Jak je to možné? Vzhledem k tomu, že až
do záblesku byly oba případy stejné? Kdyby mozek předvídal pohyb, museli bychom předem vědět, že se kruh otočí směr pohybu.

A to se zdá nemožné. Takže druhá hypotéza byla, že pozice záblesku závisí na tom, co se stane po něm. Mezi zábleskem
a jeho vnímáním je zpoždění, a co se stane během toho zpoždění, je zahrnuto
do vnímání samotné události. To je strašně neintuitivní a zpochybňuje to vnímání kauzality.

Tyto iluze
fungují ze stejného důvodu. Současnost nevnímáme
jako jeden moment, ale jako krátký interval, který trvá asi desetinu vteřiny. Během toho času mozek
pracuje a rozostří vnímání času a přehází kauzalitu. Tomuto intervalu se
říká zdánlivá současnost.

Termín vyslovený
Robertem Kelleym v roce 1882. Řekl: "Všechny noty v taktu
písně zdánlivě zní v současnosti. Všechny změny pozice meteoru jsou zdánlivě
obsaženy v současnosti. Současnost je ale
součástí nedávné minulosti, mylně pojmenovaný jako
čas mezi minulostí a budoucností. Ať se jmenuje zdánlivá současnost." Proč čas vnímáme tak iluzorně?

Zdá se nám,
že žijeme v každém momentu, přitom zažíváme
krátký časový interval. Myslím si, že to není proto,
aby mozek synchronizoval zvuk s obrazem, nebo abychom
mohli pohodlně sledovat filmy. Ale proto, že naše
mozky potřebují několik momentů, aby jim svět dával smysl. Stejně jako
nemůžete číst po písmenech, svět vám nebude dávat smysl a nemůžete tvořit
vzpomínky v každém momentu.

Takže žijeme
ve zdánlivé současnosti, v iluzi,
že každý moment vidíme tak, jak se opravdu děje. Překlad: Šaman Bobo
www.videačesky.cz