Král Ethelstan a sjednocení Anglie

Je pozdní léto roku 937. Tři severní království zformují alianci v naději, že zničí vzrůstající moc spojené anglické říše ohrožující jejich nezávislost. Král Ethelstan shromáždí armádu a vyrazí na sever čelit agresorům. Schyluje se k jedné z největších bitev anglosaské Anglie. Toto video sponzoruje Vikings: War of Clans. Sláva čeká ve hře založené na mazanosti, strategii a vedení.



Jak povedete klany, je jen na vás. Postavte rozlehlá města, naverbujte velké armády a zničte přetrvávající aliance. Ve hře hrané miliony hráčů musíte jako moudrý náčelník využít každé výhody k dosažení pozice č. 1. Zaregistrujte se kliknutím na odkaz v popisku videa a nejen, že podpoříte náš kanál, ale také získáte do začátku 200 zlatých a ochranný štít na pomoc budování vlastní historie.



Je první polovina 10. století. Eduard Starší, král Anglosasů zemřel při pobytu v severní Mercii. Jeho vláda, i když většinou zapomenuta a zastíněna úspěchy Alfréda Velikého, jeho slavného otce, značila prosperující období pro wessexskou monarchii. Eduard chytře stavěl na základech položených Alfrédem a do své smrti sjednotil všechna anglické území jižně od Humberu na úkor dánských Vikingů z kontinentální Evropy.



Navzdory své prosperující vládě Eduard pravděpodobně nepředstavil své záměry pro dědice dostatečně zřetelně, což pravděpodobně bylo příčinou vnitřních sporů mezi jeho pěti syny. Ale protože byli tři z nich v roce 924 stále ještě nemluvňata, spor o následnictví se odehrával hlavně mezi jeho dvěma nejstaršími syny Ethelstanem a Elfweardem, přičemž první byl oslavován jako král Merciany a druhý západními Sasy. Práce jeho otce na sjednocení Anglosasů pod jediným vládcem byla nyní v ohrožení a zemi hrozila občanská válka.



Nad budoucností království se stáhla mračna, ale potom, jen pár týdnů po smrti starého krále jeho syn Elfweard zemřel a Ethelstan zůstal jediným plnoletým dědicem Eduarda Staršího. Pro Ethelstana to bylo veliké štěstí, ale i po smrti mladšího nevlastního bratra opozice ve Wessexu, zejména ve Winchesteru, pokračovala několik let. Ale Ethelstan udělal mnohé, aby království udržel jednotné. I jeho korunovace v roce 925 se odehrála na symbolickém místě na hranici mezi Mercií a Wessexem.



Od začátku své vlády měl Ethelstan zdánlivě dobré vlastnosti pro vládce. Nejen že rozšířil pradědečkovy právní reformy, vědom si hrozby bezpráví a krádeží pro veřejný pořádek, ale také založil kostely, čímž v království podpořil šíření křesťanství. K tomu se zdál mít mnohem větší zájem v evropské politice než jeho předchůdci a provdal své sestry za vlivné kontinentální vládce. Aby zabezpečil severní hranici, zařídil v roce 926 sňatek jedné ze sester s vikingským vůdce Sitrickem, králem Northumbrie, posledním územím Danelaw v Anglii stále pod dánskou kontrolou.



Naštěstí Sitric další rok zemřel a Ethelstan se rychle chopil příležitosti. Během pár týdnů byl se svými vojáky v Yorku. Získání Northumbrie nebylo tak hladké, jak se by se mohlo zdát, neboť Sitrickův příbuzný, Guthred, si také nárokoval prázdný trůn, ale nakonec Ethelstan zvítězil, obsadil York a podmanil si Dány, i když zdroje neuvádí, jestli s Guthredem nakonec bojoval.



Ethelstanova pozice se zdála být silná a ten samý rok přijal poddanost od dvou severních monarchů: Konstantina z Alby a Owaina z Strathclyde. Pokud k tomu připočteme jeho vládu nad welšskými králi, kterou zdělil po svém otci a tetě, je jasné, že Ethelstan nejen přímo vládl celé Anglii, ale jeho formální vláda zahrnovala také většinu ostrova Velké Británie. Díky svému úsilí se stal prvním Rex Anglorum, králem Angličanů, který současně vládl celému ostrovu.



Tento stav vytrval po dalších sedm let, během kterých Ethelstan upevnil svoji kontrolu nad Walesem zavedením vysokého ročního poplatku a rovněž rozdrtil kornskou vzpouru v Cornwallu ještě před tím, než mohla proti saskému králi shromáždit početnou sílu. Během této doby se waleští a skotští vládci účastnili zasedání anglického krále a poznávali jeho způsob vládnutí. Ethelstan stvořil efektivní centrální vládu a díky regionálním zástupcům zajistil dodržování zákonů.



Není překvapením, že tato přímá forma vlády se brzy stala trnem v oku jeho severních vazalů, kteří se postupně přestávali dostavovat na anglosaská zasedání. Pravděpodobně v reakci na ztrátu jeho moci, připravil v roce 934 Ethelstan invazi do Konstantinovy země. Abych to ujasnil, tak zdroje neuvádějí žádný konkrétní důvod pro kampaň na severu, ale je pravděpodobné, že jeho cílem bylo přivést Konstantina zpět pod anglickou vládu.



Detaily této operace jsou bohužel také nejasné, ale nakonec byl Konstantin donucen uznat Ethelstanovu nadvládu. Král Alby samozřejmě nebyl nadšený z takového zacházení a brzy začal spřádat plány na sesazení anglické vlády. Během dalších dvou let vstoupil do spojenectví s Olafem, synem Guthreda, novým severským králem Dublinu, který byl s Ethelstanem také ve sporu, neboť si nárokoval království Northumbrie ztracené jeho rodem před deseti lety.



Ke dvojici se brzy přidal Owain ze Strathclyde, jehož země pravděpodobně trpěly během Ethelstenovy kampaně proti Skotům. Každý severský vládce zvlášť nebyl schopný čelit anglosasům, ale když spojili síly, byli vážnou hrozbou schopnou omezit vzrůstající moc anglického krále. Nakonec v srpnu 937 spojené síly Alby a Strathclyde vstoupily na anglické území a začaly plenit.



O pár dní později král Olaf přistál na anglickém pobřeží s irsko-severským oddílem a vyrazil spojit se s hlavní armádou. Ethelstan však nebyl na tuto náhlou hrozbu připravený, neboť konec léta nebyl běžný čas pro začátek vojenských operací. Anglický král přesto svolal svoji stráž a povolal všechny dostupné muže ve východní Anglii, Mercii a Wessexu na podporu královy armády.



Tlačen časem Ethelstan zavelel k pochodu ještě před příchodem všech svých mužů v naději, že zastaví plenění venkova, co nejdříve to bude možné. Tábor byl rozložen v merseyském údolí kolem močálů a přípravy na bitvu začaly. Ethelstan vyslal několik poslů k nepříteli, aby zpozdil bitvu, co nejdéle to půjde, aby mohlo dorazit více jeho vojáků. Aby odradil nepřátele od brzkého útoku, nařídil vztyčit více stanů, aby jeho tábor vypadal větší, čímž skryl skutečnost, že mnoho jeho mužů ještě nebylo na bojišti.



Ethelstan si zvládl získat tři dny příměří, což dovolilo zbytku jeho jednotek připojit se ke královské armádě. Nakonec se časně ráno začaly obě strany rozmisťovat. I když přesná čísla nejsou známa, dobrým, ale hrubým odhadem je, že král Ethelstan vládnoucí celé Anglii zvládl povolat do zbraně 10 000 mužů a společné síly Olafa, Konstantina a Owaina byly zhruba stejného počtu. Se sluncem vysoko nad obzorem po sobě řvoucí strany zaútočily. Bitva začala střetem štítových zdí a následoval tuhý boj na blízko.



Mnoho Ethelstanových mužů bylo zkušenými válečníky, kteří bojovali proti Dánům ve východní Mercii před několika lety pod vedením jeho tety a otce, a spolu s nimi využil neznámého počtu severských žoldáků, kteří doplnili jeho řady. Ale jeho britští, skotští a irsko-severští nepřátelé nebyli o nic horší válečníci, a jak ztráty narůstaly, ani jedna strana nezískávala navrch. Dávno pryč byly časy, kdy vikingští nájezdníci převládali v bojích s obyvateli Britských ostrovů.



Během vlády Ethelstana bojovali Seveřané na všech stranách, ale saský, waleský, skotský nebo irský válečník nebyli o nic horší než jejich skandinávský protivník. Bylo už po poledni a bitva stále zuřila bez náznaku výsledku. Ztráty strašlivě narůstaly, když vtom někde ve středu se Ethelstanovi muži zvládli probít britskou štítovou hradbou a rozdělit nepřátelskou bitevní řadu.



To byl zlomový bod, neboť si mnoho mužů ze severu uvědomilo, že se úspěch stáčí na stranu Angličanů, ztratili zápal a začali ustupovat. V řádu minut nepřátelská síla prořídla a každý, kdo mohl, z bojiště uprchl. Brzy krvavý střet skončil a Ethelstanovi vyčerpaní muži zůstali vítězně stát na bojišti. Bylo to pro krále drahé vítězství. Ztráty na obou stranách byly vysoké a na každé straně pravděpodobně padlo několik tisíc mužů. Říká se, že pět králů a sedm jarlů spolu s několika nižšími šlechtici v nepřátelských armádách přišlo v bitvě o život.



Jeho hlavní nepřátelé, nyní znatelně oslabeni, se zvládli z bojiště bezpečně stáhnout. I když anglický král ztratil během bitvy mnoho svého vojenského potenciálu, vítězství zabezpečilo jeho území v Northumbrii, protože kdyby Ethelstanovi protivníci zvítězili, jeho nadvláda nad Anglií by se skoro jistě zhroutila. Bitva u Brunaburhu, pozdějšími generacemi známa jen jako velká bitva, byla důležitou událostí sjednocující anglická království z několika ubohých států do jednoho národa, i když – jak už to tak v anglosaské historii bývá – skutky krále Ethelstana budou nakonec zastíněny bastardem z Normandie.



Ethelstan neprovdával své ženské příbuzné za vlastní vazaly. Namísto toho se snažil ukovat silnější pouta s evropskými dvory v naději, že odradí Seveřany od útoků.



Skrze tato manželství Ethelstan získal důležité kontinentální spojence, zejména východofranského Otu Velikého a Huga Velikého Pařížského. Během svého života Ethelstan shromáždil velké množství relikvií. Například kus trnové koruny, kopí Karla Velikého a meč Konstantina Velikého. Ethelstanovo poslední přání bylo být pohřben v Malmesbury Abbey s spolu s jeho bratranci, kteří u Brunanburhu zemřeli. To bylo rozdílné od jeho předchůdců, kteří byli většinou pohřbeni ve Winchesteru, tedy ve městě, které Ethelstanově vládě oponovalo.