Jak si Umajjovský chalífát podmanil Vizigótské království

Je jaro roku 711, pár let poté,
co Arabové dobyli severní Afriku. Omájský guvernér provincie Ifriqiyah
posílá malou skupinu bojovníků přes úžinu vydrancovat jižní země
vnitřně oslabeného Vizigótského království. Rozporovaný král Roderich svolá armádu a vyrazí na jih
s cílem zahnat útočníky zpět do Afriky. Na začátku 8. století
byl Pyrenejský poloostrov obydlený Vizigóty, kteří tam založili vlastní království
před pár stoletími na účet rozpadající se
Západořímské říše.

Vizigótské království bylo silným hráčem
se zdravou správou, kterému vládlo
několik vizigótských elitních tříd, které se ve skutečnosti skládaly
z desítek vlivných rodů soupeřících o moc a které byly zodpovědné
za volbu vládce. V roce 705 vládl království
mladý král Wittiza, který na trůně seděl už od svého dětství,
kdy nejdříve vládl spolu se svým otcem. Byla to poklidná doba,
alespoň na středověké poměry. Královou největší starostí
byly menší potyčky s Baskickem na severu a krátké pohraniční rozbroje
s Byzantskou a Franskou říší.

O pár let později byla vizigótská vláda
nad Pyrenejským ostrovem kriticky ohrožena jak zevnitř,
tak zvnějšku. I když je o Wittizovi známo jen málo,
dozajista měl nepřátele. V roce 710 byl náhle svržen
a pravděpodobně zabit gótskou frakcí vedenou Roderichem,
hrabětem baeticským. V důsledku toho se Vizigótské království
ponořilo do chaosu. Roderich se ujal trůnu v Toledu,
ale oponoval mu Achila, který si trůn rovněž nárokoval,
ujal se severovýchodní části země a tam se ustanovil králem.

Království hrozila občanská válka, ale další, vnější hrozba
dorazila k vizigótské jižní hranici. Omájský chalífát
si podmanil severoafrické pobřeží, které obývali převážně Berbeři,
kteří byli během let obráceni na islám. Guvernér nově ustanovené provincie Ifriqiya,
Musa bin Nusayr, podle všeho dobře věděl
o vnitřních problémech Vizigótů, protože Berbeři i Arabové čas od času
vyplenili hispánské pobřeží osady.

Svému podřízenému,
berberskému generálovi Tárikovi ibn Zijádovi, guvernérovi nedávno dobytého Tangieru,
nařídil překročit s armádou úžinu a vyzvat rozdělené Vizigótské království. V roce 711 vedl Tárik armádu o síle
sedmi tisíc mužů do jižní Baeticy a bez odporu
vyplenil několik vizigótských měst. Musa, potěšen Tárikovými zisky,
brzy poslal na pomoc dalších 5 000 mužů. Roderich měl tehdy práci v severní Hispánii,
kde se vypořádával se vzdorným Baskickem, ale jakmile uslyšel novinky,
zamířil zpět na jih a shromáždil sílu schopnou muslimy odrazit.

Získal podporu několika dřívějších protivníků, kteří údajně chtěli pomoci
svému králi zemi bránit. Je pravděpodobné, že jej podpořil
i jeho hlavní protivník Achila. Jednotky byly připraveny v polovině léta
a Roderich vyrazil na jih se s muslimy vypořádat. Když Tárikovi zvědové ohlásili blížící se
velkou křesťanskou armádu v jižní Baeticii, rozhodl se zaujmout dobrou pozici
na vyvýšeném místě, ze kterého měl dobrý výhled na bojiště.

Většina Tárikovy armády,
která nebyla tak velká jako ta Vizigótská, byla dobře vybavená,
celkem zkušená a loajální. Třetinu jeho sil tvořila berberská jízda,
mix lehkých a těžkých jezdců. Zbytek jednotek tvořila pěchota
berberského a maurského původu, mezi nimiž bylo několik jednotek lučištníků. Pravděpodobně jediným arabským oddílem
byla Tárikova garda složená z asi tří set mužů. Naproti tomu byla vizigótská armáda
dvakrát početnější než omájská, ale většinu Roderichovy síly
tvořili otroci a rolníci, kteří často měli jen prostá kopí,
sekery, palice a neměli žádnou zbroj.

Chyběl jim trénink, disciplína
a i jejich věrnost byla pochybná, protože byli pravděpodobně donuceni
se k Roderichovi přidat. Ale měl pod svým velením i několik
přínosnějších jednotek, včetně dobře vyzbrojené vizigótské šlechty
s jejich poddanými a několik dobře vycvičených
oddílů těžké kavalérie. Roderich nařídil několik prvotních útoků
s cílem si muslimy oťuknout a pravděpodobně se je snažil
vylákat z jejich dobré pozice na kopci.

Ale Tákirovy jednotky odrazily
gótské jezdce a linie vytrvala. Roderich si uvědomil,
že muslimská armáda se do lsti nechytí a rozhodl se uplatnit svá větší čísla
a podniknout frontální útok s plnou silou, doufaje,
že agresory přemůže. Celá vizigótská armáda vyrazila kupředu,
běžela a pořvávala na svého nepřítele. Ale když se nejvěrnější jednotky ve středu
chystaly zaútočit na Tárikovy řady, mnoho Roderichových spojenců na křídlech
se zastavilo a pozorovalo královu snahu
zaútočit na berberské jednotky.

Když ve středu došlo k bitvě,
Roderich si pravděpodobně uvědomil, že byl svými poddanými a vazaly zrazen. Není jasné, proč skoro celá křídla
zastavila útok a stáhla se. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je,
že Roderichův puč vedl k rozdělení království a značná část nespokojené šlechty
konspirovala proti jeho vládě. I když se jich většina spojila,
aby muslimy odrazila, neměli v úmyslu účastnit se bitvy.

Tárik si rychle uvědomil, co se děje a možná se s některými vizigótskými
šlechtici dohodl, ale to je nejisté. Berberská jízda vyrazila vpřed
a zaútočila na vizigótský střed z křídel. Roderichovi muži bojovali statečně,
ale byli obklíčeni a přečísleni a nedokázali vzdorovat dlouho. Muslimská jízda dokončila obklíčení
a započal masakr. Král Roderich pravděpodobně zemřel v bitvě
spolu s mnoha vizigótskými šlechtici. Drtivá porážka měla na Roderichovu říši
okamžitý dopad.

Stále rozdělené a prakticky bezbranné,
když vládnoucí třída po bitvě prořídla, nemohlo Vizigótské království
zabránit muslimům v obsazení hlavního města
o několik měsíců později. Omájský chalífát dobyl poté
celou Hispánii během několika let. Neobvykle rychlý rozpad
Vizigótského království značil počátek arabské nadvlády
na Pyrenejském poloostrově. Moderní pojmenování "Gibraltar"
je do španělštiny převedený arabský název Jabal al Tárik, což znamená Skála Tárikova.

Pozdější částečně spolehlivé zdroje uvedly,
že Tárikovu přechodu do Evropy pomáhal vizigótský hrabě Julian Ceutský. Své lodě přislíbil muslimům
kvůli osobním sporům s Roderichem. Kantaberské pohoří zůstalo jedinou
nezávislou vizigótskou oblastí poloostrova pod omájskou nadvládou.
Osoba vizigótského šlechtice Pelagiuse je spojována se symbolickým
začátkem reconquisty.