Arabské tažení do Franské říše

Je konec léta roku 732,
Arabové jsou uprostřed tažení a velká arabská armáda překračuje Pyreneje
s cílem dobýt země Franské říše. Na své cestě vypalují, plení
a ohrožují celou křesťanskou Evropu. Mezi městy Poitiers a Tours
narazí arabské invazní síly na armádu vedenou bitvou zoceleným
velitelem hrabětem Karlem. Ví, že jako jediný může zastavit invazi,
zachránit své království a Evropu. Je začátek osmého století. Umajjovský chalífát rozšířil svůj vliv
do Malé Asie a severní Afriky, čímž naplnil vůli svatého proroka.

Dalším přirozeným krokem
bylo propagovat náboženství v Evropě. Byly zde dvě pozemní cesty pro vstup: Turecké úžiny na východě
a Gibraltar na západě. Naneštěstí pro arabské plány
byla Malá Asie okupována Byzantskou říší, stále silnou navzdory
vnitřním i vnějším problémům. Obě strany proti sobě bojovaly po staletí
v mnoha epických bitvách, ale v této epizodě se budeme soustředit
na západní vstup do Evropy.

Je rok 711, umajjovská válečná
družina překračuje Gibraltar a další rok poráží vizigótské síly vedené
králem Roderichem v bitvě u Guadalete. Vizigótské království bylo velice
centralizované a nepřipravené na válku. Roderichova smrt zapříčinila
prudký pád jeho království a útočící muslimové dobyli většinu
Pyrenejského poloostrova do sedmi let. To byla ta snadnější část. Na severu za Pyrenejskými horami
leží země Franské říše, na kterou větší sláva teprve čeká,
avšak už je schopna čelit arabské hrozbě.

Muslimští dobyvatelé si nebyli vědomi
skutečné síly Franků a brzy začali napadat jižní Galii
a do roku 719 přemohli Septimánii. V roce 721 hrabě Odo Akvitánský
dočasně zastavil saracénský postup, když je přepadl poblíž Toulouse,
které bylo už několik měsíců obléháno. Navzdory tomuto zdržení
muslimové stále pustošili Akvitánii a dokonce došli až k Burgundsku. Musím zmínit, že Arabové viděli
evropská království jako snadnou kořist bojující sami mezi sebou.

V roce 732 nový guvernér Al-Andalusu
Abdul ar-Rahman Al Ghafiqi shromáždil vekou sílu
a znovu napadl Gálii. Jeho prvním cílem bylo město Bordeaux,
které vyplenil. Odo se opět pokusil útočníky odrazit,
ale tentokrát strašlivě selhal. Saracénské síly
byly na bitvu lépe připraveny, skládaly se zejména z jízdy a zdecimovaly
Odovy jednotky v bitvě na řece Garonně. S uvědoměním si závažnosti arabské hrozby,
přeskupil Odo své roztroušené jednotky a utekl na sever hledat pomoc.

Toto je skvělý čas představit si
naši hlavní postavu Karla Martela, majordoma paláce
a de facto franského vládce. Byl rovněž zkušeným velitelem. Strávil značnou část života v boji
proti kmenům na východní hranici, takže jádro jeho armády
bylo pevné jako skála. Karel si byl vědom,
že jeho království bylo v nebezpečí, takže navzdory politickým machinacím
se rozhodl spojit s Odou a zemi ubránit. Ar-Rahmanovy jednotky postupovaly pomalu,
protože armáda byla rozdělena do několika plenících skupin
již nyní nesoucích velkou kořist.

Rovněž museli počkat na úrodu,
protože žili ze země, kterou napadli. Jeho hlavním cílem bylo pravděpodobně
vzkvétající město Tours známé pro svá bohatá opatství a kostely,
což byly skvělé cíle pro loupení. V říjnu 732
narazila hlavní část arabské armády na velkou křesťanskou armádu
tábořící přímo na cestě k Tours. Ar-rahman byl dobrým velitelem
a uvědomil si, že jej Karel Martel přechytračil
a zvolil místo bitvy.

Muslimští vojáci byli především jezdci,
mix lehké a těžké kavalérie, mnoho z nich v řádné zbroji
či dokonce v brnění a byli tedy perfektně připraveni
na otevřený boj. Naproti tomu se křesťanské síly
skládaly hlavně z těžké pěchoty, která byla zocelená menšími bitvami
na franských hranicích, s podporou lehké pěchoty šlechty
a lehké jízdy. Karel rozmístil armádu mezi řeky
Vienne a Clain do lehce vyvýšené lesa, aby zakryl svá pravá čísla
a minimalizoval dopad nájezdu kavalérie.

Po sedm dní se bojovaly menší potyčky. Karel Martel držel dobrou obrannou pozici
a věděl, že jen zde má naději na vítězství Na druhé straně Ar-Rahman čekal
na příjezd zbytku jeho armády a nechtěl útočit na křesťany zepředu,
neboť neviděl jejich skutečnou sílu. Jeho váhání bylo zapříčiněno
ne příliš dobrými muslimskými zvědy. Moc toho o Francích nevěděl
a asi ani nepoznal Karla Martela, zatímco Martel si byl dobře vědom
arabských silných a slabých stránek. Bitva konečně začala sedmého dne, když muslimové kvůli
blížící se zimě nemohli už dále čekat, protože jejich lehké oblečení
nebylo pro evropskou zimu dostatečné.

Ar-Rahman věřil
taktické nadřazenosti své jízdy a opakovaně nařídil útoky
s cílem prolomit Martelovy řady, ale franská těsně seřazená pěchota vytrvala a odrazila jeden útok za druhým. Byl to jeden z vzácných okamžiků,
kdy středověká pěchota odolala nájezdu kavalérie,
ale Karlovi vojáci byli motivovaní a disciplinovaní a jednoduše
věřili Karlovi jako svému veliteli.

Jak to jeden středověký zdroj popsal: "A ve víru bitvy se severští muži
zdáli být mořem, se kterým nejde pohnout. Pevně stáli bok po boku jako zeď z ledu. Údery mečů posílali Araby k zemi." Navzdory statečnému přístupu Franků
se po několika nájezdech zvládli tu a tam Ar-Rahmanovi muži
probít skrze franské řady ve snaze dostat se ke Karlovi,
ale Frankové je opět odrazili za užití jednotek z druhé linie.

Bitva stále zuřila, když se hrabě Odo
dostal za nepřátelské jednotky s malým oddílem jezdců
s cílem zničit muslimský tábor, osvobodit otroky, získat kořist
a hlavně odlákat část útočící armády. Tato akce
velice ovlivnila následující události. Někteří Arabové pokračovali v bitvě,
zatímco jiní překvapivě zamířili zpět zachránit svoji kořist. Ar-Rahman se snažil zastavit
své jednotky od nespořádaného ústupu, to však mělo jen malý efekt.

Přesně na toto Karel čekal
a nařídil pronásledovat a zaútočit na neorganizované
arabské jednotky. Mnoho jich bylo obklíčeno a zabito
včetně Ar-Rahmana, který se snažil dostat armádu
zpět pod kontrolu. Frankové nepronásledovali nepřítele
dlouho, neboť se obávali přepadení. Stáhli se zpět do lesa ošetřit zranění
a připravit se na další den nájezdů, ale dalšího rána Arabové
v bitvě nepokračovali.

Zvědové ohlásili, že tábor je opuštěný.
Bitva skončila. I když se dnešní historikové neshodují, zdali Frankové zastavili arabské
dobývání Evropy nebo jen odrazili další
islámskou válečnou družinu, v roce 732 se křesťanskou Evropou
šířila zpráva, že Karel, nyní přezdívaný Martel,
odrazil velkou arabskou invazi a zachránit Evropu před dobytím muslimy, což mu zajistilo věčnou slávu a uznání, které ihned využil k položení základů
Karolínské říše.

Charles Martel shromáždil profesionální
armádu jako první od pádu Říma v roce 476. Použil peníze a majetek zabavený církvi
k vybavení a zachování pěchoty po celý rok. Pyrenejský poloostrov zůstal
pod muslimkou nadvládou navzdory porážce u Tours
a smrti Ar-Rahmana. Západním královstvím trvalo přes 700 let
znovu dobýt Španělsko. Hrabě Odo nebyl jen dobrák
a Karlův spojenec. Před bitvou u Tours chtěl sám
vládnout Akvitánii a odmítal uznat Karla svým pánem.