Vzestup Francie k mociBazBattles

Je pozdní jaro roku 1214. Kvůli rostoucí moci francouzského krále Filipa Augusta jsou jeho nepřátelé nuceni zformovat koalici proti Francii a na Filipovo území vstoupí ze dvou směrů dvě početné armády. Anglický král Jan Bezzemek se svým synovcem, císařem Otou vpochodují do Francie s cílem získat území bývalé Anjouovské říše a podmanit si francouzského krále. Válka povede k nevratné změně politické scény v západní Evropě a nastaví historii zcela jiný kurz.

Je začátek třináctého století. Francouzskému království vládne spravedlivý a schopný Filip II., kterému jeho příznivci přezdívají August. Od jeho korunovace uběhlo 20 let a Filip se z feudálního vládce Francie stal významnou osobností politické scény středověké Evropy. Během let válčil se svými neposlušnými vazaly, kteří byli často silnější a vlivnější než on sám.

Filip se snažil zasáhnout i do anglických záležitostí, protože jeho hlavním cílem bylo vytlačit Angličany z evropského kontinentu. Jednal proti králi Jindřichovi II. a později i proti jeho synovi Richardovi Lvímu srdci, který byl krutým křižákem, avšak nadaným vojákem. Ve druhém bodě si byli s Filipem rovni, ale Richardova náhlá smrt v roce 1199 dočasně zastavila nepřátelství mezi královstvími. Protože Richard neměl legitimního dědice, připadla koruna jeho bratrovi Janu Bezzemekovi, kterého Filip mnoho let podporoval – nejdříve proti jeho otci Jindřichovi a později proti jeho bratrovi.

Janova korunovace byla pro FIlipa dobrou zprávou. Byl si vědom skutečnosti, že nový vládce je mezi svými lidmi neoblíbený a zesnulému Richardovi se nemůže rovnat. I když se za začátku chovat přátelsky, Filip si rychle všiml slabiny nového anglického krále a začal využívat své politické nadání a nadřazenější vojenskou pozici, aby Jana připravil o jeho území v severní Francii.

Výsledkem bylo, že do roku 1204 padla anjouovská území Normandie a Bretaně do Filipovy sféry vlivu a zanedlouho vynaložil značné úsilí, aby si kontrolu nad zeměmi posílil. Jan samozřejmě nehodlal ustoupit a po reformě armády v roce 1205 napadl o rok později Francii, aby ztracená území získal zpět. Přestože jeho tažení začalo dobře, když zvládl obsadit město Angers, vyústil rychle započatý konflikt patem.

Nakonec Francouzi donutili odplout Angličany zpět na své ostrovy. Následovalo období míru, které Jan využil pro modernizaci námořnictva a nahromadění zdrojů pro další invazi do severní Francie. Teď se ale na chvíli zastavme a pojďme obrátit zrak na východ k zemím Svaté říše římské. Ta byla už od začátku 12. století dějištěm nepřímých bojů anglického a francouzského krále, na kterém se Němci musí hlavní role teprve ujmout.

Abych to zkrátil: Po smrti Jindřicha VI. Štaufského v roce 1197 si císařský trůn začal nárokovat jak Fridrichův bratr Filip Švábský z dynastie Hohenštaufů, kterého podporovali Francouzi, tak Ota Brunšvický z rodu Welfů, kterého podporovali Angličané. Oba se korunovali římským králem a bojovali proti sobě o kontrolu nad říší, a to až do Filipovy vraždy na svatbě jeho neteře v Bamberku v roce 1208. Oto v tom pravděpodobně zapletený nebyl, avšak chopil se příležitosti a brzy si říšský trůn podmanil.

To byla pro Jana Anglického zcela nová příležitost. Zatímco se Ota vypořádával se silnou německou opozicí, neváhal se svým strýcem Janem uzavřít spojenectví proti vzrůstající moci Filipa Augusta, který jako francouzský král nadále podporoval Otovy nepřátele. Zatímco Jan sestavil alianci proti Filipovi na východě, francouzský král dokončoval flotilu, se kterou chtěl napadnou Anglii. I když byl Jan vázaný vnitřními problémy, rychle francouzské plány na invazi zhatil útokem na Filipovy lodě ve vlámských přístavech za použití modernizovaných lodí.

Angličané doufali v rychlé pokračování útoku, ale náhlé povstání je donutilo odložit tažení do severní Francie na další rok. Jan zvládl anglickou šlechtu na chvíli uspokojit v roce 1213 a na začátku února dalšího roku vylodil své vojáky v La Rochelle. Filip shromáždil armádu a vydal se na jih invazi odrazit. Zanedlouho byl ale informován o nečekaném druhém útoku vedeném císařem Otem přes Vlámsko.

Situace pro Filipa nevypadala dobře. K tomu se ještě k Janově alianci přidal vlámský hrabě a další šlechticové, kteří císařskou armádu obohatili o vlastní muže. Naštěstí invazní síly selhaly v koordinaci útoků, což dovolilo francouzskému králi rozdělit armádu ve snaze ubránit obě fronty. Zatímco byl Filipovu synovi svěřen nelehký úkol zastavit Angličany, jeho otec spěchal na sever konfrontovat Otovu armádu.

Dorazil do Vlámska koncem července právě v okamžiku, kdy jeho protivníci shromáždili své síly. Filipovi rádci se báli otevřené bitvy proti silné císařské armádě a doporučili hrát o čas. Ve středověku byl střet dvou velkých armád považován za příliš riskantní, protože mohl rychle a výrazně přelít moc z jedné strany na druhou. Král Filip dal na své rádce a ze začátku vyčkával, ale nakonec sbalil armádu a vyrazil s ní na sever, kde hledal místo vhodné pro útoky kavalérie.

Oto byl překvapený, když se dověděl o francouzské pozici, ale protože toužil po bitvě, vyrazil jim naproti. Protivníci se potkali u městečka Bouvines a ihned začali rozmisťovat vojáky. Nevíme přesně, kolika mužům Filip velel, ale podle moderních odhadů mohl mít pět až šest tisíc pěšáků a více než tisíc rytířů na koních. I když složení nepřátelských jednotek bylo velice podobné, císař Oto měl na své straně více mužů, pravděpodobně těsně pod deseti tisíci.

Bitva začala potyčkami na Filipově pravém křídle, kde se střetli francouzští a vlámští rytíři. Oto brzy vyslal kupředu střed hlavní síly a začala pravá bitva. Byl to vyrovnaný souboj. Ani jedna strana nebyla výrazně silnější. Zatímco burgundské a champagnské kontingenty pomalu tlačily vlámské útočníky zpět, angličtí rytíři na druhé straně bojiště vyjeli za zteč a získali výhodu nad Filipovým levým křídlem. Oto poslal některé ze svých záloh, aby pomohly vlámským jednotkám na jeho levém křídle, ale bylo to jeho pravé křídlo, které začalo mít problémy.

Nečekaně, navzdory tlaku jeho útoku, William, hrabě ze Salisbury, zajel příliš hluboko do nepřátelských řad a byl obklíčen a zajat Francouzi. Když si uvědomili, že byl jejich velitel zajat, uskupení anglických jezdců se z bojiště stáhlo. Mezitím se většina Otova levého křídla kvůli velkým ztrátám rovněž stáhla a i když bitva stále zuřila, štěstí se začínalo přiklánět na francouzskou stranu.

Nakonec si Oto všiml, že se nepřátelská výhoda stává nezdolatelnou a rovněž z bojiště ustoupil za pomoci saských rytířů. Filipovy jednotky vytrvaly a vyhrály bitvu. Zatímco ztráty pěchoty byly na obou stranách podobné, mnoho z Otových rytířů bylo zabito nebo zajato. Bitva byla pro Filipa Augusta úspěchem nejen proto, že zabil mnoho nepřátel, zatímco ztráty byly vyrovnané, ale hlavně proto, že zvládl zajmout mnoho významných šlechticů, včetně hraběte ze Salisbury a vzpurná hrabata Vlámska, Boulogne a Lotrinska.

Zanedlouho se začaly ukazovat dalekosáhlé následky bitvy. Když se dověděl, že Oto prohrál, ustoupil král Jan Bezzemek zpět do Anglie, kde byl nucen čelit povstání rozzuřené anglické šlechty, které se nelíbila králova selhání. Zanedlouho se nespokojení baroni vzbouřili a země se ponořila do občanské války, ve které byl Jan nakonec donucen podepsat Listinu svobod, která omezovala královskou moc.

Ale to je příběh na jiný den. Těžké časy to byly i pro císaře Ota, který svůj trůn do jednoho roku od bitvy ztratil. Stal se nesmírně neoblíbeným a nakonec byl donucen abdikovat. Filip na druhou stranu využil vítězství v bitvě u Bouvines k posílení své královské autority a výrazně rozšířil svoji sféru vlivu. Po jeho smrti, osm let po bitvě, bylo jasné, že čtyřicet let jeho spravedlivé vlády transformovalo průměrný feudální stát na přední evropské království, které od té doby hraje v evropské politice první housle.

JAN BEZZEMEK MOHL FILIPOVA SYNA PRAVDĚPODOBNĚ PORAZIT, ALE NEZVLÁDL SI UDRŽET PODPORU ANJOUVSKÝCH ŠLECHTICŮ, KTEŘÍ NA NĚJ BRZY ZANEVŘELI. NA ZAČÁTKU SVÉ VLÁDY SE FILIP AUGUST ZÚČASTNIL TŘETÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY. NENÍ PŘEKVAPENÍM, ŽE RIVALITA MEZI NÍM A RICHARDEM LVÍM SRDCEM NEUSTALA ANI BĚHEM POMOCI KŘIŽÁCKÝM STÁTŮM.

FILIP AUGUST BYL ZNÁM JAKO SPRAVEDLIVÝ A CTIHODNÝ PANOVNÍK. PO BITVĚ U BOUVINES NAŘÍDIL OPRAVIT CÍSAŘSKOU STANDARTU A NECHAL JI POSLAT CÍSAŘI OTOVI.