Julius CaesarBichle
9
Děj Julia Caesara se odehrává v roce 44 před naším letopočtem. Po porážce Pompeia a jeho synů se největším římským vojevůdcem stává Julius Caesar. Jeho rostoucí moci se ale obávají spiklenci vedení Markem Brutem a Gaiem Cassiem… Co si o další Shakespearově klasice myslí náš knihomilec Sparky Sweets?
Poznámka:
Poznámka:
- Idy (lat. Idus) označují v březnu, květnu, červenci a říjnu 15. den, v ostatních měsících 13. den. Původně označovaly úplněk a střed měsíce, který býval dnem splatnosti. Výraz pochází z etruštiny.
- Oddíl 187 kalifornského trestního zákoníku definuje trestný čin vraždy. Používá se jako policejní kód, kdy se nevyslovuje „sto osmdesát sedm“, ale „jedna osm sedm“. Geek trivia: Můžete ho znát z filmu Demolition Man jako „vražda, smrt, zabití“ :).
Přepis titulků
Překlad: hAnko www.videacesky.cz BICHLE Jak to šlape? Tentokrát naděláme zmatek s Juliem Caesarem od Shakespeara. SHRNUTÍ V 1. století před Kristem Julius Caesar s armádou dovalil zpět do Říma, když zrasoval rivala Pompeia. A vyráží s doprovodem slavit do ulic.
Chlastá se, hulí, dokud za ním nepřijde věštec a nepovidá: „Střež se idy březnové, kámo!“ Ale Caesar na něj prdí a ubalí si dalšího špeka. Pozdějc jakýsi Cassius hodí řeč s Brutem, Caesarovým nevlastním bráchou. A povídá: „Hele, Caesar přece neni žádnej král. Musíme ho odstranit, kapiš?“ Brutus jakože jo, ale nadšenej neni. Caesar je jeho kámoš, ale zas nechce v Římě žádný tyrany. Tak se přidá k plánu a spáchají to 15.
března. Ten den se Caesar chystá ven, když jeho stará Calpurnia dí: „Nechoď, cukrouši. Mám pocit, že se něco semele.“ A von: „Jako fakt?“ Ale když dovalí Cassiova parta, přesvědčí Caesara, že staré hrabe a že: „Si klidně seď doma místo korunovace, kámo.“ A Caesar: „No to zase pohov, však už jdu.“ Jak dorazí na místo, zrádci tasí dýky a napíchnou ho jak ražniči. Když tam Caesar vidí Bruta, vzdychne si: „A ku*va, ty taky?“ A prásk!
Je po něm. Na Caesarově pohřbu Brutus Římanům tlačí, že ho zabili pro jejich dobro. Všichni mu to žerou, až se Caesarův parťák Marcus Antonius naštve. Vezme si slovo a z vrahů udělá veřejně blbce. A už to jede, Římani zapalujou baráky a vyženou Bruta s Cassiem za kopečky. Antonius, Octavius Caesar a jeden pracháč Lepidus postaví armádu, aby si to s bastardama vyřídili. Oko za oko.
Střetnou se ve Filippoi a všichni řvou „187“. Pak Cassius myslí, že zajali jeho kámoše Titinia, přeskočí mu a zabije se. Ukáže se, že Titík je v pohodě, ale ze žalu nad Cassíkovým skonem se propíchne taky. Když je Brutova armáda zdecimovaná, přihodí na hromadu další mrtvolu ‒ tu svoji. Antonius si pak nad mrtvým připije, řka, že byl vlastně největším Římanem ze všech, páč na rozdíl od ostatních zrádců chtěl pro lidi to nejlepší.
ROZBOR Jestli si myslíte, že čtete o historii, máte smolíka, páč bard na přesnost kašlal z vysoka. Některý detaily si prostě vytáhl z p*dele. Třeba že Julík neslyšel na jedno ucho. Willík si to vymyslel jako symboliku toho, že Caesar naslouchá jen dobrejm věcem, a kompletně ignoruje varování, že se něco chystá.
„Raději ti povím, čeho se bát, než čeho se bojím já, protože jsem Caesar. Stůj po pravici, neb toto ucho neslyší, a řekni, co si o něm myslíš.“ To je to, co ze hry dělá tragédii. Caesar je tak namyšlenej, ani ho nenapadne, že mu koruna nepatří. Myslí si o sobě, že je nedotknutelnej, a tak nikoho neposlouchá. Ani svou ženu, ani toho věštce, a proto pak prdí do hlíny. Jak říká Cicero: „Člověk slyší jen to, co chce.“ „Je to vskutku podivná doba.
Ale každý si to vyloží po svém. A nectí pravý účel věci.“ A teď mě poslouchejte. Hra se jmenuje Julius Caesar, ale toho odkrouhnou v půlce. Proto některý učenci myslí, že tragickým hrdinou je spíš Brutus. Jasně že chtěl Caesara zamordovat, ale na rozdíl od hejtra Cassia si fakt v Římě přál konec tyranie. Jeho tragickou chybou nebyl fakt, že zapíchl vlastního bráchu, ale to, že se chytil špatné party.
Vy se přidejte k té dobré odběrem! In vino veritas!
Chlastá se, hulí, dokud za ním nepřijde věštec a nepovidá: „Střež se idy březnové, kámo!“ Ale Caesar na něj prdí a ubalí si dalšího špeka. Pozdějc jakýsi Cassius hodí řeč s Brutem, Caesarovým nevlastním bráchou. A povídá: „Hele, Caesar přece neni žádnej král. Musíme ho odstranit, kapiš?“ Brutus jakože jo, ale nadšenej neni. Caesar je jeho kámoš, ale zas nechce v Římě žádný tyrany. Tak se přidá k plánu a spáchají to 15.
března. Ten den se Caesar chystá ven, když jeho stará Calpurnia dí: „Nechoď, cukrouši. Mám pocit, že se něco semele.“ A von: „Jako fakt?“ Ale když dovalí Cassiova parta, přesvědčí Caesara, že staré hrabe a že: „Si klidně seď doma místo korunovace, kámo.“ A Caesar: „No to zase pohov, však už jdu.“ Jak dorazí na místo, zrádci tasí dýky a napíchnou ho jak ražniči. Když tam Caesar vidí Bruta, vzdychne si: „A ku*va, ty taky?“ A prásk!
Je po něm. Na Caesarově pohřbu Brutus Římanům tlačí, že ho zabili pro jejich dobro. Všichni mu to žerou, až se Caesarův parťák Marcus Antonius naštve. Vezme si slovo a z vrahů udělá veřejně blbce. A už to jede, Římani zapalujou baráky a vyženou Bruta s Cassiem za kopečky. Antonius, Octavius Caesar a jeden pracháč Lepidus postaví armádu, aby si to s bastardama vyřídili. Oko za oko.
Střetnou se ve Filippoi a všichni řvou „187“. Pak Cassius myslí, že zajali jeho kámoše Titinia, přeskočí mu a zabije se. Ukáže se, že Titík je v pohodě, ale ze žalu nad Cassíkovým skonem se propíchne taky. Když je Brutova armáda zdecimovaná, přihodí na hromadu další mrtvolu ‒ tu svoji. Antonius si pak nad mrtvým připije, řka, že byl vlastně největším Římanem ze všech, páč na rozdíl od ostatních zrádců chtěl pro lidi to nejlepší.
ROZBOR Jestli si myslíte, že čtete o historii, máte smolíka, páč bard na přesnost kašlal z vysoka. Některý detaily si prostě vytáhl z p*dele. Třeba že Julík neslyšel na jedno ucho. Willík si to vymyslel jako symboliku toho, že Caesar naslouchá jen dobrejm věcem, a kompletně ignoruje varování, že se něco chystá.
„Raději ti povím, čeho se bát, než čeho se bojím já, protože jsem Caesar. Stůj po pravici, neb toto ucho neslyší, a řekni, co si o něm myslíš.“ To je to, co ze hry dělá tragédii. Caesar je tak namyšlenej, ani ho nenapadne, že mu koruna nepatří. Myslí si o sobě, že je nedotknutelnej, a tak nikoho neposlouchá. Ani svou ženu, ani toho věštce, a proto pak prdí do hlíny. Jak říká Cicero: „Člověk slyší jen to, co chce.“ „Je to vskutku podivná doba.
Ale každý si to vyloží po svém. A nectí pravý účel věci.“ A teď mě poslouchejte. Hra se jmenuje Julius Caesar, ale toho odkrouhnou v půlce. Proto některý učenci myslí, že tragickým hrdinou je spíš Brutus. Jasně že chtěl Caesara zamordovat, ale na rozdíl od hejtra Cassia si fakt v Římě přál konec tyranie. Jeho tragickou chybou nebyl fakt, že zapíchl vlastního bráchu, ale to, že se chytil špatné party.
Vy se přidejte k té dobré odběrem! In vino veritas!
Komentáře (0)