Operace Rheinübung: Bitva v Dánském průlivu

Toto video sponzoruje
World of Warships. Stáhněte si hru zdarma
za použití odkazu v popisku a použijte promoční kód
k rychlejšímu startu. Je konec jara roku 1940. Po rychlém přemožení
Francie a zemí Beneluxu, což postavilo Německo
do dominantní pozice v Evropě, se Hitler pokoušel vyřadit z války
poslední velkou mocnost Evropy. Ale následující bitva o kontrolu
nad britskou oblohou ukázala odvahu pilotů královského letectva
a výrobní kapacity britského průmyslu, a skončila první velkou porážkou
německé válečné mašinérie.

Nezávisle na těchto vzdušných operacích
nad průlivem a britskou pevninou německé Kriegsmarine ohrozilo
pozici britského královského námořnictva v dlouhotrvající dominanci na moři. Tato zastrašující úloha
měla pro Němce velký význam, neboť Velká Británie, i když supervelmoc,
byla jako ostrovní stát silně závislá na importovaném zboží
a nerostných surovinách.

Tisíce obchodních plavidel
přeplouvaly každý měsíc Atlantik a pomáhaly udržet
britskou ekonomiku v chodu a přímo i nepřímo
podporovaly její válečné snažení. Němci si této slabiny byli dobře vědomi a od začátku války v roce 1939
bylo jednou z úloh slabšího, ale rychle se rozrůstajícího Kriegsmarine
ohrozit britský námořní obchod a otřást jejím průmyslovým
a ekonomickým potenciálem. Tato dlouhotrvající kampaň,
známa dnes jako Bitva o Atlantik, trvala skoro šest let
a měla významný dopad na válku v Evropě.

A právě zde začíná náš příběh. Je 21. března roku 1941 a dvě německé bitevní lodě,
Scharnhorst a Gneisenau, se vrací do přístavu v Brestu
po jejich uspokojivě úspěšném šedesátidenním lovu
spojeneckých obchodních lodí. Kampaň měla dva cíle: Vázat část britské domovské flotily
přítomností německých bitevních lodí v Atlantiku a rovněž sloužit jako podpora
pro malou, ale smrtící ponorkovou flotilu, která velice dobře plnila svoji misi
lovit spojenecké obchodní konvoje v Atlantiku.

Německé námořní velení
pod vedením velkoadmirála Ericha Raedera bylo potěšeno výsledky nájezdu,
při kterém bylo zajato nebo potopeno 22 lodí, a okamžitě bylo rozhodnuto
o provedení dalšího nájezdu, avšak tentokrát za použití
všech čtyř německých bitevních lodí. Taková síla operující v Atlantiku
by byla hrozbou nejen pro obchodní konvoje, ale i pro samotné britské námořnictvo.

Ale tento plán s označením
Operation Rheinübung čelil problémům již od počátku. Jak Scharnhorst tak Gneisenau
nebudou akceschopné několik měsíců kvůli poškození motoru a zásahu torpéda, zatímco nejnovější bitevní loď Tirpitz
stále ještě neměla vycvičenou posádku. Jedinou akceschopnou bitevní lodí
byla pýcha německého námořnictva a vedoucí loď své třídy – Bismarck. Velkoadmirál Raeder chtěl mít lodě
útočící na obchod v Atlantiku co nejdříve, protože se chtěl vyhnout
očekávaným škrtům v námořním rozpočtu ve světle nadcházející
německé invaze do Sovětského svazu, kde Kriegsmarine nebude hrát
žádnou významnou roli.

Oponoval otevření východní fronty a věřil, že Spojené království představuje
větší hrozbu pro německou dominanci v Evropě. Nehledě na to začaly přípravy
na nájezd Bismarcku do Atlantiku. Jedinou další akceschopnou lodí
s vytrvalostí pro takovou misi byl Prinz Eugen,
těžký křižník třídy Admiral Hipper, který Bismarck doprovodí.

Raeder jmenoval do vedení operace Rheinübung
důvěryhodného admirála Guntera Lütjense, který na Bismarcku
brzy vztyčil svoji vlajku. Raeder chtěl zahájit operaci koncem dubna během novoluní
a s příhodnou nízkou viditelností. Avšak kvůli několika problémům
s Prinzem Eugenem zůstaly obě lodě
v přístavu do poloviny května. Stojí za zmínku,
že Lütjens chtěl Raedera přesvědčit, aby počkal, než bude další bitevní loď
schopna připojit se k misi Bismarcku.

Lütjens více než kdo jiný
znal rizika nájezdu, neboť velel Scharnhorstu a Gneisenau
v atlantické misi o několik měsíců dříve. Raeder však Lütjensono přání nevyslyšel a naopak přesvědčil Lütjense o potřebě
přítomnosti německých lodí v Atlantiku, i za cenu toho,
že se operace zúčastní jen jedna bitevní loď. Pozdě večer 18. května opustil
Prinz Eugen přístav Gotenhafen a o pět hodin později
tak učinil i Bismarck.

Obě lodě se setkaly
v západním Baltském moři a za podpory tří torpédoborců mířily
skrz Velký Belt do Norského moře. Ale Lütjensova operace
nezůstala nepovšimnuta dlouho. Když proplouval Kattegatem, německé válečné uskupení
bylo zahlédnuto švédským hydroplánem. O den později při tankování
ve fjordu nedaleko Bergenu bylo opět spatřeno
britským průzkumným Spitfirem. Lütjens si myslel, že Britové vědí,
že Bismarck opustil přístav, ale zprávy německé vzdušné rozvědky,
které obdržel 22.

května, uváděly, že lodě britského námořnictva stále kotví
na námořní základně Scapa Flow v Orknejích. Tato informace pravděpodobně
zbavila Lütjense pochyb, a tak vedl obě lodě
do Dánského průlivu v naději, že zhoršující se počasí pomůže německým
lodím proniknout do Atlantiku nepozorovaně. Večer 23. května dorazil k ledové zdi
a nastavil kurz podél pobřeží Grónska. I když je Dánský průliv oficiálně
200 námořních mil široký, pozdě na jaře byl stále
značně zaplněný ledem, který jej zužoval na polovinu.

Navzdory špatnému počasí
a nízké viditelnosti potkal německé uskupení HMS Suffolk,
britský těžký křižník vybavený novým radarem, který je sledoval. Brzy se skryl v mlze,
ale Lütjensovi bylo jasné, že operace již není tajemstvím
a že předešlé zprávy rozvědky byly falešné. O hodinu později Bismarck spatřil
na levoboku další těžký křižník – HMS Norfolk, a Lütjens vydal rozkaz
okamžitě zahájit palbu.

Bylo vystřeleno pět salv,
ale všechny minuly. Norfolk se mnohem silnějším
bitevním lodím nemohl rovnat a tak vypustil kouřovou clonu
a stáhl se do mlhy. Avšak díky Suffolkově radaru byly britské
křižníky schopny Němce pronásledovat. Lütjens byl informován, že radar Bismarcku
radar ruší otřesy z jeho vlastních děl, a tak přikázal Prinzi Eugenovi,
aby se ujal vedení. Nyní se mohl snažil otočit
a ustoupit do Norského moře, ale protože byl povzbuzen špatným počasím, rozhodl se pokračovat v misi
a plout dále na západ v naději, že v noci britské křižníky setřese.

Lütjens si myslel, že britské bitevní lodě
byly buď příliš daleko, aby zasáhly, nebo že stále kotví ve Scapa Flow. Byl to riskantní, ale proveditelný plán. Naneštěstí přišly špatné zprávy. O šest hodin později, za úsvitu, zachytily hydrofony Prinze Eugena
hluk lodních vrtulí dvou lodí na jeho boku.

Lütjens očekával další britské křižníky,
ale jak se válečné lodě přibližovaly, uvědomil si z velikosti jejich trupu,
že se jedná o větší lodě. Viceadmirál Lancelot Holland se blížil k německé bitevní skupině
se dvěma bitevními loděmi: mocným bitevním křižníkem HMS Hoodem,
pýchou královského námořnictva, a zbrusu novou bitevní lodí
HMS Prince of Wales. Důvod, proč Holland
zvolil takto agresivní kurz, spočíval v rozložení Hoodova pancéřování.

I když hlavní pancéřování bylo silné,
paluba byla chráněna relativně málo a loď byla zranitelná
při palbě na velkou vzdálenost, kdy dopadající střely mohly snadno
prorazit pancéřování paluby. I když byly 19 kilometrů daleko,
zahájily britské lodě palbu z předních věží. Zatímco Prince of Wales správně
mířil na větší hrozbu – Bismarck – Hood chybně zamířil na Prinze Eugena, který plul jako první
a měl siluetu podobnou Bismarcku. Prvotní britské salvy minuly a Prince of Wales musel zanedlouho
bojovat s porouchanými zbraněmi, což byl očekávaný problém.

Mezitím dopadly Hoodovy
další salvy mnohem blíže, přičemž úlomky přistály
na palubě Prinze Eugena. Avšak německá děla zůstala potichu. Lütjens váhal se zahájením palby,
i když se střet zdál být nevyhnutelný. Pamatoval na Raederovy rozkazy, podle kterých se měl vyhnout střetu
s rovnocennými britskými loděmi za každou cenu, neboť jeho hlavní misí
bylo ohrozit obchod, ale zdálo se, že střetu nebylo úniku.

Jeho dělostřelečtí důstojníci
několikrát žádali o povolení k palbě, ale Lütjens se nejprve ujistil,
že obě lodě míří na Hood a poté vyčkal
na optimální příležitost k úderu. Děla Bismarcku konečně zahřměla
při celoboční palbě a chvilku po nich následovala
salva Prinze Eugena. Výsledky se dostavily okamžitě.

Prinz Eugen uštědřil Hoodu přímý zásah
vysoce výbušnou střelou, která na palubě způsobila
rozsáhlé požáry. V tuto chvíli britské granáty
od Prince of Wales konečně zasáhly Bismarck,
prorazily příď a způsobily únik paliva. Němci ale stále měli výhodu,
neboť stříleli z boku lodí, zatímco Prince of Wales používal
jen polovinu svých zbraní a Hood stále chybně
koncentroval palbu na Prinze Eugena. Viceadmirál Holland nařídil oběma lodí
otočit se na pravobok, aby mohla na Němce střílet všechna děla
a střetnutí se tak vyrovnalo, ale prakticky o minutu později
se stalo něco nečekaného.

Ze vzdálenosti 14 kilometrů
zasáhla pátá salva Bismarcku svůj cíl a jedna nebo více střel prorazilo
Hoodovu palubu, ale zdánlivě bez účinku. Britští dělostřelečtí důstojníci
si mysleli, že to byl zmetek, ale o několik sekund později rozpůlila
exploze zásobníku munice mocný Hood vedví. Explozivní účinek
přímého zásahu Bismarcku nechal německé námořníky
v úžasu zírat, ale admirál Lütjens zůstal klidný.

Během tří minut zmizela hořící
pýcha britského námořnictva a dlouho největší bitevní loď na světě
z oceánských vod. Spolu s ní kleslo ke dnu
1400 námořníků, přežili jen tři. Ale bitva neskončila. Prince of Wales změnil kurz,
aby se vyhnul vraku Hoodu, a brzy trpěl pod koncentrovanou palbou
z obou německých lodí, kterým jejich pozice umožňovala
snadnou změnu cíle.

Vzdálenost mezi protivníky se zmenšila a Prinz Eugen mohl střílet z druhotných
zbraní a připravil torpédomety. Obě Lütjensovy bitevní lodě
zasáhly zbývající britskou loď a způsobily střední poškození. Prince of Wales,
který byl ve značné nevýhodě, vypustil kouřovou clonu
a dal se na ústup. Obě strany vypálily ještě několik salv, zatímco se vzdálenost mezi nepřáteli zvětšovala,
ale ani jedna svůj cíl nezasáhla.

Krátká, ale dechberoucí bitva
o Dánský průliv skončila. Zatímco Prinz Eugen vyvázl nedotčený, neboť nebyl zasažen,
Bismarck byl poškozený. Jeho rychlost byla lehce snížena
kvůli zaplavení jedné z kotelen a utrpěl lehké poškození přídi a boku. Více znepokojující ale bylo,
že jedna britská střela prorazila příď, což způsobilo zaplavení jedné z nádrží a pomalý únik cenného paliva.

Lütjens zvažoval své možnosti. Uvědomoval si, že Britové budou hledat
odplatu za ztracený symbolický bitevní křižník, ale nevěděl, že britské námořnictvo vyslalo většinu dostupných válečných lodí
najít a zničit německé uskupení. Hon na Bismarck byl na spadnutí. Hon na Bismarck započal. Jestli si chcete zkusit velet jedné
z nejikoničtější válečné lodi historie, potom byste měli vyzkoušet
World of Warships, strategickou válečnou historickou hru.

Vydejte se na moře v této
free-to-play hře, která vám umožňuje velet
vlastní námořní flotile. Vybírejte, vylepšujte a připravujte
své lodě na taktický konflikt a epická střetnutí
na otevřeném moři se stovkami lodí a stále se rozšiřujícími
možnostmi přizpůsobení. Klikněte na odkaz v popisku,
zadejte promoční kód a ovládněte moře. Britská bitevní loď HMS Prince of Wales
plula vstříc Bismarcku bez řádně vytrénované posádky
a s inženýry zkoumajícími technické poruchy objevující se při plavbě.

Po explozi zásobníku munice
HMS Hoodu se admirál Lancelot Holland nepokusil opustit potápějící se loď
a byl naposledy viděn v admirálském křesle. Německé námořní velení,
včetně velkoadmirála Raedera, věřilo, že válka proti Velké Británii a Francii
nevypukne dříve než v roce 1944. Raeder se Hitlerovi snažil vysvětlit,
že Kriegsmarine potřebuje ještě alespoň pět let, aby bylo schopno se Spojencům vyrovnat.


Nehledě na to bylo Německo ve válce s Francií a Spojeným královstvím od roku 1939.