Dunningův–Krugerův efekt: Proč si hloupí lidé myslí, že jsou chytří?

Jednoho dne roku 1995 vyloupil muž dvě banky v Pittsburghu za bílého dne. Neměl na hlavě kuklu ani jiné přestrojení. Navíc se pokaždé, než opustil banku, usmál do kamery. Policie samozřejmě viníka našla a později toho večera ho zatkla. Zvláštní bylo, že když mu nasadili pouta, velice ho to zmátlo a zamumlal: „Vždyť jsem na sobě měl tu šťávu!“ Tento lupič si zřejmě myslel, že když se natře šťávou z citronu, bude pro bezpečnostní kamery v bance neviditelný.

Avšak nejenže si to myslel, byl si tím docela jistý. Zdůvodnil to tím, že když se šťáva z citronu používá v neviditelném inkoustu, měl by díky ní být neviditelný i pro bezpečnostní kamery v bance. Tohle je očividně zcela prostoduchý způsob myšlení. Zajímavé ovšem je, že i poté, co mu policie ukázala záznam z loupeže, byl upřímně překvapený, že to nefungovalo.

Myslel si, že ta nahrávka byla falešná. Policie dospěla k závěru, že muž nebyl blázen ani na drogách, jen byl velmi špatně informovaný a hluboce se zmýlil. Díky této loupeži se dva sociální psychologové, Dunning a Kruger, začali tomuto jevu věnovat do hloubky. Nejvíce je na případu překvapila sebejistota, jakou lupič disponoval a díky které byl schopen uvěřit, že přelstí kamery citronovou šťávou. Při průzkumu pracovali se skupinou studentů v několika různých kategoriích.

Zkoumali jejich gramatiku, logické myšlení a smysl pro humor. Po zjištění výsledků požádali každého studenta, aby odhadl svůj celkový výsledek a své umístění ve srovnání s ostatními studenty. Tady Dunning a Kruger objevili něco fascinujícího. Zjistili, že studenti, kteří si v těchto úlohách vedli nejhůře, svůj odhad téměř vždy přecenili. A nejen o trochu.

O hodně. Mysleli si, že převyšují průměr, i když jejich výsledky patřily k nejhorším. Nejenže byli v daných okruzích méně nadaní a kompetentní, ale očividně ani netušili, jak špatně si v nich vedli. Studenti s nejlepšími výsledky měli o svých schopnostech lepší přehled. Udělali však jinou chybu. Studenti s nejlepšími výsledky svůj výkon paradoxně podcenili.

Věděli, že v testu byli nadprůměrní, ale protože to pro ně bylo snadné, mysleli, že to bylo snadné i pro ostatní. Nevěděli, že se svými schopnostmi dosáhli nejvyššího percentilu. Dnes tento jev známe jako Dunningův–Krugerův efekt. Lidé s horšími schopnostmi v zásadě nedovedou rozpoznat svoji neschopnost nebo neznalost. Kvůli svému chabému sebeuvědomění přeceňují svoje schopnosti. Na tomto grafu můžete jasně vidět, o čem mluvím.

Téměř nulové znalosti a dovednosti vedou k obrovskému sebevědomí. Ovšem když jste o nějakém tématu lépe informovaní, vaše sebevědomí klesne. Až když jsou vaše znalosti nadprůměrné, začne vaše sebevědomí ohledně určitého tématu opět stoupat. Navzdory všeobecnému přesvědčení to neplatí pouze pro kognitivní úkony. Je zřejmě jedno, jakou konkrétní dovednost máme. Čím méně toho člověk o dané činnosti ví, tím je pravděpodobnější, že své dovednosti či znalosti přecení.

Dunningův–Krugerův efekt můžeme sledovat u talentových soutěží jako SuperStar. Konkurz je obvykle plný jak dobrých, tak i horších zpěváků. Ti horší si málokdy uvědomí, jak špatní ve skutečnosti jsou. Proto bývají upřímně zklamaní, když je porota pošle domů. Pravdou je, že sami sebe nedokážeme přesně zhodnotit. Ve skutečnosti si většina lidí myslí, že jsou nadprůměrní. 88 % lidí si myslí, že dovedou řídit lépe než většina, a dokonce i starší lidé by sami sebe zařadili mezi nejlepší řidiče.

Ještě zajímavější je to, že 94 % profesorů si myslí, že jsou lepší než jejich kolegové. Považujeme se za lepší než ostatní do takové míry, že to odporuje matematickým zákonům. Ale proč? Proč vás horší dovednosti dělají sebevědomějšími? Pomůžu vám představit si, jak k tomu dochází.

Tohle je Mike. Je amatérský fotograf. Tenhle čtverec představuje jeho znalosti o fotografování. Takhle obsáhlý si představuje celý obor a to, co je o něm potřeba vědět. S tímto odůvodněním samozřejmě dosahuje mezi fotografy nejvyššího percentilu. Ale řekněme, že potká profesionála, který už fotí 7 let, ale pořád se má hodně co učit.

Tenhle fotograf toho o fotografování ví tolik. Ví ovšem i to, že je to mnohem větší obor a je toho ještě tolik, co se musí naučit. Jelikož je tenhle fotograf zkušenější, co se týče focení, ví, že existuje tohle šedé pole. Mike to ovšem neví. Tady můžete vidět, proč Mike ve své schopnosti tolik věří. Nemá zkrátka ani tušení, kolik toho neví.

Protože toho o oboru ví jen málo, netuší, že je mnohem rozsáhlejší. A protože ani neví, co vlastně neví, myslí si, že o fotografování ví 90 % věcí. Naopak profesionálové obvykle vědí, jak moc zkušení jsou. Ale často dělají jinou chybu. Předpokládají, že i ostatní jsou stejně zkušení, zejména proto, že disponují takovým sebevědomím.

V tomto případě si je fotograf vědom, že zná asi jen 70 % věcí, ale kdyby potkal někoho jako Mike, podcenil by se. 90 % je přece jen více než 70 %. Všichni jsme k Dunningovu–Krugerovu efektu náchylní. Jak můžeme zabránit tomu, abychom mu podlehli? Odpověď je, že byste se měli vzdělávat, jak jen to jde. Koneckonců, nečeká se, že budete umět všechno. Myslet si, že máte vždycky pravdu, je jasná ukázka pošetilosti.

Zdá se, že čím více toho lidé umí, tím více si uvědomují, jak málo toho ve skutečnosti znají. Jinými slovy, čím více toho lidé o něčem ví, tím více si uvědomují, jak složité, neprobádané a obsáhlé to je a kolik věcí ještě neznají nebo jim nerozumí. Je to krásný paradox. Čím více se o něčem učíme, tím méně toho víme. Na druhou stranu lidé, kteří všechno znají jen povrchně, nikdy nepoznají, kolik se toho ještě musí naučit.

V Dunningově a Krugerově experimentu se méně schopní studenti zlepšili ve správném odhadování výsledků testů po doučování z dovedností a znalostí, které jim chyběly. Pomáhá mít někoho, kdo je o krok napřed a ukáže vám, co se ještě musíte naučit. Takže až se vám příště bude zdát, že toho o něčem hodně víte, důkladněji se zamyslete. Mohli byste se totiž stát obětí Dunningova–Krugerova efektu.

Možná zkrátka jen nevíte, co vlastně nevíte. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz