Godzilla – duše Japonska

Je zajímavé, jak je náš přístup k historii ovlivňován specifickými obrazy. Nikdy to není celý příběh, ale jen čistá emoce. Jednotlivé obrazy dokáží zachytit atmosféru celé éry. A takové obrazy se často objevují ve fikci. Třeba nálada poválečného Japonska dokonale zachycena ve filmu Godzilla z roku 1954. Ten je odvážným politickým sdělením ukrytým za maskou filmového monstra. Režisérem byl Iširó Honda a speciální efekty dělal Eiji Tsuburaya, který je průkopníkem kostýmové animace a filmového stylu Tokusatsu.



Spolu s Tomoyukim Tanakou a Toho Studios se jim podařilo dát formu přetrvávajícímu strachu z nukleárního zničení, který byl v Japonsku pořád aktuální kvůli události na Marshallových ostrovech. Posádka lodi Daigo Fukuryu Maru neboli Šťastný Drak 5 rybařila poblíž atolů v severním Tichém oceánu, kde současně probíhaly americké testy nové 15megatunové vodíkové bomby. Tuto nehodu zrcadlí začátek Godzilly.



Události Hirošimy a Nagasaki zanechaly Japonsko v ruinách. A během poválečné okupace se Spojené státy pokusily vystavět nový základ demokracie, ale spolu s ním zavedly i přísnou cenzuru. Propagandistická tvorba byla trestná a vojenská vyobrazení byla zakázána. A i když film Godzilla vyšel až dva roky po okupaci, byla Toho pod nesmírným tlakem mediálních nařízení nové japonské vlády, které byly značně ovlivněny americkou cenzurou.



A válečná zranění byla pořád čerstvá. Takže to, jak Hondo a Tsuburaya využili náznaků a vizuálních metafor, vyústilo ve vkusnější ztvárnění těchto události. Godzilla může vypadat jen jako obří ještěr, ale do jejího vzhledu šla spousta snahy. Tady můžete vidět, že Godzilla nemá šupiny, které mají normální ještěři. Její rýhovaná kůže připomíná zbobtnatělá zranění těch, co přežili atomový výbuch. A výbuch samotný byl reprezentován hlavou Godzilly v podobě atomového hřibu. V Godzille šlo o perspektivu.



Otevírá nám okno do poválečného světa strachu lidí, kteří tyto hrůzy prožili. Což bylo naprosto zanedbáno, když Transworld Release získal promítací práva v roce 1956. Původní politické vyznění považovali za nevhodné pro americké diváky. Spousta scén byla odstraněna a přidáním americké hlavní postavy razantně změnili děj. Byli toho názoru, že film z japonského úhlu pohledu nemůže v Americe uspět, protože Američané nebyli připraveni přemýšlet o válce z pohledu obětí. Film tudíž přejmenovali na Godzilla, Král monster.



A byly přidány scény s Raymondem Burrem, novinářem, který sledoval destrukci Tokia. Najali i japonsko-americké dvojníky, aby to vypadalo, že je součástí originálu. Ale jakékoli zmínky o jaderných zbraních a pokusech byly pozměněny nebo rovnou odstraněny. Prvky závisející na podtextu byly ztraceny v překladu. Nebo je vůbec nepřeložili. K přidání dvaceti minut a odstranění třiceti minut se také neobtěžovali přeložit většinu původních japonských dialogů.



A ty, co přeložili, jsou provedeny špatně. Jako příklad vám ukážu jednu z mých nejoblíbenějších scén. Je to chvíle ticha uprostřed zkázy. Matka konejší své děti, zatímco okolo nich hoří město. Půjdeme za tatínkem. Za chvíli už budeme s tatínkem. Je to jedna z nejúdernějších scén celého filmu. Nehraje žádná hudba, slyšíme pouze praskot ohně a úžasný výkon té ženy.



Teď se podívejme na stejnou scénu tak, jak ji viděli Američané. Přidaná hudba přehlušuje její nepřeloženou promluvu a titulky jsem neodstranil, přesně takhle tu scénu promítali. A můžete vidět jasný rozdíl mezi emocemi u výkonu japonského novináře a jednotvárného monologu Raymonda Burra. Georgi, tady v Tokiu se čas vrátil o 2 miliony let. Tohle je má reportáž těchto událostí. Pravěké monstrum, kterému Japonci říkají Godzilla, přichází z Tokijského zálivu.



Nepřekvapivě, když film vyšel, byl strhán kritiky. Bosley Crowther z New York Times ho nazval "neuvěřitelně špatným". Řekl, že stejného efektu šlo dosáhnout pomocí gumáků a hraček za 20 dolarů. A i když se to může zdát kruté, rozumím jeho zklamání. Je škoda, že on a mnoho dalších lidí nikdy neviděli film v původní podobě. Godzilla byl výsledkem a odpovědí na roky utlačování, neštěstí a cenzury. A tato verze cenzurovala útlak, zlehčila ono neštěstí a přidala americkou perspektivu filmu, který je od základu japonský, aniž by mu rozuměla.



Když odstraníme poselství z filmu, který je alegorií na nukleární válku, zbude pouze dinosaurus dupající po budovách. Ale i přes všechnu kritiku Král monster uspěl v drive-in kinech a nočním vysílání. A po desetiletí naprosto zastínil původní film. Ten Američané ani nemohli vidět až do roku 2004, kdy ho vydal Criterion. 50 let po prvním promítání. A během těchto 50 let se význam Godzilly jako válečné alegorie přesunul směrem k bitvám Kaiju.



Přijal svou americkou identitu Krále monster. Stal se obráncem Japonska a oficiálním vyslancem turismu. Toto ochočení je zčásti způsobeno i americkým okleštěním původního filmu. Godzilla tak, jak ji známe dnes, je společným produktem Ameriky a Japonska. Je to produkt bomby, cenzury a produkt hollywoodského marketingu. Udělat z válečných zvěrstev pobavení je způsob, jak se s nimi vypořádat. Což se zdá nevhodné a podivné, ale dělá to každá kultura.



A tento film měl přinést očistné osvobození pro japonské občany. Dovolil jim přetvořit jejich historii a poučit se z tragických válečných zkušeností. Ale válka skončila a byl čas jít dál. V roce 1954 se Toho podařilo docílit svého, ale s veselejší režií viděli v americkém publiku potencionální finanční zisk. Vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a Godzilla byla symbolem této změny. Ale je zajímavé, že ve své současné podobě je spíše přírodní katastrofou než spojencem.



Pokud znáte Godzillu jen z doslechu, zkoumání její historie vám dá jedinečný náhled na velmi složitou dobu japonsko-americké historie. Překlad: Zef www.videacesky.cz