Horror Trip – Odpornosti
To nejlepší nakonec. Je to bohužel poslední epizoda Horror Tripu. Popisuje, co nejvíce znechucuje diváka.
Přepis titulků
Ahoj, jmenuji se Ragnar a vítám vás
u nové epizody Horror Tripu. Pokud znáte filmy kanadského režiséra
Davida Cronenberga, možná jste si všimli, že u diváků rád vyvolává
pocit znechucení a znepokojení Ve filmu Červi, jeho prvním
venerickém hororu, nakazí vyšinutý vědec obyvatele
odlehlého ostrova parazitickým virem, který způsobuje nekontrolovatelnou
sexuální touhu, která se dále síří sexem. Toto téma, kdy má lidské tělo
u diváka vyvolávat strach, posedlost a úzkost,
se v Cronenbergových filmech opakuje.
Ve filmu Mláďata z roku 1979 psychoterapeut vynalezne způsob, jak fyzicky zhmotnit duševní poruchy, jako je vztek, strach a potlačené emoce, pomocí bolesti a otevřených ran. Hněv jedné pacientky nasměruje tak, aby porodila strašlivě zmutované děti. V remaku Mouchy z roku 1986 vypráví příběh o člověku, který se kvůli nepovedenému vědeckému experimentu pomalu začne měnit v hybrida člověka a mouchy.
Nejdříve ztratí vlasy, pak nehty a zuby, což je podle výkladu snů klasický symbol strachu ze stárnutí a smrtelnosti, dokud mu nezačne přeměna, kde ho jeho tělesné funkce, metabolismus, a dokonce i touhy a myšlenky postupně promění v hmyz. Většina hororů chce vyvolat negativní emoce skrz empatii k postavám, které čelí hrozné situaci, ve které jsou proti nějaké hrozbě bezbranní, například proti masovým vrahům, monstrům nebo nějakým nadpřirozeným predátorům. Naproti tomu příběhy, kde se objevují prvky tělesného hororu nebo také organického či venerického hororu, nás vystavují více abstraktním a nejistým formám znepokojení, kde se sociálně zavrženíhodné aspekty našich těl mění groteskními a ohavnými způsoby.
K tomu slouží scény, které deformují naše fyzické ideály a mění naše chápání vnitřku a vnějšku, člověka a monstra, živého a mrtvého. Slyšeli jste o tzv.
Strašidelném údolí? Nemyslím starý rádoby horor ze 70. let s Vincentem Pricem a Peterem Cushingem, i když ten by do toho taky zapadal. Je to obecně přijímaná hypotéza pocházející z robotiky, která říká, že čím víc se robot podobá člověku, tím víc empatie k němu lidé cítí. Skoro každý bude spíše soucítit s C-3PO než s toustovačem, protože má blíž k člověku, že? Takže kdyby byl tento graf lineární, platilo by, že čím více bude robot podobný člověku, tím snazší bude k němu cítit sympatie.
Ale okamžitá reakce na něco takovéhohle je: "Zabijte to." Jsme odpuzování věcmi, které vypadají skoro jako lidi, ale v něčem se trošku liší. A tohle samozřejmě neplatí jen pro roboty. Proto CGI filmy, které se snaží ztvárňovat herce co nejrealističtěji, například Beowulf, vyvolávají v divácích přinejlepším smíšené pocity. Proto se většina animovaných studií snaží ztvárňovat postavy komiksově a stylizovaně.
Protože když vidíme něco, co zjevně není člověk, ale má některé lidské rysy, tak tyto rysy vynikají a zapůsobí na nás. Ale když je něco skoro člověkem, ale ne úplně, tak si toho, co je špatně, hned všimneme a intuitivně nám to přijde špatné a odpudivé. Proto máme divný pocit, když vidíme mrtvé tělo. A proto spousta lidí považuje špinavého, blábolícího a slintajícího bezdomovce bez končetin v tramvaji za podivína nebo jsou jím znechuceni.
I přesto, že by si mu to nikdo nedovolil říct, protože to je společensky nevhodné. Je to instinkt hluboko zakořeněný v našem podvědomí. Tento princip Strašidelného údolí je to, na čem horor okolo lidských těl stojí. Vezme naše představy o tom, jak má vypadat lidské tělo, a záměrně tato očekávání přetvoří v něco bizarního. Samozřejmě tuto narativní techniku přeměny těla v něco podivného nepoužívají jen venerické horory.
Je to známý motiv, který dokáže hororu přidal další vrstvu úzkosti. Xenomorph není jen mocným predátorem, který dokáže zabíjet bez jakékoliv námahy, ale jeho parazitický rozmnožovací proces, který používá paralyzované lidi jako žijící hostitele, z něj dělá podstatně děsivějšího hororového antagonistu. Ať už je to vir, který mění lidi na mrtvoly, které pojídají maso, paranoia kvůli nošení ďáblova potomka, anebo metamorfóza v něco, co už není člověkem, strach soustředěný na lidská těla lze najít v mnoha příbězích a není vyhraněný jen pro žánr hororu.
A zatímco v klasickém slasher filmu, například ve Vřískotu, je strach velmi přímočarý snadno uchopitelný, třeba: "Přežije tahle postava, kterou mám o trochu radši než zbytek generických postav?" Většinou to může být zábavné, ale je fascinující sledovat i zvláštní filmy jako Tetsuo: The Iron Man a jeho dvě pokračování, Tetsuo: The Iron Hammer a Tetsuo: The Bullet Man.
Protože se nedá pochopit, co se nám tyto vizuálně bizarní filmy vlastně snaží říci. Neustále zahlcují naše smysly divnými výjevy, které nejen zamlžují, ale naprosto ignorují rozdíl mezi doslovností a metaforou. A to mate diváky častěji, než by dávalo smysl. A proto je tak těžké na to přestat koukat.
Měli byste je vidět, když na ně budete mít náladu. Je to vážně... něco.. Překlad: Markst www.videacesky.cz
Ve filmu Mláďata z roku 1979 psychoterapeut vynalezne způsob, jak fyzicky zhmotnit duševní poruchy, jako je vztek, strach a potlačené emoce, pomocí bolesti a otevřených ran. Hněv jedné pacientky nasměruje tak, aby porodila strašlivě zmutované děti. V remaku Mouchy z roku 1986 vypráví příběh o člověku, který se kvůli nepovedenému vědeckému experimentu pomalu začne měnit v hybrida člověka a mouchy.
Nejdříve ztratí vlasy, pak nehty a zuby, což je podle výkladu snů klasický symbol strachu ze stárnutí a smrtelnosti, dokud mu nezačne přeměna, kde ho jeho tělesné funkce, metabolismus, a dokonce i touhy a myšlenky postupně promění v hmyz. Většina hororů chce vyvolat negativní emoce skrz empatii k postavám, které čelí hrozné situaci, ve které jsou proti nějaké hrozbě bezbranní, například proti masovým vrahům, monstrům nebo nějakým nadpřirozeným predátorům. Naproti tomu příběhy, kde se objevují prvky tělesného hororu nebo také organického či venerického hororu, nás vystavují více abstraktním a nejistým formám znepokojení, kde se sociálně zavrženíhodné aspekty našich těl mění groteskními a ohavnými způsoby.
K tomu slouží scény, které deformují naše fyzické ideály a mění naše chápání vnitřku a vnějšku, člověka a monstra, živého a mrtvého. Slyšeli jste o tzv.
Strašidelném údolí? Nemyslím starý rádoby horor ze 70. let s Vincentem Pricem a Peterem Cushingem, i když ten by do toho taky zapadal. Je to obecně přijímaná hypotéza pocházející z robotiky, která říká, že čím víc se robot podobá člověku, tím víc empatie k němu lidé cítí. Skoro každý bude spíše soucítit s C-3PO než s toustovačem, protože má blíž k člověku, že? Takže kdyby byl tento graf lineární, platilo by, že čím více bude robot podobný člověku, tím snazší bude k němu cítit sympatie.
Ale okamžitá reakce na něco takovéhohle je: "Zabijte to." Jsme odpuzování věcmi, které vypadají skoro jako lidi, ale v něčem se trošku liší. A tohle samozřejmě neplatí jen pro roboty. Proto CGI filmy, které se snaží ztvárňovat herce co nejrealističtěji, například Beowulf, vyvolávají v divácích přinejlepším smíšené pocity. Proto se většina animovaných studií snaží ztvárňovat postavy komiksově a stylizovaně.
Protože když vidíme něco, co zjevně není člověk, ale má některé lidské rysy, tak tyto rysy vynikají a zapůsobí na nás. Ale když je něco skoro člověkem, ale ne úplně, tak si toho, co je špatně, hned všimneme a intuitivně nám to přijde špatné a odpudivé. Proto máme divný pocit, když vidíme mrtvé tělo. A proto spousta lidí považuje špinavého, blábolícího a slintajícího bezdomovce bez končetin v tramvaji za podivína nebo jsou jím znechuceni.
I přesto, že by si mu to nikdo nedovolil říct, protože to je společensky nevhodné. Je to instinkt hluboko zakořeněný v našem podvědomí. Tento princip Strašidelného údolí je to, na čem horor okolo lidských těl stojí. Vezme naše představy o tom, jak má vypadat lidské tělo, a záměrně tato očekávání přetvoří v něco bizarního. Samozřejmě tuto narativní techniku přeměny těla v něco podivného nepoužívají jen venerické horory.
Je to známý motiv, který dokáže hororu přidal další vrstvu úzkosti. Xenomorph není jen mocným predátorem, který dokáže zabíjet bez jakékoliv námahy, ale jeho parazitický rozmnožovací proces, který používá paralyzované lidi jako žijící hostitele, z něj dělá podstatně děsivějšího hororového antagonistu. Ať už je to vir, který mění lidi na mrtvoly, které pojídají maso, paranoia kvůli nošení ďáblova potomka, anebo metamorfóza v něco, co už není člověkem, strach soustředěný na lidská těla lze najít v mnoha příbězích a není vyhraněný jen pro žánr hororu.
A zatímco v klasickém slasher filmu, například ve Vřískotu, je strach velmi přímočarý snadno uchopitelný, třeba: "Přežije tahle postava, kterou mám o trochu radši než zbytek generických postav?" Většinou to může být zábavné, ale je fascinující sledovat i zvláštní filmy jako Tetsuo: The Iron Man a jeho dvě pokračování, Tetsuo: The Iron Hammer a Tetsuo: The Bullet Man.
Protože se nedá pochopit, co se nám tyto vizuálně bizarní filmy vlastně snaží říci. Neustále zahlcují naše smysly divnými výjevy, které nejen zamlžují, ale naprosto ignorují rozdíl mezi doslovností a metaforou. A to mate diváky častěji, než by dávalo smysl. A proto je tak těžké na to přestat koukat.
Měli byste je vidět, když na ně budete mít náladu. Je to vážně... něco.. Překlad: Markst www.videacesky.cz
Komentáře (0)